Miroslav Zámečník: Nesnesitelná lehkost odepisování Evropy

30. 12. 2015

V Evropě se znovu dostává do módy prognózování úpadku „starého kontinentu“ a propadání syndromu obléhané pevnosti. Marine Le Penová vyhrála první kolo v regionálních volbách, máme zde jasný důkaz. Středoevropské země nechtějí přijmout kvóty špatně identifikovaných uprchlíků – a opět je zde důvod k rozdělení Evropy na humanismem prodchnutý Západ a v zásadě nevděčný Východ.

Sankční zavádění „ minischengenů“ a podobné užitečné vynálezy slouží pouze tomu, jak něco doopravdy hodně pokazit.

Žijeme v přechodové době, kdy dostatečnou sílu a vůli k vynucení pořádku, jako byly kdysi římské legie, Čingischánova jízda, osmanské janičářské pluky, britské válečné námořnictvo a po druhé světové válce garance vzájemného zničení mezi americkými a sovětskými jadernými arzenály, nemá nikdo. Dokonce ani Donald Trump a Vladimir Putin. Každá perioda tohoto typu je spojena s mimořádným neklidem a testováním hranic možného, kdy agresivita bývá spojena s prémií, jež zdaleka neodpovídá síle vyzývatele, pouze váhavosti a nejistotě protistrany.

Nedostatek lidí

Evropa má obzvlášť velký koordinační problém jako společenství mnoha národních států, které si slíbily „stále bližší unii“, což dnes zní jako zcela nerealizovatelný projekt stavěný na mnohem mírnější politické a ekonomické klima, než které zrovna teď ve světě panuje.

S článkem Michaela Heiseho lze zcela souhlasit v tom, že je opravdu mimořádně intelektuálně obtížné vidět východisko špatných evropských demografických vyhlídek v nekontrolovaném přílivu milionů migrantů ze zemí s kmenověfeudálními kulturami, byť utíkajících před válkou a nouzí. O tom nakonec absorpční kapacita Evropy fakt není, a už vůbec v tom není možné vidět řešení jejího demografického problému.

Můžeme plakat jako Asa Romsonová, švédská místopředsedkyně vlády, když humanitární ideál narazí na bariéru absorpce, ale tím to nespravíme. Máme seriózní problém v tom, že migrační vlnu nikdo nechce přijmout, ale nevíme, jak ji zastavit, natožpak odsunout, což vyvolává třenice i mezi vysoce sofistikovanými zeměmi typu Dánska a Švédska, kde jedna už ví, že nemůže, a druhá žila v představě, že to zvládne, ale nezvládla.

Žijeme v přechodové době, kdy dostatečnou sílu a vůli k vynucení pořádku, jako byly kdysi římské legie nebo čingischánova jízda, nemá nikdo

Samozřejmě že politici nesou odpovědnost za šíření chaosu dovnitř své vlastní kultury a společnosti, ale právě proto je nikdo nezbaví povinnosti zvládnout tenhle úkol jako civilizovaní lidé. Nepodbízet se, nedělat z toho dokonce vlastní přednost. Náš Zeman Miloš dostal jednu výchovnou hned na začátku od Gaucka Joachima, že neumí zvládat jemné tóny, a ví bůh, že právem. Doopravdy mu to nejde, čím dál míň.

Nakonec bude samozřejmě Evropa pod hrozbou svého vlastního rozpadu přinucena k akci, což bez vůle k silovému řešení bude vždy o penězích. A připusťme, že i kdyby se měly kohezní fondy snížit o deset nebo dvacet procent, takže o nějakých šest až 12 miliard eur, do roku 2020, budou to dobře vynaložené peníze.

Fascinující je schizma mezi demografií a technologickým pokrokem, kde na jedné straně žijeme ve velkých obavách, co dělat se stárnutím populace, a na straně druhé si lámeme hlavu, jak uchopit „čtvrtou průmyslovou revoluci“ a připravit na ni kvalifikačně novou generaci, což budou už jenom různě slabé populační ročníky.

Bližší ideály

Je tady pár projektů, které by mohly urychlit ekonomický růst, od společného trhu služeb, energií přes podporu transevropských sítí až po uzavření transatlantické dohody s Amerikou, ale nečekejte, že „evropská řešení“ zvládnou domácí problémy. S těmi si samozřejmě bude muset poradit každá země doma.

Bude to úspěch, když ještě za pět let Británie zůstane v Unii, udržíme čtyři svobody, Schengen a společnou hranici. Budeme pro to muset ještě hodně pracovat a bude to známka naší velké životaschopnosti, když už ne „stále bližších ideálů“. O pár čísel týdeníku Euro zpátky autor Makra poukazoval na to, že v jiných částech světa považovaných za velmi úspěšné a dynamické to také není veselé. Jenom abychom si nepřipadali osiřelí, přidávám graf toho, co čeká Čínu.

Proč hospodářský růst v Číně zpomaluje? A proč Evropa roste tak pomalu?
	Nezaviněné ekonomické brzdy	Přírůstek produktivity se snižuje	Co si Čína sama zavinila
	• Kapacity v průmyslu jsou mnohdy nadměrné (rychlý skok daný přechodem ze zemědělství do továren je minulostí). • Urbanizace je v pokročilém stadiu (takže příznivý efekt již byl vybrán). • Přesun do služeb (ovšem s nižší produktivitou typu obchod). • Stárnoucí populace a pokles počtu lidí v produktivním věku. • Klesající návratnost investic (z vysokého základu).	• náročnost růstu Stoupá investiční (jednotkový růst HDP vyžaduje víc a víc investic). • Investice jsou stále více závislé na úvěrech. • Nadměrná úvěrová aktivita plodí bubliny a nekvalitní investice, takže rostou špatné pohledávky.	• Korupce • Pokřivené ekonomické stimuly • Nerozvinuté instituce • Ochrana státního sektoru před soukromou konkurencí • Nerovné regulatorní podmínky
A co Evropa:	• Industrializace se v Evropě odehrála mnohdy před sto lety a urbanizace je fenoménem poválečného období, takže příspěvek růstu produktivity si Evropa už dávno vybrala. • Stárnutí je jev, v němž má mnoho evropských zemí oproti Číně velký náskok, ale ta jej bude rychle dohánět díky politice jednoho dítěte.	• V Evropě je podstatně vyšší kapitálová zásoba a některé obory trpí rovněž velkým přebytkem kapacit (například automobilky). • Nové technologie se zatím do růstu produktivity v Evropě nijak nepromítly (problémem je i samotné měření produktivity a HDP). • Také mnohé evropské země jsou vysoce zadlužené, což platí nejen pro vlády, ale i pro firemní sektor a (na rozdíl od Číny) domácnosti: i při nízkých úrokových sazbách působí vysoký dluh jako brzda ekonomického růstu. • Zkušenost s nemovitostními bublinami mají třeba ve Španělsku nebo Irsku ještě podstatně větší než v Číně.	• Mezi jednotlivými členskými státy EU jsou obrovské rozdíly v kvalitě institucionálního prostředí, v míře vnímané korupce, v nastavení soutěžního prostředí a v míře deformací trhu. V podstatě všechny země EU jsou však z hlediska těchto parametrů o dost výše než Čína. • Čína si často z politicko-ekonomických důvodů vytváří vlastní bariéry a překážky růstu. To, co kdysi tolik nevadilo, začíná s vyčerpáváním ostatních faktorů vzestupu produktivity vadit víc a víc.