Pohled na ekonomický a společenský kolaps země s největšími ropnými rezervami na světě je tristní i pro lidi, kteří nejsou z Venezuely. Ricardo Hausmann, profesor na Harvardově univerzitě, ovšem z Venezuely pochází. Byl svého času ministrem tamější vlády a ve svém příspěvku připomíná, že koneckonců politická praxe vyvěrá z toho, čemu věříte.
Jakkoli ideologie Huga Cháveze a jeho následníka Nicoláse Madura závisela na cenách ropy jako na rezavé skobě, před „chávismem“ byly jiné myšlenkové konstrukce, které byly prosazovány ještě vehementněji a měly ještě horší následky. Jak kdysi napsal Lev Tolstoj, každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem, ale z jednotlivých příběhů se dá vysledovat nějaké společné vlákno.
Třeba Madurova zarputilá snaha popřít znehodnocování národní měny bolívaru tím, že se nebudou tisknout bankovky s vysokou denominací, o čemž píše Hausmann, je tragikomickým ornamentem zoufale špatné hospodářské politiky, ale pořád to není srovnatelné s tím, když zrušíte peníze jako takové a navrch vyhodíte do vzduchu centrální banku. K takhle radikálnímu řešení se sice odhodlali v jediné zemi, ale i v tomto případě to byla do důsledků dovedená snaha naplnit reálným obsahem jednu ideologii.
Vyhnat parazity
Rudí Khmerové po dobytí Kambodže v roce 1975 věřili, že svého ideálu – před vnějšími vlivy zcela uzavřené agrární komunistické společnosti – dosáhnou nejlépe a jedině tak, že vyženou „parazitické“ městské obyvatelstvo, které potraviny konzumuje, ale neprodukuje, na převýchovu do rýžových polí. Hned první den, co ovládli tehdy více než dvoumilionové, prý velmi pěkné hlavní město Phnompenh, začali svou ideologii důsledně naplňovat.
Intelektuálové z města, to byli parazité na kvadrát, a jak je nejsnáze poznat, když ne podle brýlí? K čemu jsou v komunismu peníze a úvěr, a tak hned zkraje zavřeli celý bankovní systém. Když o pár let později dobyla Phnompenh vietnamská vojska, brodila se v liduprázdném centru závějemi bankovek, které byly vytištěny v Číně, ale Rudí Khmerové je nikdy nepustili do oběhu. Nedalo se za ně nic koupit. Rudí Khmerové centrální banku pro jistotu vyhodili do vzduchu.
Budova centrální banky Kambodže před příchodem Rudých Khmérů. Jak dopadla poté - viz. titulní foto.
Vůdci Rudých Khmerů sice kdysi absolvovali nejlepší lyceum tehdejšího francouzského protektorátu Kambodža a jako stipendisté studovali na dobrých francouzských vysokých školách, ale byly to myšlenky Stalina a Mao Cetunga, které tvůrčím způsobem přizpůsobili lokálním podmínkám.
Poněkud paradoxně mělo Rusko za komunistické vlády jedno krátké období s paralelní a velmi tvrdou měnou „červoňcem“, krytým zlatem, zavedeným v roce 1922 ve snaze stabilizovat totálně rozvrácenou ekonomiku. Lenin i Stalin byli zajedno v tom, že komunisté si musejí podržet mocenský a ideologický monopol (v tom se nijak neliší od dnešní Číny), ovšem už za dva roky po smrti Lenina byla konvertibilita fakticky zrušena zákazem vývozu červoňců (1926).
Stalin se svým ambiciózním programem industrializace bez zahraničního kapitálu v převážně agrární zemi se soukromým a málo efektivním zemědělstvím by měl problém se zhoršujícími se směnnými relacemi, i kdyby byl v podstatě benigním vládcem, což prokazatelně nebyl.
Jakákoli agrární, na exportu surovin závislá země bez ohledu na politické zřízení by se musela vypořádat s tím, co se na světových trzích dělo po hospodářské krizi v roce 1929: se strmým pádem komodit, které letěly dolů rychleji než ceny průmyslových výrobků; s protekcionismem, zvlášť kdyby se snažila držet zlatý standard. Stalin to vyřešil opravdu brutálně.
Přečtěte si komentáře o skepsi voličů k odborníkům:
Miroslav Zámečník: Ekonomický expert jako Kassandra
Jean Pisani-Ferry: Proč voliči ignorují experty?
Nejenže za cenu několika velkých hladomorů zkolektivizoval zemědělství, ale veškerou produkci, kterou zemědělství sebral a nepoužil na nakrmení městského proletariátu (a relativní materiální komfort pro svou novou elitu, který jí mohl být kdykoli odebrán), exportoval na klesající světové trhy, aby nakoupil technologie pro svoji industrializaci.
Renesance Stalina v současném Rusku je docela dobře vnímatelná tímhle paradigmatem „vládce obléhané pevnosti“, která se musí spolehnout na své vlastní síly a vypořádat s vnitřními nepřáteli.
Scestná hypotéza
O pár desítek let později najdete v hospodářských dějinách Prebischovu-Singerovu hypotézu, která říká v podstatě totéž: že zaostalé periferní ekonomiky se mohou rozvinout, pouze když založí svoji strategii na náhradě dovozu a ochraně domácího trhu, který podpoří jejich industrializaci s dominantní účastí státního kapitálu. Celá Latinská Amerika od Mexika po Argentinu, ale třeba také Indie nebo Egypt se tím řídily několik dalších desetiletí – ke své vlastní škodě.
Horké hlavy Rudých Khmerů nemohli nějací Prebisch se Singerem rozhodně uspokojit, i když takový Khieu Sampan obhájil doktorát z ekonomie na univerzitě ve francouzském Montpellieru prací na stejné téma.
Stalinská industrializace v podstatě kopírující americké velkopodniky Fordova typu jim byla šumafuk. Oni neposlouchali ani takového čínského premiéra Čou Enlaje, který je již jako nemocný starý muž varoval před „přeskakováním vývojových etap“, poučen katastrofálním nezdarem venkovské industrializace ve stylu „velkého skoku vpřed“ z konce 50. let. Je totiž poháněla jiná ambice – přejít od feudalismu rovnou do komunismu jedním vrzem a nezdržovat se ničím dalším. V poměru k počtu obyvatel byly ty čtyři roky jejich praktického experimentování největší genocidou praktikovanou na vlastním národě v dějinách.
Takže když to bolívarská revoluce dotáhne „jenom“ k hyperinflaci, prázdným regálům v obchodech, výzvám k zemědělským brigádám na venkově, obviňování imperalistů a jejich domácích pomahačů ze záškodnictví a nakonec i ke státnímu bankrotu – bude to vlastně ještě pohodička.
Ricardo Hausmann má pravdu: věříte-li blbostem a děláte je, pak to podle toho vypadá. Nic nového pod sluncem.
Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře:
Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace
Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace
