České problémy se nemohou vyřešit vystoupením z EU. Můžeme si za ně totiž sami, jenže stoupající reálné mzdy jako krásný výsledek nevídaného růstu HDP o 4,3 procenta, mizivé inflace a takřka nejnižší nezaměstnanosti v Unii dodaly křídla českým euroskeptikům.
Jenže pokládat si otázku, zda bychom se náhodou neměli po takzvaném czechxitu lépe než v Unii a zda nás bruselská byrokracie nebrzdí v rozletu, je naprosto legitimní.
První, co vytane na mysli zastánci, ale i odpůrci Evropské unie, budou „dotace“. Právě příliv zdrojů ze strukturálních fondů EU totiž loni přispěl k růstu české ekonomiky zhruba jednou čtvrtinou.
Prameny vyschnou
Jak ale ukazuje první graf, Česko v minulém programovém období (2007 až 2013 a další dva roky na „doběh“) vykazovalo s čerpáním dotací chronické potíže.
Zjevně přitom jde o vnitřní český problém, který má makroekonomické dopady. Příjemcům a administrátorům trvá velmi dlouho, než začnou čerpat, a celý investiční proces je tak velmi nerovnoměrný. Dodavatelům to komplikuje plánování kapacit a nepochybně se to projevuje i na dlouhodobé návratnosti investic.
V příštím období (2014 až 2020) by měl představovat příliv „evropských peněz“ ekvivalent dvou procent českého HDP a skoro poloviny veřejných investic v příslušných oblastech. Můžeme-li soudit podle historie, pak by pomalý start čerpaní měl letošní růst spíše tlumit.
V této souvislosti si zákonitě musíme položit otázku, co se stane s veřejnými rozpočty, až dotační prameny vyschnou. Jenže to není jediný makroekonomický problém, který v Česku s investicemi máme (jak je vidět na druhém a třetím grafu).
Jak je možné výrazně víc investovat, než je průměr EU, a zároveň průměr EU v HDP na obyvatele poměrně rychle „nedohánět“? Je obtížné vysvětlit si to jinak, než že na dosavadním českém růstovém modelu je něco fundamentálně špatně z hlediska účinnosti investic.
Všimněte si, že z grafů je hezky vidět, do jaké míry (ne)fungují veřejné investice v Česku proticyklicky. Měly by totiž svým růstem kompenzovat výpadky soukromých investic v časech recese, což se po roce 2009 nedělo a byla to hospodářsko-politická chyba. Recesi to prohloubilo.
Měli bychom změnit náš ekonomický model směrem k výraznějšímu preferování „národního kapitálu“ a spoléhat na něj jako na budoucího dodavatele dynamického ekonomického růstu? Pokud se díváte podrobněji na členění ekonomické aktivity podle typu vlastníka, dopadají firmy pod zahraniční kontrolou výrazně lépe z hlediska přidané hodnoty i rentability než jejich protějšky pod domácí kontrolou, ať už státní, nebo soukromou.
Úvahy o czechxitu jako cestě k ekonomické prosperitě jsou ještě méně odůvodněné než v případě zastánců brexitu. A to nejen kvůli mnohem vyšší ekonomické závislosti na EU a odlišné struktuře ekonomiky (zpracovatelský průmysl místo mezinárodních profesionálních služeb). Mýlí se totiž ten, kdo v czechxitu vidí východisko z přeregulovaného podnikatelského prostředí (a nejen z něho). Po bližším ohledání zjistíte, že ve skutečnosti je „pes zakopán doma“.
EU nenese žádnou odpovědnost za to, že neumíme propojovat vědu a výzkum s výrobními podniky, takže nemalé výdaje se nedokážou dlouhodobě promítnout na ekonomickém růstu. Z deseti zemí, které jsou podle Global Innovation Index považovány za nejvíce inovativní, jich je sedm v EU, takže tady žádná bariéra být nemůže.
Za to, že neumíme podporovat podnikání a odbourávat byrokratické a s tím související ekonomické překážky, také EU nenese žádnou odpovědnost. V žebříčku Světové banky Doing Business 2016 je v první desítce pět členů EU.
Naše daňová soustava je opět oblastí, kde se nelze vymlouvat na to, že jsme členem EU. Protože i vyšší daňovou kvótu, než má Česko, lze naplnit s nesrovnatelně menší časovou náročností, s menší dávkou buzerace a s menšími deformacemi v rozhodování jednotlivých ekonomických aktérů (lidé jako zaměstnanci či podnikatelé, rodiny, firmy).
Stejně tak se nelze vymlouvat na čistě „homegrown“ stavební předpisy a pravidla výkupu pozemků a mizerné řízení infrastrukturních priorit. Ani po pětadvaceti letech nemáme dokončený dálniční obchvat Prahy a tucty dalších staveb, jejichž ekonomická potřebnost a návratnost je zjevná, ale dělají se jiné. Máme tady projekt digitální dálnice, kde určitě existuje něco na způsob pozitivní externality, a zároveň prezidenta, který kudy chodí, tudy touží po nějakém průplavu.
Špatně se „menedžujeme“
Mrháme nejproduktivnějšími léty žen, protože neumíme zajistit rozumnou infrastrukturu služeb pro pracující matky s dětmi a stavíme je do nemožného konfliktu mezi mateřstvím a pracovní kariérou.
Asi chápeme, že dobrého vzdělání pro naše děti nemůžeme dosáhnout přes „levné veřejné školství“. Ale měli bychom také akceptovat, že potenciálně dobrý učitel, schopný zprostředkovat moderní vzdělání s přiměřenou autoritou u adolescentů, má neuvěřitelné náklady obětované příležitosti.
Takový člověk je mnohem ekonomicky přínosnější a má neskonale větší pozitivní dopad na budoucí produktivitu než člověk pracující v represivních složkách – ať už u policie, ve státních zastupitelstvích, anebo v justici, vesměs nepoměrně lépe hodnocených.
Lepší platy samy o sobě však povedou pouze k tomu, že o veřejném školství se bude říkat: kdysi bylo levné. Téhož se lze dožít ve státní službě nebo ve zdravotnictví, s tím rozdílem, že jeho nákladová křivka poroste rychleji vzhledem k tomu, že zdravotnický personál dovede hlasovat nohama.
S EU to nesouvisí vůbec, naopak velmi to souvisí se způsobem vládnutí: takovou tou zděděnou rakousko-uherskou „Schlamperei“, moderně řečeno nedostatečným managementem ve spoustě oblastí veřejného života.
Tímhle způsobem budeme jistě schopni utratit stovky miliard korun, aniž podstatným způsobem zvedneme dlouhodobý potenciální růst Česka byť jen o desetinu procentního bodu ročně, a globalizace bude pro většinu národa permanentní hrozbou. Zakládáme si na velký společenský konflikt.
Čtěte také:
Miroslav Zámečník: Nesnesitelná lehkost odepisování Evropy
Čína předběhla EU, stala se světovým lídrem ve větrné energii
