Představa, že Západ je odsouzený k rychlejšímu či pomalejšímu úpadku a jeho místo zaujme tu Japonsko, tu Čína, nebo rovnou celý Orient, je opravdu stará. Konec Západu předpovídal bezmála před sto roky ve svém bestselleru Der Untergang des Abendlandes německý filozof Oswald Spengler a proti „žluté hrozbě“ hřímal i jeho císař Vilém II. o dvacet let dřív.
Před třiceti lety bylo Japonsko považováno za hrobaře západního kapitalismu a na mezinárodních letištích si mohli manažeři koupit zpracování tohoto tématu jak v beletristickém provedení, tak i v regálech s literaturou faktu. Takže nic nového pod sluncem. To, že nemáme v Evropě za sebou a před sebou nejlepší sezonu, je eufemismus, ale nezapomínejme na to, že ani v jiných částech světa se věci nevyvíjejí zrovna podle plánu. Měli bychom také vědět, co jsme – ve srovnání s jinými.
Zatímco BRICS byl vždy spíše umělý marketingový koncept, na nějž nejspíš není pyšný ani bývalý šéf správy aktiv v Goldman Sachs Jim O’Neill, který před lety s touhle zkratkou přišel, je příběh východní Asie fenoménem, který ve vlastním zájmu musíme rozebírat od rána do večera.
Japonská laboratoř
Nikoli náhodou se profesor Lee z prestižní Korejské univerzity ptá, zda Jižní Korea nekráčí ve stopách Japonska. To je dnes laboratoří, kde se kombinuje vysoký dluh, deflace, mizerná demografie a pocit neúčinnosti všech národohospodářských pokusů, jak to změnit.
Když se autor Makra narodil, bylo Japonsko již velmi blízko postavení vyspělé země, zakrátko mělo představit nejrychlejší vlaky na světě. Ale Jižní Korea byla v té samé době pořád ještě považována Světovou bankou za „basket case“– něco méně nadějného než některé země subsaharské Afriky.
Přiřadilo se to k prognosticky nejspektakulárnějším omylům v ekonomických dějinách, neboť právě tehdy se v Jižní Koreji začalo zadělávat na jeden z nejsilnějších příběhů ekonomického růstu, jehož jsme byli dosud svědky. Jihokorejci jsou významnými a oceňovanými investory v Česku, stejně jako ve Spojených státech.
O to víc má smysl vědět, co se tam děje. Jihokorejské domácnosti jsou zadlužené až po uši, podstatně víc než české (jež dostaly spoustu bytů za historické ceny v symbolické privatizaci) a v přepočtu víc než americké před krizí. Až do roku 2010 byla typická jihokorejská hypotéka „interest-only“, takže jistina byla splatná až jednorázově na konci, což v zemi, kde ceny nemovitostí kontinuálně rostly (zvláště v největší aglomeraci Soulu), vypadalo jako malý problém.
Jihokorejské korporace jsou zadlužené víc než ty japonské (natož pak české), porodnost je zoufale nízká, nižší než v Česku. Jihokorejci mají neuvěřitelně konkurenční vzdělávací systém: děti mají lepší výsledky v podstatě ve všech ohledech než v Česku právě proto, že musejí šíleně dřít. Pro středostavovskou korejskou maminku je dovedení jednoho dítěte na nejlepší jihokorejskou univerzitu více než plnohodnotným úvazkem – je to smysl existence a neuvěřitelný úspěch. Dvakrát to nedáte.
Profesor Lee v zásadě nedovede odpovědět na to, proč by zrovna totálně etnicky homogenní Jižní Korea, jejíž úspěch byl utkán vypjatou schopností národního sebeobětování a mobilizace zdrojů, měla uniknout japonskému osudu.
Korea byla pod přímou japonskou nadvládou 35 let od roku 1910, ale dodnes najdete v průzkumech veřejného mínění výrazně odmítavější stanovisko vůči Japonsku (kolem dvou třetin; 2013) než třeba Poláků vůči Němcům (kde poměr byl přesně opačný; 2013) nebo Čechů vůči Němcům či Rakušanům. Už vůbec na téhle planetě nenajdete příklad vzájemného hodnocení Slováků a Čechů, který je naprostým paradoxem zemí, jež se rozešly, aby se měly vzájemně nejradši ze všech.
Západní selanka
Jižní Korejci vnímají největší hrozbu od svých krajanů v Severní Koreji, ale vztah k Japonsku je také výrazně negativní a ani Číňany nikdo nezbožňuje. Vztah Číňanů a Japonců je vysloveně oboustranně negativní. Vietnamci samozřejmě vědí, že Čína je pro ně ekonomicky důležitým partnerem, ale tento vztah je lidsky a ekonomicky se současným vztahem Čechů a Němců zkrátka nesrovnatelný.
Dřív než začnete lkát nad Evropou, zkuste přemýšlet o východní Asii a co dobrého pro sebe chystá. Centrum světové ekonomiky ve východní Asii je protkáno takovým předivem negativních vztahů, předsudků a nedostatkem vzájemných diplomaticky smířlivých omluv za minulost, že Západ vypadal až donedávna jako kulturně a hodnotově ukotvená selanka.
Čína, Indie ani Japonsko nejsou ani náhodou schopny politicky zvládnout laskavou roli, kterou sehrály Spojené státy vůči Evropě včetně Německa a Východu spolu s Pobaltím. I když ekonomicky by na to samozřejmě kumulovaně měly. Jižní Korea se plácá někde uprostřed, vojensky se nedovede propojit s Japonskem ani s Čínou a závisí na Spojených státech, aniž by USA podle veřejného mínění Jihokorejci nějak milovali.
Hodně štěstí nám všem!
Čtěte také:
Korea, Čína a Japonsko plánují největší zónu volného obchodu na světě
Česko a Korea potvrdily strategické partnerství akčním plánem
