Trojjediná nerovnost Spíše než s nerovností příjmů se Česko potýká s nerovností příležitostí
Mohamed A. ElErian je jedním z mnoha význačných ekonomických činitelů, kteří se v poslední době zabývají trojí nerovností – příjmovou, majetkovou a nerovností v příležitostech. Snad žádnému jinému tématu nevěnujeme v Makru větší pozornost a budeme tak činit i nadále, se zřetelem k českým reáliím a dějinám.
Jen pro rekapitulaci si připomeňme, že Česko bylo historicky jednou z nejvíce rovnostářských zemí v dějinách lidstva a dodnes vykazuje podle řady ukazatelů v mezinárodním srovnání jednu z nejnižších měr příjmové nerovnosti. Nejběžněji používaný Giniho index podle údajů Světové banky je na úrovni srovnatelné s Islandem nebo Dánskem a s hodnotou kolem 0,26 nás pravidelně řadí do pětice zemí s nejnižší hodnotou indexu na světě (0 je perfektní rovnost, 1 je dokonalá nerovnost), před země označované jako sociální typu Finska, Německa, Švédska nebo Francie. Mimochodem, příjmová nerovnost v dnešní Číně je srovnatelná se Spojenými státy (kolem 0,41) a má blíž k tradičním jihoamerickým matadorům, jako jsou Kolumbie a Brazílie, než k české kotlině. Slyšeti hrom není známkou jemného sluchu, jak říkal legendární Sunc’ před dvěma a půl tisíce lety, stejně jako opomenutí tohoto parametru nemůže být známkou obzvláštní píle při studiu čínské stability.
POJIŠTĚNÍ NAD DANÍ
Česko má sice nízké příjmové daně, což by mělo zvyšovat příjmovou nerovnost, ale velmi významnou korekci představují daně a transfery, které podle Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v roce 2011 snižovaly Giniho index Česka z 0,46 na 0,256.
Ještě nižší hodnoty indexu dostanete, když se podíváte na seniory ve věku nad 65 let, kde byla nerovnost v Česku pod 0,20 – opět v roce vlády údajně asociálního tandemu Nečas–Kalousek. Mimochodem, byla to vůbec nejnižší hodnota ze všech zemí OECD. Je to způsobeno stále ohromnou závislostí téměř celé populace seniorů na státních penzích a jejich vysoce redistributivním charakterem. České státní penze v sobě nesou jen minimální prvek zásluhovosti, na straně druhé platí, že v penzijní chudobě a závislosti na státu jsou si téměř všichni rovni.
Další prvek, který je v mezinárodním měřítku mimořádný, je nastavení českého zdravotního systému, který tradičně zatěžoval populaci jednou z nejnižších měr spoluúčasti. A zrušení poplatků nás z druhé pozice v rámci OECD jistě posune na první pozici.
Bude opravdu obtížné tyhle velmi vysoko nastavené standardy při rychlém stárnutí obyvatelstva a očekávaném pomalejším tempu růstu udržet a zachovat si alespoň malý manévrovací prostor ve veřejných rozpočtech.
Zkuste jen chvíli přemýšlet o tom, co se stane, až Česko přestane být příjemcem evropských peněz ze strukturálních fondů, na něž dnes připadá přibližně polovina veřejných kapitálových výdajů. Tento nebezpečný návyk na jedné straně umožňuje udržet jakous takous investiční dynamiku, aniž by vyšla najevo nutnost umět si vybrat mezi sociálními výdaji a investicemi. Ten den však jednou přijde a kdo bude chtít jako ministr financí oznámit tuhle smutnou pravdu?
Majetková nerovnost v Česku (a všude jinde) se studuje nepoměrně obtížněji než příjmová a je mimo jakoukoli pochybnost, že v posledních 25 letech obrovsky vzrostla s tím, jak se otevřely příležitosti pro podnikání a navracely se majetky v rámci restitucí. Klasickým očekáváním spojeným se snižováním daní z příjmů korporací i fyzických osob byl investičněrůstový argument, tedy že budeli ponechán finanční prostor, budou prostředky použity na investice, což přinese růst a koneckonců „příliv zvedne každou loďku“. J. F. Kennedy použil toto přirovnání v roce 1963, ale větička se stala jednou ze základních manter zastánců „ekonomie nabídky“ a velmi oblíbenou i u republikánů. Je přitom evidentní, že rychlý ekonomický růst v Česku před finanční krizí v roce 2008 se promítl i do mzdové dynamiky a růstu životní úrovně. Jenže na druhé straně nelze tvrdit, že by se snížení daňové zátěže u vysokopříjmových vrstev a korporací za Topolánkovy vlády promítlo do zvýšení investiční aktivity, ale tady se jako silnější faktor zjevně projevila dvojí recese a značný růst nejistoty, která investicím nepřeje. A geopolitické riziko včetně neklidu v nepříliš vzdáleném sousedství opět tlumí ochotu investovat do nových kapacit.
REPRODUKCE ELIT
Je nesporné, že poslední ze sledovaných nerovností – nerovnost příležitostí musela téměř z definice postihnout i Česko. To má mimochodem již několik desítek let tendenci „reprodukovat elity“, a jakkoli se přístup ke vzdělání otevřel ohromným nárůstem studijních míst na českých vysokých školách, dítě ze sociálně slabého prostředí má disproporčně nižší šanci, že úspěšně vystuduje kvalitní vysokou školu, než potomek vysokoškolsky vzdělaných a příjmově silnějších kompletních rodin. Tohle se projevuje navzdory absenci školného; samotné náklady související s vysokoškolským studiem působí jako bariéra, kterou by mohly kompenzovat studentské půjčky se splátkovým kalendářem závislým na vývoji příjmů absolventa. To však Česko nezná.
Že prostor pro nastartování samostatného podnikání je nesrovnatelně menší než na počátku reforem, kdy byl trh hladový a „tržních nik“ plno, to je samozřejmé. Ale ony se ty podmínky pro podnikání v mezidobí nepřitvrdily nejen kvůli postupnému nasycení trhu, ale i v důsledku vysokého stupně regulace vstupu do jednotlivých oborů, kde je na tom Česko v mezinárodním srovnání velmi špatně. Že bychom konkurenceschopnost zvedali přitvrzováním zkoušek pro studenty na jednotlivých stupních vzdělávací soustavy, to si snad myslí jenom pan premiér a jeho ministr všeho vzdělání.
