Čína byla už tehdy na vzestupu, ale byla to z hlediska světové ekonomiky země řekněme tak pětinové váhy, a tím i schopnosti šířit do zbytku planety dodatečnou poptávku nebo výrazně ovlivňovat ceny základních komodit. O islámském fundamentalismu se průměrně vzdělaný člověk v solidních novinách kromě izraelských v podstatě nic nedočetl, natož pak o wahhábitech. O těch něco věděli jen opravdoví znalci Blízkého východu.
Na „Tahun Vivere Pericoloso“ (Rok nebezpečného žití), což je název jednoho slavného projevu prvního indonéského prezidenta generála Sukarna z roku 1964, jsem si poprvé vzpomněl až 11. září 2001 odpoledne, kdy jsem zíral v přímém přenosu na CNN na hořící a kolabující manhattanská Dvojčata.
Svérázný polyglot-samouk Sukarno rád obohacoval indonéskou malajštinu bizarními výpůjčkami, v tomhle případě komolil italštinu. Ve věštění hrozivých časů se generál mimochodem nespletl, a dokonce se plus minus trefil i časově – včetně převratu a občanské války hned v roce následujícím.
Adrenalinové klišé
Od té doby se frekvence výskytu nebezpečných let pronikavě zvýšila a od Jakarty se geograficky hrozivě přiblížila k metropolím Západu. Říct, že nadcházející rok bude jako stvořený pro milovníky adrenalinu, je už dlouho klišé.
Na místě a v čase obvyklém v týdeníku Euro opět přinášíme statě od vlivných a mocných. Některé jsou velice zajímavé. Třeba autor známého Konce dějin Francis Fukuyama se zamýšlí nad vývozem „čínského rozvojového modelu“ a potenciálním dopadem, který to bude mít na vývoj politických systémů v rozvíjejících se zemích. Když můžete být ekonomicky velmi úspěšný a udržet společenskou stabilitu bez soutěže politických stran, najdete pozorné ucho od Addis Abeby až po Taškent. Zvlášť když Čína umí a bude umět podpořit rozvoj opravdu štědrými investicemi do infrastruktury a zřejmě i do transferu technologií v méně sofistikovaných odvětvích, jež si Peking přeje opustit.
V Česku máte nejméně dva mazané politické harcovníky, kteří vnímají pohyb ve společnosti, a oba dva nabírají kurz na obranu národních zájmů
Vřele každému doporučuji trochu popřemýšlet, odkud se bere podpora jedinců, jako je Marine Le Penová ve Francii nebo Donald Trump v Americe. Je sice krajně nepravděpodobné, že by politický mainstream a koneckonců i většina voličů dopustily jejich volební vítězství, ale v každém případě to nasvědčuje tomu, že globalizace vytváří i v bohatých a stabilních společnostech ohromná pnutí, jež hledají politický ventil.
V Česku máte nejméně dva mazané politické harcovníky, kteří vnímají pohyb ve společnosti, a oba dva nabírají kurz na „obranu národních zájmů“, byť cílí na sociálně odlišné skupiny posluchačů. Václav Klaus s tím začal už před hezkou řádkou let a Miloš Zeman mu velmi zdatně sekunduje – s tou výjimkou, že ještě nedávno se označoval za „EUfila“ a tlačil na přijetí eura, což bylo pro Klause „anatéma“ od samého začátku.
Ho Či Minova pravda
Copak euro, to s Čechy zas až tak nehýbe, i když by je dneska velká většina nechtěla přijmout ani při kurzu pod pětadvacet korun.
Zdaleka nejvyšší citlivost Češi projevují na představu, že by země měla vstřebat nějaký významnější počet azylantů z Blízkého a Středního východu – byť je krajně nepravděpodobné, že by směřovali zrovna k nám. Mezinárodně i vnitropoliticky je to štěpné téma, které vyžaduje prozíravé, až moudré vedení.
Před mnoha lety ve Vietnamu projevil hluboké porozumění v podobné situaci Ho Či Min. „Pokud jde o mne, budu raději ještě chvíli čichat francouzské lejno než po zbytek života jíst čínské jídlo,“ pravil. Brusel nám nemusí nutně vonět, ale jaké budou naše alternativy, kdyby skončil?
Čtěte také:
Šéfové německého byznysu se bojí rozpadu Evropské unie kvůli uprchlíkům
Brexit by způsobil rozpad Velké Británie, varuje exministr zahraničí
