Ti šmejdi, Voňavka s Cimlem, se mi postavili, soptí poručík Troník a žádá a nakonec donutí jejich velitele nadporučíka Mazurka nahlásit mimořádnou událost. Ten nejdřív zkusil uspokojit politruka slibem: „Já jim zarazím vycházky!“ To je to první, na co si vzpomene našinec, když si přečte příspěvek Daniela Grose, který se ptá, proč rozpočtový jestřáb Wolfgang Schauble sáhl po telefonu a obvolal své kolegy z řad ministrů financí, aby netlačili na pokuty pro Španěly a Portugalce za porušování rozpočtové disciplíny. Krásný příklad prozíravé kolegiality starého mazáka. Neboť co kdyby se mezi nimi vyskytl nějaký Troník a nutil komisi, aby konala svou povinnost?
Schaubleho telefonát zapůsobil jako účinná domluva Troníkovi od majora Halušky ve smyslu, co hezkého jej čeká, když hlášení mimořádky neodvolá.
A proč samotná Evropská komise nesáhla k tomu, aby sankcí podepřela pravidla? Gros se samozřejmě nemýlí v tom, že důsledkem tolerance porušování fiskálních pravidel je jejich ještě masivnější ignorování v budoucnu. Disciplína musí být, ale ne tady, ne teď ane takhle. Služební horlivost je zkrátka lepší si ponechat na vhodnější příležitost. Náš útvar momentálně není v dobré kondici, a když máte na tácu vypořádání se s následky brexitu a zároveň můžete očekávat otevřenou vzpouru třeba kvůli redistribuci uprchlíků, je opravdu nejlepší řešení předstírat, že se nic nestalo.
Změkčení doztracena
Pro ty z nás, kterým paměť slouží lépe v případě hlášek z české klasiky než u bruselských technikálií, jenom připomeňme, jak to s tím pokutováním členských států za nedodržení pravidel rozpočtové odpovědnosti vlastně bylo. Když se ukázalo, že Pakt stability a růstu, zakotvující od roku 1997 limit rozpočtového schodku ve výši tří procent HDP a dluhový strop 60 procent HDP, nejenže není dodržován ani „otci zakladateli“ (Francie, Německo a Itálie), ale má i vážné ekonomické vady na kráse, nastal problém. Jak chcete vynucovat něco, co sami porušujete a co nedává po odborné stránce smysl?
Další bolehlav přinesla finanční krize v roce 2008, která se v případě všech evropských zemí s výjimkou Polska přetavila do prudkého poklesu ekonomické aktivity. Prvotní reakcí nebyly škrty, ale právě naopak přijímání stimulačních balíčků. Komise i jednotlivé vlády předkládaly návrhy, jak zvednou veřejné výdaje nebo poskytnou úlevy, aby brzdily pád. Ty se navzájem porovnávaly a přepočítával se jejich „fiskální impulz“. Víc bylo líp.
Teprve když se v roce 2010 ukázalo, že v několika zemích už investoři nechtějí kupovat vládní dluhopisy, a přišel na řadu „bailout“ fiskálně slabších kusů, vrátila se do módy rozpočtová disciplína v poněkud modernizované podobě fiskálního kompaktu z ledna 2012. Ten připouští, že vliv cyklu na veřejné finance je značný, a strukturální deficit toleruje do výše 0,5 procenta HDP země. U zemí, jejichž zadlužení je výrazně pod 60 procenty HDP, lze jít až na strukturální schodek jednoho procentního bodu. Současná česká koaliční vláda k fiskálnímu kompaktu sice v roce 2014 přistoupila, ale hodlá ho dodržovat až po přijetí eura, které je ovšem v nedohlednu. Tedy každopádně daleko za funkčním obdobím kabinetu.
Jedna věc jsou sankce za ignorování pravidel, pravidla pro jejich spuštění, hlasovací kvóra a další detaily. V praxi jsme teď viděli, že politické faktory dovedou jejich aplikaci změkčit naprosto doztracena, aniž by to vyvolalo nějakou masivnější odezvu.
Pomoc při předstírání
Před čtyřmi lety ovšem přijala jiná instituce jiné rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé dopady. V červenci 2012 šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi vystoupil se svojí slavnou větou, že „učiní cokoli“, aby nenechal eurozónu rozpadnout. V praxi to neznamená nic jiného než přesvědčit nejen slovy, ale i praktickými intervencemi investory, že ECB dovede převálcovat mínění trhů o tom, kdo je a kdo není v eurozóně financovatelný.
Výnos u desetiletých španělských dluhopisů je dnes s necelým jedním procentem nižší než v případě ekvivalentních papírů vydávaných USA nebo Kanadou. Italská vláda se také financuje levněji než americká. A Portugalci jsou pod třemi procenty. Pouze v případě Řeků nese desetiletý bond 7,96 procenta. Ti jsou také jediní odkázaní na mezinárodní pomoc při předstírání, že se jejich dluh nebude muset odepsat. To je rovněž téma, o němž všichni vědí, že se jednou bude muset řešit, ale zrovna dneska se to už šest let nehodí. A vlastně se o tom ani nesluší mluvit.
Guvernéři nejmocnějších centrálních bank na světě umožnili rozsáhlými intervencemi velmi levné financování svých vlád, v některých případech až za záporné sazby. Těžko se pak divit, že se jednotlivým zemím moc nechce do bolestivých strukturálních reforem. V případě Evropy, která není fiskální federací, navíc intervence Evropské centrální banky zvyšují napětí mezi státy, jimž velmi vyhovují netržně nízké sazby (jižní křídlo eurozóny včetně Francie), a zeměmi, kterým vadí (Německo, Nizozemsko, Finsko), protože v jejich očích to představuje kvazifiskální transfer. Komise, která by měla rozpočtovou disciplínu hlídat a „narušitele zastavit“, raději přivírá obě oči, aby politické tenze nešponovala.
Čtěte také:
Pavol Mokoš: Krok ECB může prospět akciím
