Velký únik z panamského daňového ráje vzbudil nemalé pozdvižení. Otázkou je, zda vždy oprávněné.
Skandální není to, co je ilegální, ale to, co je legální. Kdo nezná tuhle slavnou průpovídku, bude mít jisté potíže s doceněním jemných fines, které obnáší průsak 11,5 milionu dokumentů známých pod souhrnným označením Panama Papers.
Nemusíte být pradlák špinavých peněz, korupčník, obchodník s drogami, zloděj v bílém límci, daňový podvodník, ba ani daňový optimalizátor. Stačí být v politice a mít příbuzné v daňovém ráji. Dneska se do velkého průšvihu může politik, tedy nikoli český, dostat nejen věcmi, které právní řád výslovně připouští, ale dokonce i věcmi, na nichž je špatného jen to, že nebyly ohlášeny na každém nádraží. I svých předků a dědictví po nich je třeba se zříci.
Vezměte si takového britského premiéra Davida Camerona. Jeho zesnulý otec, Ian Cameron, založil počátkem 80. let investiční fond Blairmore Holdings, Inc., pojmenovaný po starém rodovém sídle v severním Skotsku, avšak zaregistrovaný v Panamě, se sídlem na Bahamách. Fond spravující desítky milionů liber pro majetné známé existuje dodnes. A dodnes také nezaplatil v Británii ani penny na daních. Na to, aby tomu tak bylo, musela mít společnost majoritu lidí v orgánech fondu ze zahraničí. Když šlo o bahamské občany, byly to nastrčené figurky včetně jednoho laického biskupa z jakési lokální církve. Faktická rozhodnutí ale přijímalo pět ředitelů z Londýna ve spolupráci s investičními manažery – opět londýnskou společností Smith & Williamson.
Tohle indikuje obcházení britských zákonů, protože osoby v řídícím postavení sídlily ve Spojeném království a Bahamy a Panama byly vybrány zjevně z důvodů daňového plánování. Dosazení cizinci „v řídícím postavení“ evidentně nebyli a Panama Papers tohle podezření potvrzují.
Vlastníci se skrývali za tehdy obvyklé akcie na doručitele v papírové podobě. Starý pan Cameron je musel vybírat ze sejfů a před valnou hromadou pracně přepočítávat, zda nic nechybí. Konverze akcií na majitele evidované v registru se uskutečnila až v roce 2005 a v roce 2012 se fond přestěhoval z Panamy do Irska.
Nepříjemnost pro Camerona juniora spočívá v tom, že premiérovi zjevně nebylo po chuti odpovědět na otázku, zda z otcovy společnosti on či jeho nejbližší neměli, nemají, anebo aspoň jednou nebudou něco mít. Lidově řečeno to z něj lezlo jako z chlupaté deky. Napoprvé řekl, že to je soukromá věc, s čímž lze souhlasit. Až na čtvrtý pokus vydal prohlášení, že prospěch z offshorových struktur nejenže nemají, ale ani v budoucnosti nebudou mít ani on, ani jeho žena, ani jeho děti. Teprve pátý pokus zněl, že sice něco málo bylo, ale už je to dávno a před příchodem do Downing Street No. 10 (prodal podíly v otcově fondu za 31 tisíc liber, které zdanil).
Tím není řečeno, že bude kvůli svému otci následovat svého islandského kolegu Gunnobálka laugssona. Ten minulý týden rezignoval, protože neuvedl, že jeho žena má offshorovou společnost. Jeho tchán totiž prodal svoji firmu, která byla výhradním dovozcem automobilů Toyota, a výnosy rozdělil rodině.
Pro zaparkování peněz Gunnlaugsson se ženou koupili offshore. Dnes již bývalý islandský premiér doplatil na to, že v roce 2009 převedl poloviční podíl offshorové společnosti na svou ženu. V jejím investičním portfoliu byly dluhopisy padlých islandských bank. Gunnlaugsson ale ani nepředběhl ve frontě, aby přednostně vyplatil dluhopisy sám sobě.
Manželka vše v daňových přiznáních deklaruje řadu let a výnosy z kapitálu daní, ale on se k tomuto majetku nehlásil. Provinění není v právním smyslu vůbec žádné a i etické pochybení se hledá obtížně.
Každý, kdo sleduje tyhle příběhy, jež spustil masový únik dokumentů z panamské specializované právní kanceláře Mossack Fonseca, dospěje k závěru, že jít dneska do politiky v severských nebo anglosaských zemích skutečně není žádný med. I když daníte, jak máte, tak jste provinilí už jenom tím, že vůbec něco v daňových rájích vlastníte. Pod tíhou Panama Papers by i takový doktor Plzák musel konstatovat, že jeho slavná zatloukací doktrína se v jistém zeměpisném pásmu těžce nevyplácí.
