Dosáhli jsme stadia, kdy už globální vývoj z Evropy rozhodně neřídíme, a náš morální příklad bude určovat vývoj událostí stále méně.
Když jste generální komisař pro politické plánování francouzské vlády, na jejíchž bedrech leží příprava prosincového klimatického summitu, nesmíte se bát velkých myšlenek. A Jean Pisani-Ferry je v této roli. Potíž je v tom, že předpovídat budoucnost je těžké, natožpak v situaci, kdy už ani ona není to, co bývala.
O klimatu a penězích čtěte také: Jean Pisani-Ferry: Proč mohou finance zachránit planetu
Když jsme tak hezky spojili amerického baseballistu Yogiho Berru s francouzským básníkem Paulem Valérym prostřednictvím jejich bonmotů do jedné věty rozvité, mohl by na tom tenhle příspěvek také skončit, ale takhle snadno ty černé labutě nemůžeme nad našimi hlavami nechat odletět.
Cynik by řekl, že nejmocnějším spojencem v boji proti globálnímu oteplování je pořádný pokles poptávky po všem, co emise způsobuje
Připusťme, že téma je vážné a potenciální implikace jsou velmi nákladné. Před nějakými osmi lety se nikomu ani nezdálo o tom, že by cena černého uhlí mohla spadnout pod padesát dolarů za tunu, to by se o primární úpis akcií New World Resources na londýnské a pražské burze doopravdy nikdo nedral. Přitom poptávka při daném emisním kurzu 425,80 koruny sedmkrát převyšovala nabídku a zájem měli i sofistikovaní institucionální investoři.
Kdo tušil, že reálné ceny elektřiny s dodáním v letech 2017 až 2018 by se mohly v říjnu 2015 dostat na patnáctileté minimum? A do třetice, cena emisní povolenky měla být touhle dobou podle Deutsche Bank někde na úrovni padesáti eur, ale ani ten největší skeptik nepředpokládal, že by byla k mání za osm eur a deset centů navrch.
Romaňolští vodní psi
Stalo se pár věcí, s nimiž predikční modely nepočítaly – recese po finanční krizi, otevření nalezišť břidlicové ropy a plynu v USA, zpomalení ekonomiky v Číně –, a základní parametry, jež měly stimulovat hledání investičních strategií, na jejichž konci měl být cílený pokles emisí klimatických plynů, jsou úplně na vodě. Cynik by řekl, že nejmocnějším spojencem v boji proti globálnímu oteplování je pořádný pokles poptávky po všem, co emise způsobuje, ale zkusme se poučit alespoň z minulosti.
V Česku jsme získali cennou, i když hříšně drahou zkušenost, že kapitál hledá projekty s vládou garantovanou návratností podstatně efektivněji než romaňolští vodní psi lanýže. Solární elektrárny zdobící česká pole, stejně jako kukuřičné lány krmící „bioplynky“ jsou toho důkazem. Bohužel, tohle je přesně ten typ projektů, které mají opravdu nehorázně vysoké mezní náklady na každý ušetřený kubík klimatických plynů, a tenhle typ „zelených investic“ si můžeme odpustit.
Jenže při současných cenách energií vycházejí docela problematicky i projekty do energetických úspor, které by při jiné cenové hladině měly podstatně kratší návratnost a zaplatily by se dlouho před předpokládanou dobou své životnosti. Přijetí ambiciózních cílů na snížení emisí klimatických plynů tak i v případě těch nejméně kontroverzních projektů, tedy energeticky účinnějších technologií a snižování energetické náročnosti budov, vyžaduje nejen masivní navýšení kapitálových investic, jež zmiňuje Pisani-Ferry, ale za jinak nezměněných okolností také zvýšený rozsah subvencí, aby se soukromému investorovi dané opatření v rozumném časovém horizontu vyplatilo.
Ani vysoká dynamika snižování podílu emisí EU na celkovém objemu CO2 na výsledku téměř nic nezmění, pokud se k rychlému snižování nezaváže zbytek světa. Proč? Stylizovaný příklad: Čína bude mít třetinový podíl na celkových emisích a roční tempo růstu bude jen tři procenta. EU to nicméně nedokáže kompenzovat ani desetiprocentním meziročním snížením. Tyhle nůžky se přitom budou s každým dalším rokem, kdy „velký roste a malý klesá“, více rozevírat.
Přitom citlivost na pobídky není u všech skupin adresátů ani zdaleka stejná, což věc dále komplikuje. Chudé domácnosti v sociálně vyloučených lokalitách nebudou reagovat na dlouhodobé půjčky, ba ani na velmi vysokou subvenci, pokud si v zastaralých kotlích zatopí „ostravskými raketami“, tedy PET lahvemi naplněnými pilinami a prolitým vyjetým olejem či jiným odpadem.
Ani kdyby takové domácnosti dostaly nové účinné kotle zcela zadarmo, obliba „ostravských raket“ nijak zvlášť neopadne, neboť přímé variabilní náklady budou pořád nižší než v případě topení kvalitnějšími palivy, jejichž pořízení ovšem vyžaduje nákup za hotové. Není těžké pochopit, že tenhle typ domácností silně preferuje jiné užití likvidity než na zmírnění negativní externality, jíž silné lokální znečištění ovzduší je. Jít cestou sankcí je sice možné, ale srážky z disponibilního příjmu jako pravděpodobně nejúčinnější nástroj by vyvolaly odpor nejen u přímo postižených. Kombinace sankcí s pozitivní motivací v podobě subvence na nákup ekologičtějšího paliva pro cílové skupiny ovšem zvyšuje náklady a ti, kteří subvenci nedostanou, budou samozřejmě tak jako tak nazlobeni, že ji mají financovat.
Sankce za růst
Tyto problémy bychom měli řešit na globální úrovni, což je o několik řádů složitější. Vytěsňováním špinavých kamen „někam jinam“ tuhle planetu nevyčistíme, natož abychom ji zbavili nárůstu klimatických plynů.
Vyřeší je návrhy zmiňované Pisanim-Ferrym? „Policy performance bonds“, tedy dluhopisy, jejichž výnos by závisel na tom, zda jejich emitent, tedy národní vláda, splní svůj „dobrovolný klimatický závazek“, vyvolávají pár otázek. Zaprvé nevím, kdo by chtěl kupovat bondy důvěryhodných vlád nebo firem, když by investor čelil perspekti názory makroekonomika vě nízkého výnosu, jenž není ani zprostředkovaně odvislý od klasických parametrů typu očekávané inflace.
Zadruhé nevím, kdo by chtěl kupovat bondy nedůvěryhodných firem a vlád s vidinou vysokého výnosu už jenom proto, že jejich nedůvěryhodnost se nebude týkat jen neschopnosti splnit klimatický závazek, ale i jejich solvence. Zatřetí nevím, jak přinutit emitenty, aby takové bondy vydávali, když ekonomický růst je bohužel korelovaný se zvyšujícími se emisemi klimatických plynů. Bondy by tak fungovaly jako sankce za růst, zatímco reálný výnos u pěkně šlapajících ekonomik by měl klesat.
Společenská hodnota klimatických plynů je jenom pokus, jak nahradit zoufalý pád tržních cen povolenek stanovením jejich stínové ceny, nějaké podlahy garantované vládou
„Společenská hodnota“ klimatických plynů je jenom pokus, jak nahradit zoufalý pád tržních cen povolenek stanovením jejich stínové ceny, nějaké podlahy garantované vládou. Tahat do toho centrální banky, které by oproti téhle zástavě poskytly refinanční úvěr, kde by investor buď půjčku splatil, anebo by při nižší ceně spadla povinnost splácet na vládu, je taky jedna velká slepá ulička, i když chápu základní motivační myšlenku. Hlavní otázka je: kdo chce tohle následovat? A jaký smysl má, když si tuhle cestu vybereme v Evropské unii?
Reálný problém je v tom, že sice máme kolektivní odpovědnost za planetu, avšak podíl Evropské unie na globálních emisích, i kdyby klesal podstatně rychleji než jeho podíl na globálním HDP – jako že by měl –, nebude schopen vykompenzovat nárůst emisí u těch, kteří přebírají vládu. Čínské emise klimatických plynů v přepočtu na obyvatele překročily úroveň v Evropské unii v roce 2013 a s každým dalším rokem bude možné na Evropu ukazovat stále méně.
Nezříkejme se odpovědnosti, ale mějme smysl pro proporce. Dosáhli jsme stadia, kdy už globální vývoj z Evropy rozhodně neřídíme, a náš „měkký kapitál“ v podobě morálního příkladu bude s každým dalším rokem určovat vývoj událostí stále méně. To neznamená, že nebudeme inkasovat důsledky a že nemáme právo se přizpůsobit – všemi prostředky.
Čtěte také:
