Z jednoho prostého důvodu: „It ain‘t over until the fat lady sings.“ Jinými slovy, jelikož dokud korpulentní Brünnhilda nedozpívá, nevíme, jak ten Wagnerův opus Soumrak bohů v současné Evropě skončí.
Štíhlý bonviván a motocyklista Janis Varufakis bude sázet konvenčním řešením nerovnováh v eurozóně tvrdé rány a bude vnímán evropskou levicí jako produktivní muniční fabrika. Je to chytrý chlap, a navíc má dobrý motiv ke zvýšené kritičnosti. Varufakis si zaslouží pozornost a rozbor, nikoli tupé přetisknutí.
Co chybí Řecku
Jeho úvaha o tom, že smyslem restrukturalizace dluhu je snížit objem nových půjček potřebných k záchraně dlužníka, je víc než napůl mylná. Smysl konsenzuální restrukturalizace byl vždy, když nastala, ve zlepšení „cash fl ow“ dlužníka tak, aby se zlepšila jeho schopnost budoucí dlužní služby. Dlužník musel mít možnost, vůli a schopnost toho dosáhnout. Které atributy Řecku chybějí?
Čtěte komentář Janise Varufakise: Neudržitelný dluh mění věřitele v leviatana
Takže se nedivte, že po poznání předchozího omylu nové půjčky v roce 2010 zásadně refinancovaly splatné závazky komerčních věřitelů se snahou zabránit prohlášení platební neschopnosti, která by spustila lavinu velmi nepříjemných událostí. Nazval bych to reaktivní sebeobranou, což sice není osvícený, ale pochopitelný přístup.
Řecko je z hlediska schopnosti vytvářet přebytky obchodní bilance velmi nevýkonná ekonomika. Její výkon je založen na domácí spotřebě a vysokých vládních výdajích. Výměnou za pomoc věřitelů byla sice přinucena zvýšit daně a snížit výdaje, ale to její schopnost splácet nijak nezvýšilo, pouze to srazilo domácí spotřebu a zvedlo nezaměstnanost. Výkon se zhroutil a poměr dluhu k HDP stoupl.
Poměr řeckého státního dluhu k HDP
Druhá etapa sice spočívala v docela velkém odpisu soukromých pohledávek a v refinancování zbytku včetně rozpočtových deficitů, ale to už bylo Řecko v sestupné spirále a v poměru k HDP se rychle zadlužovalo.
Varufakis má pravdu v tom, že nové půjčky většinou nedovedou firmu ani stát zachránit. Tedy pokud nenastane to krásné prolnutí nových peněz s prudce zvýšeným výkonem dlužníka. Například kvůli výrazně zlepšeným směnným relacím (klesnou dovozní ceny, stoupnou ty vývozní), velmi silnému zvýšení zahraniční poptávky nebo kvůli snížení nákladů uvnitř ekonomiky, které zvýší konkurenceschopnost. Varufakis dluží odpověď, proč se to nestalo a proč Syriza nic takového ve svém programu zcela prominentně nezmiňovala. Vraťme se k argumentu, že bylo třeba hned na začátku snížit dluh, aby nebylo třeba čerpat nové peníze. A že nemělo smysl klást odpisu dluhu implementační podmínky v podobě schválených reforem. To taky funguje jenom za předpokladu, že úleva na dlužní službě bude více než vykompenzována zlepšeným výkonem dlužníkovy ekonomiky, který bude schopen lepší dlužní služby přes lepší inkaso.
To se zpravidla stává prostřednictvím devalvace a je dobré to ilustrovat na příkladu: představte si argentinské peso a dlužníka, který dluží argentinské bance v pesech (kurz 1 : 1 k dolaru). Peso se zhroutí na 3 : 1 k dolaru.
Co se stane se závazkem na druhý den pro pesového dlužníka? Jistina klesne na třetinu, a pokud je exportér, vydělá trojnásobek na každém zinkasovaném dolaru. Banka je na mizině, byť pesové úvěry musely být nutně drahé již před pádem. Nicméně je jasné, že exportéři vydělali a s nimi kdokoli, kdo mohl indexovat ceny víc, než co platil na závazcích. Masivně prodělaly banky, kdokoli, kdo v nich měl vklady, a samozřejmě i všichni lidé a firmy, kteří nedokázali pád kurzu do svého cash flow promítnout kladně.
Investorům a věřitelům musíte nabídnout nějaký příběh, na jehož konci je víc peněz než na začátku
Řekové si chtěli podržet euro, což je ovšem tvrdá laťka, která vyžaduje oběti v podobě oněch strukturálních reforem, zkrátka a dobře musíte nabídnout investorům a věřitelům nějaký příběh, na jehož konci je víc peněz než na začátku, protože v opačném případě jenom snižujete potenciální návratnost pro věřitele a žádný nový investor nepřijde.
Řekové mají tak strašný „track-record“ v tom, jak dovedou přijímat reformy, které by hotovostní toky pro věřitele ale především pro ně samotné zlepšily, že se té nedůvěře věřitelů nedivím.
Věřitelé imperialisté
Janis Varufakis z nich dělá zatvrzelé imperialistické debily, ale zapomíná na to, že mnoho novějších členů Unie mělo zcela opačnou historii, a přesto trvají na výkonu. Mimochodem už tím, že z nich dělá nesvéprávné německé slouhy, musí spoustu ministrů financí z menších zemí zcela neskutečně iritovat.
Čekám na to, že v některém z příštích příspěvků Varufakis vysvětlí Slovensku, Slovinsku, celému Pobaltí, ale i třeba i takovému Finsku, z nichž nikdo neměl kolonie, ale ovládanými zeměmi fakticky byly, v čem spočívá důvod, že někdo dovede řezat do vlastního masa s nějakým pozitivním transformačním výsledkem a někdo mluví o sadistickém „waterboardingu“. Tyhle země nemají a nemohou mít porozumění pro řecký „comfort level“, a nikdy ho mít nebudou. Samy jsou často původci „té nejlepší praxe“, která je Řecku doporučována (takové Estonsko je exemplární příklad reforem, násobně lepší než všechny imperiální země dohromady).
Kdysi vedle mě ve Světové bance sedával velmi chytrý Argentinec. Když už jsme podruhé probírali argentinská čísla a vypadalo to beznadějně, zeptal jsem se ho: „Julio, fakt si myslíš, že na tohle máte?“ To bylo rok poté, co Češi hodili s obranou fixního kurzu koruny ručník do ringu a přešli na plovoucí kurz. Argentina to vydržela za cenu půjček a trápení ještě čtyři roky, o to velkolepěji vybouchla. Řekové se trápí, ale na to, co neodvolatelný pevný nominální kurz znamená, nemají s touhle dispozicí ani náhodou.
Čtěte také:
Odpuštění řeckého dluhu není nutné, míní šéfka MMF
Potvrzeno. Řecko odvrátilo pád do recese, dokonce zrychlilo růst
