Regulace ve finančním sektoru přináší tolik nezamýšlených vedlejších účinků, že můžeme být rádi, pokud nepřeváží nad jejími přínosy. Přísnější pravidla na posílení kapitálu bank jdou proti snaze vlád oživit slabé ekonomické oživení. Výsledky tak nemohou být přesvědčivé, veřejnost je rozčarovaná a dává to ve volbách hlasitě najevo.
Chudáci generálové, na něž se přilepilo rčení o tom, že se vždy připravují na minulou válku. Ve svém příspěvku nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert J. Shiller připomíná, že stejně jako v případě mužů v uniformách ani regulátoři finančního sektoru nemohou dost dobře reagovat na problémy, po jejichž řešení není „společenská poptávka“. A ta pochopitelně závisí na tom, co se ve veřejném mínění uchytilo jako vysvětlení příčin a odhalení „viníků“ finanční krize a co bylo považováno za věc vyžadující zjednání nápravy.
Shiller na konkrétním americkém případu jednoho fondu peněžního trhu dokazuje, jak „systém“ reaguje na události zpětně, často s velkým zpožděním, ale každopádně v závislosti na tom, jak moc ve společnosti daný problém rezonuje. V Česku je příklad Reserve Primary Fund v podstatě zcela neznámý, kdežto názor na odměňování bankéřů má i v tuzemsku každý. Ti jsou pochodujícím ztělesněním snah zisky privatizovat, ztráty socializovat, ačkoli v Česku k tomu na přelomu tisíciletí došlo z jiných důvodů a v dosti odlišném kontextu a současné české bankovní managementy s tím vesměs nemají nic společného.
Perverzní stimuly
Nastavením odměny manažerů v bankách a dalších finančních institucích samozřejmě dovedete velmi výrazně ovlivnit jejich chování a ochotu přijímat rizika. Je mimo jakoukoli pochybnost, že před krizí byly ekonomické stimuly nastaveny tak, že nadměrné přijímání rizika skutečně podněcovaly.
Když máte nastaveny agresivní bonusy za dosažení krátkodobých cílů, snažíte se je splnit, i když vlastníkům ohrožujete jejich kapitál. To se sice vědělo, ale pravidla odměňování spoléhala na to, že motivace v podobě opcí na akcie slaďuje krátkodobé zájmy manažerů s dlouhodobou zainteresovaností na hodnotě společnosti. A protože investoři kolektivně prostřednictvím kapitálového trhu měli v souladu s tehdy široce akceptovanou hypotézou efektivního trhu oceňovat společnost na základě veškerých dostupných informací, soulad měl být zajištěn. Jenže nebyl.
Zpětně se ukázalo, že v kontraktech bylo perverzních stimulů habaděj. Můj oblíbený případ je motivace k objemu poskytnutých hypoték a jejich co nejrychlejšímu přeprodání novému nabyvateli - dřív, než se ukázalo, zda je vůbec dlužník schopen splácet. Na takhle „kvalitní“ základ se nabalovala struktura složitých finančních instrumentů, o nichž následně řada manažerů předních amerických investičních domů konstatovala, že jim vlastně nerozumějí a nejsou schopni kvantifikovat rizika. Pokud „riskaři“ na případné hrozby poukazovali příliš tvrdošíjně, bylo jim naznačeno, ať nekazí obchody. Asi jako když Eva Holubová v Knoflíkářích říká: „Neživíš, tak nepřepínej.“
Když je časový horizont rizik podstatně delší než lhůty podmiňující vyplácení odměn, je třeba se připravovat na průšvih. Jediné, co nevíme, je, kdy přijde. Systém byl zralý na silný zásah a také ho dostal.
Kouzlo nechtěného
Regulace s sebou ale vždycky přináší nějaké „kouzlo nechtěného“, pokorní matadoři v oboru definují úspěch jako dosažení stavu, kdy vedlejší nezamýšlené negativní účinky nejsou větší než očekávaný přínos vlastní regulace. Když velkou část pohyblivé motivační složky fakticky léta zadržujete nebo zavedete „clawback“, tedy právní nárok na zpětné vrácení odměny, co se vám nestane? V řadě zemí na to regulované instituce reagovaly tím, že výrazně navýšily fixní část celkové odměny, což - přiznejme si - není úplně dobře.
Vzhledem k ohromné reputační újmě také regulovaný finanční byznys už není tím nejpreferovanějším zaměstnavatelem - mladé, finančního úspěchu chtivé majitele bystrých mozků spíše než Wall Street láká dnes Silicon Valley. Tam vám nenadávají, že jste bankster a veřejný nepřítel číslo jedna, ale jako zakladatele startupu, který se chytne, vás oslavují jako rockovou hvězdu.
Obdobně samozřejmě má smysl tlačit na kapitálovou vybavenost bank a chtít po investorech do bankovních akcií a dluhopisů, aby nesli finanční důsledky případných problémů předtím, než dojde na ostatní věřitele, natož aby pak musely zasahovat vlády a zatěžovat dluhem daňové poplatníky. Zvlášť když veřejná zadluženost v poslední vleklé recesi silně vzrostla i v zemích, které nemusely svůj finanční sektor zachraňovat.
Proti sobě
V principu naprosto správná politika však snižuje atraktivnost bank v očích investorů, a to zrovna v situaci, kdy je zapotřebí posílit jejich kapitál (což je opět sám o sobě rozumný požadavek). Přísnější pravidla a vyšší finanční nároky však zároveň jdou proti - opět zcela pochopitelné - snaze vlád podpořit velmi slabé ekonomické oživení.
Kontinentální Evropa má ekonomický model postavený na bankovním financování, kapitálové trhy hrají při úvěrování firemního sektoru často podstatně menší a někde zcela okrajovou roli. Nejsnadnější cestou, jak naplnit pravidla kapitálové přiměřenosti, tvrdší kritéria na klasifikaci aktiv, je nikoli zvýšit objem půjček, ale právě naopak. Přidejte k tomu ještě snahu udržet v eurozóně fiskální disciplínu a je vám jasné, že naplňování obou těchto cílů se vzájemně dokonale vylučuje. Výsledky tak nemohou být přesvědčivé, veřejnost je rozčarovaná a dává to ve volbách hlasitě najevo.
Kdepak - ještě jsme se ani nevypořádali s nevybuchlou municí po minulé válce, natož abychom byli připraveni říct, s jakou výzbrojí a taktikou půjdeme do té příští.
| Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře Daniela Grose a Miroslava Zámečníka: Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace  |
