Procházel jsem se se svým kamarádem po pražském Starém Městě a on při pohledu na tu ohromně pozvednutou zásobu kapitálu v podobě zrekonstruovaných budov, čilou komerci a záplavu turistů poznamenal: „Už by to zase šlo.“ Co jako, ptal jsem se, a on mi odpověděl: „No, už je to v dost dobrém stavu na to, aby se to dalo znovu znárodnit a nějakou dobu z toho akumulovaného kapitálu žít.“
Brad DeLong ve svém příspěvku v podstatě zvedá stejné téma a odvolává se přitom na francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Jenže podle něj snížení majetkové nerovnosti v Evropě vždy vyžadovalo faktické vyvlastnění předchozí rentiérské třídy, stříhající kupony vládních dluhopisů, pomocí inflační vlny, progresivním zdaněním příjmů a redistribucí prostřednictvím sociálního státu. Také aktuální Pikettyho recept na zmírnění majetkové nerovnosti nespočívá v ničem jiném než v zavedení globální majetkové daně. Protože rentiérské třídě, jíž se zděděný majetek množí díky nadprůměrnému zhodnocení kapitálu, jinak žilou nepustíte.
Česká cesta
Česká zkušenost posledních sedmdesáti let obsáhla jak likvidaci kapitalismu, tak snahu o jeho znovuzavedení.
Ať byl český kapitalismus po roce 1989, jaký chtěl, dokázal rychle využít aktiva, tedy ta, která nevyžadovala restrukturalizaci a slibovala dobrou návratnost díky svému komerčnímu potenciálu. Evidentně to přitom souvisí s vlastnickými právy včetně majetkové restituce. Například bylo možné neuznat předchozí vlastnická práva – v tomto duchu se tuším někdy v roce 1991 nesla jedna petice českých ekonomů.
Klidně šlo za symbolické, protože zůstatkové účetní ceny rozprodat bytový fond v historických rezidenčních budovách nájemníkům.
Někde to tak udělali – když procházíte Budapeští, kde to byla základní metoda, a všemi historickými českými městy počínaje Prahou, kde šlo převážně o restituce, je výsledek z hlediska akumulace kapitálu patrný na první pohled.
Rozdíl, a to obrovský, je v transakčních nákladech spojených s přilákáním kapitálu potřebného pro totální rekonstrukci. V zemi, kde vlastnictví nebylo rozdrobeno, protože bylo vráceno, záleželo pouze na tom, v jakém čase bude liberalizováno nájemné.
Pokud byla důvěra v to, že se tak stane, vysoká, následovala vlna rekonstrukcí buď v režii původních vlastníků, anebo nových nabyvatelů, kterým restituenti navrácené domy prodali. Budapešťské fasády tak vedle těch pražských vypadají jako přísloveční chudí příbuzní.
Politická ekonomie té doby v Česku umožnila velmi rychle obnovit kapitalismus. Nikoli díky „restitucím“, ale proto, že do privatizace byli „kooptováni“ všichni.
Produkční podniky byly většinově nabídnuty v kuponové privatizaci všem dospělým občanům za symbolickou cenu a totéž se opakovalo s byty na sídlištích, jež se sice prodávaly za zůstatkové ceny, ale i ty byly velmi často jen zlomkem tržních hodnot.
Všechen kapitál lidu
Legitimita nového režimu byla ve své podstatě nastavena geniálně a všichni historici budou muset potvrdit, že levice jen lapala po dechu. V podstatě nedovedla ani teoreticky vymyslet atraktivnější program, což trvalo do té doby, než se začal projevovat zjevný nezájem české pravice o institucionální podporu „lidového kapitalismu“ chránícího práva malých akcionářů proti těm velkým a neskrupulózním, politiku financujícím a uzurpujícím.
Ekonomicky bychom asi nedopadli jinak, běžný účet platební bilance by po dle mého soudu i v „lidovém kapitalismu“ skončil v deficitu a vedl k makroekonomickému otřesu (skrze nízkou produktivitu) a k politické změně tak jako tak. Ale nevedl by k degradaci toho, co byla ve své podstatě jediná česká „velká idea“, na špatný vtip. Lidový kapitalismus v Česku doplatil na nedostatek bojovníků ve správné době, na správném místě.
Toto selhání velké části české pravice spolu s první polistopadovou recesí přivedlo sociální demokracii k moci.
Nedostatek nápadů
Společensky a politicky tím budeme žít ještě dlouho, ale z ekonomického hlediska je tato historická epizoda už dávno passé. Nerovnost passé samozřejmě není, právě naopak.
Bez ohledu na genetickou stopu, již v sobě nese kapitál akumulovaný někdejšími predátory, žijeme v době, která mnohem víc přeje nositelům průlomových inovací, což velké hierarchické korporace téměř nikdy nebývají. Kapitálu je dost, nápadů s potenciálem změnit svět mnohem méně. Ještě méně je lokalit, kde se kapitál s nápady setkávají. I v Česku, kde máme jednu z nejméně nerovných společností na světě, bychom chtěli mít nějaké to místo na globální inovační mapě, alespoň malý puntík. Potíž je v tom, že inovační prémii inkasuje velmi málo lidí, a čím širší je celosvětová uplatnitelnost, tím vyšší je koncentrace bohatství.
Zatímco pouštění žilou kapitalistům, zvláště pak „neproduktivním rentiérům“, v zájmu rovnosti, svornosti a bratrství je velmi stará disciplína, zatím nikoho nenapadlo aplikovat totéž na ty mladé hochy v brýlích coby nositele globálně škálovatelných nápadů, jejichž vedlejším efektem bude ještě větší nerovnost. Ale on se někdo najde.
| Přečtěte si komentář, na který Miroslav Zámečník reaguje:
Komentář: stručné dějiny (ne)rovnosti |
O nerovnostech v současném světě a tom, jak je řešit, si přečtěte více:
Komentář: Jak ulehčit facebookové generaci
Mladí chudnou. V Británii se prohlubují mezigenerační rozdíly
