Když jste potomek repatriantů, nemůže vám být vzdálené téma diaspory, které rozebírá Ricardo Hausmann, podle jména sám zjevně nepůvodní obyvatel Venezuely. Můj dědeček z matčiny strany se vrátil v roce 1947 z východních Uher, kde jeho předkové v druhé polovině 18. století znovu osídlili oblast kolem řeky Tiszy, totálně vylidněné po povstání sedmihradského knížete Ference Rákócziho.
Na svých zemědělských samotách potomci původních 331 rodin slovenských sedláků, přilákaných hrabětem Károlyim na příslib půdy, náboženské svobody a tříletých daňových prázdnin, strávili téměř dvě stě let.
Děda dostal v repatriaci stejnou výměru polí na dolním toku Hronu a za tři roky byl v družstvu. Jeho šest bratrů, kteří zůstali v Maďarsku, dopadlo víceméně stejně s tím rozdílem, že z jejich potomků jsou dneska Maďaři jako poleno. Z etnograficky pozoruhodné enklávy Tirpáků kolem města Nyíregyháza nezůstalo vůbec nic, kromě evangelického kostela z 18. století, kde se poslední slovenské bohoslužby konaly v roce 1952.
Čtěte rozbor Ricarda Hausmanna: Diaspora - zlatý důl
Ke svým bývalým rodákům a jejich potomkům se země chovají různě. Někdejší Československá socialistická republika kupříkladu hodně rozlišovala mezi jednotlivými migračními vlnami a teritorii, kam se Češi a Slováci stěhovali. Emigrační vlny po roce 1948 přitom dehonestovala, jak se dalo, až do konce režimu. To bylo neobvyklé i na poměry komunistických zemí. Dokonce i režim generála Jaruzelského v pozdně komunistickém Polsku nabízel polské diaspoře speciální investiční pobídky pro „polonijní“ podniky.
Z Jugoslávie emigrovalo za Tita několik milionů lidí a nikdo nebránil, aby se později vrátili i s penězi. Maďarsko na sklonku Kádárovy vlády bylo na lidi typu George Sorose vyloženě pyšné. Pro ekonomické pragmatiky jsou totiž diaspory ekvivalentem zlatého pokladu.
Většina zámořských Číňanů pochází z pouhých tří provincií
Čína postavila na využití kapitálu a know-how své odhadem pětatřicetimilionové diaspory od konce 70. let minulého století strategii reintegrace do světové ekonomiky. V celé jihovýchodní a východní Asii s výjimkou Japonska a Jižní Koreje je velký byznys de facto etnicky čínský byznys. Zázrak Singapuru, který se dokázal za padesát let vyšvihnout mezi nejbohatší země téhle planety, je do značné míry spojen s tamní čínskou komunitou, která představuje tři čtvrtiny populace.
Většina zámořských Číňanů pochází z pouhých tří provincií (Fu-ťien, Kuag-tung a Chaj-nan) a kdysi začínali jako mimořádně chudí přistěhovalci, kteří za pár generací uspěli. Klíčovým faktorem úspěchu totiž byl síťový charakter jejich podnikání, který dokázal nahradit funkční instituce právního státu. Drželi spolu podle příbuzenských, regionálních a jazykových linií a často i podle specializací na jednotlivé byznysy. Kdo nedodržel ústní dohody, v byznysu skončil.
Semknuté diaspory Syřanů, Libanonců či Arménů
Po světě najdete diaspory, které spolu neuvěřitelně drží, a nejde jen o Židy, ale třeba i o Syřany, Libanonce nebo Armény. Kdysi jsem letěl z Londýna přes Jerevan do Biškeku v Kyrgyzstánu, přičemž tři čtvrtiny letadla byli Arméni. Bavil jsem se s jedním starým Arménem ze Sacramenta v Kalifornii, kde žije velmi silná arménská komunita, a žasl nad tím, jak ten člověk sypal z rukávu neuvěřitelný počet lidí, kteří jako Arméni někde něco dokázali.
Stejný zážitek uděláte s křesťanskými Araby z Libanonu, kterých jsou třeba v Latinské Americe nebo západní frankofonní Africe mraky a drží byznys pevně v rukou. Mimochodem Carlos Slim Helú, jednu dobu nejbohatší člověk planety, je sice Mexičan, ale také potomek libanonských přistěhovalců. Carlos Ghosn, který si vykoval ostruhy v Nissanu a Renaultu, je brazilský Libanonec. Argentinský prezident Carlos Menem, který předsedal jednomu ze šťastnějších období téhle země, je potomek syrských přistěhovalců.
Můj kamarád ve Washingtonu patří ke komunitě Pársů, je tedy potomek zoroastriánů, kteří kdysi utekli z Íránu do dnešní Indie (Pársové jako z Persie). Pokud jste sledovali, jak ohromně se vzchopily jaguáry, myslím auta, poté co je převzali Indové (Tata), měli byste vědět, že tahle bohatá rodina jsou Pársové. Neuvěřitelnou otočku předvedli Indové z Ugandy, které tamní diktátor a „poslední skotský král“ Idi Amin začátkem 70. let vykopnul zcela bez majetku, s povinností vystěhovat se do 90 dnů.
Protože měli britské pasy, odešli do Británie, kde je komunita ugandských Indů úspěšná. Část z nich znovu vydělala v Ugandě velké jmění, jakmile se mohli vrátit. Příjmový medián Indů ve Spojených státech je podstatně vyšší než „bílých“.
Nadprůměrné výkony
Nigerijci mají vůbec nejvyšší procento absolventů vysokých škol ze všech etnických skupin ve Spojených státech a jsou skoro dvakrát vzdělanější než „bílá“ populace, měřeno podílem lidí s nejméně bakalářským titulem. Samozřejmě se to částečně dá vysvětlit tím, že z Nigérie se vystěhovávaly do USA elity. Ale stejně vám musí vrtat hlavou, co se vlastně s Afroameričany v USA stalo, když geneticky jsou nadpoloviční většinou původem z Nigérie.
Afričané, přicházející dnes do USA dobrovolně, nikoli jako kdysi otroci, vůbec často ve srovnání s Afroameričany na univerzitách excelují. Jeden z nich, z poloviny člen kmene Luo od Viktoriina jezera v Keni, je prezidentem Spojených států, jmenuje se Obama.
Česko v křeči
Česko jako kdysi multietnická země se nachází v křeči způsobené holokaustem, následným vyhnáním Němců a velmi neúspěšnou integrací Romů. Naše budoucí prosperita bude při české demografii tak jako tak závislá na tom, kdo k nám přijde.
V mé vesnici na okraji Prahy mají „večerku“ Vietnamci, jejich tři dcery všechny studují vysokou školu. Kluk je zatím malý, podle tradice převezme živnost a starost o rodiče, ale jistě také nezůstane nevzdělaný. Ptal jsem se každé z nich, zda umí doopravdy dobře vietnamsky. „Nějak“ se domluví, takže jsou to vlastně víc Češky než Vietnamky.
Chtěl bych, aby všechny v Česku zůstaly a prosperovaly. Kdybychom dokázali přijmout kohokoli, kdo dovede od prvního dne dělat a v další generaci dovede předvést stejný vzdělávací skok jako oni, bylo by u nás, v Česku, dobře. A proč jsou příslušníci některých diaspor tak úspěšní? Jak říká Nassim Taleb, autor bestselleru Černá labuť, sám příslušník libanonské diaspory: „Na mírný stres všichni reagují nadprůměrným výkonem.“
Čtěte také:
Ricardo Hausmann: Diaspora - zlatý důl
Kam s uprchlíky? Státy EU si jich rozdělily o osm tisíc méně než slíbily
Přerozdělování migrantů začíná: Ministři vnitra EU budou hledat shodu
