Bývalý řecký ministr financí předvádí zajímavé intelektuální cvičení, v praxi by ale narazilo. Janis Varufakis se jako ekonom věnoval teorii her a v roli ministra financí Řecka, země představující asi dvě procenta celkového hrubého domácího produktu Evropské unie, vsadil na to, že dokáže uhrát víc, než na co má váhu. Sázka mu loni spektakulárně nevyšla.
Nedá se říct, že by to Janise nějak poznamenalo – v dnešním příspěvku nenavrhuje nic menšího než oprášit myšlenku bancoru a od základu překopat mezinárodní finanční architekturu, jak se utvořila na sklonku druhé světové války.
Historie je to natolik zajímavá, že má smysl se vrátit někam do roku 1941. Tehdy nejvýznamnější ekonom své doby John Maynard Keynes přemýšlel o tom, co bude po válce.
| Miroslav Zámečník reaguje na komentář Janise Varufakise: Svět potřebuje nový Bretton Woods  |
Keynesovi muselo být jasné, že Británie se svým impériem vyjde z války strašlivě zadlužena a že hlavním věřitelem, jasným ekonomickým hegemonem, budou Spojené státy a světovou rezervní měnou se stane americký dolar.
Jednosměrná ulice
Základní myšlenkou bylo uspořádat poválečný měnový systém úplně jinak – zavést zúčtovací jednotku pro mezinárodní platby v podobě bancoru a systému pevných kurzů národních měn na něj navázaných. Jeho hlavní kouzlo oproti americkému dolaru mělo spočívat v tom, že ve vztahu ke zlatu by byl bancor jednosměrnou ulicí. Za zlato by bylo možné bancor získat, ale nikoli naopak, čímž by opadla motivace ho hromadit prostřednictvím přebytků obchodní bilance. Salda v bancorech vyplývající z mezinárodního obchodu by byla zatížena úrokem, ale tady opět Keynes přichází s podstatnou změnou.
Ta nespočívá v zacházení s deficitem. Kdo by jej vykázal ve vzájemném vyúčtování přes mezinárodní clearingovou banku (International Clearing Union, ICU), mohl by čerpat překlenovací půjčku zatíženou úrokem. Po dosažení limitu (odvozeného od objemu mezinárodního obchodu země za posledních pět let) by schodková země musela přijmout další opatření včetně omezení pro vývoz kapitálu a úpravy směnného kurzu národní měny vůči bancoru (a potažmo všem ostatním měnám).
Nekonvenčnost spočívá v zacházení se zeměmi, které by vykazovaly nadlimitní přebytek a akumulovaly by bancory. Nejenže by za kreditní zůstatky překračující polovinu limitu fakticky platily sankční úrok a musely by uvolňovat vývoz kapitálu a změnit paritu vůči bancoru. Po překročení limitu by nastupovala drakonická sankce v podobě konfiskace nadlimitního aktiva. ICU by touhle cestou akumulovala kapitál z obou stran, jak od přebytkových, tak i deficitních zemí, a systém by si vynucoval změnu politiky na obou stranách. Hlavní poezie měla spočívat v zabudovaných stimulech k udržování rovnováhy mezinárodní platební bilance.
Americká pečeť
Přijetí bylo předvídatelně asymetrické. Mnoho britských ekonomů bylo okouzleno intelektuální elegancí Keynesova nápadu natolik, že britská vláda s ním vystoupila na konferenci v letovisku Bretton Woods v americkém státě New Hampshire létě 1944 a ustanovila Johna Maynarda Keynese jako hlavního vyjednávače. Spojené státy byly ale úplně totálně proti. Kontrolní otázka: Co vás na tom překvapuje. Proč by na to měly tehdy USA přistoupit. Aby omezily svoji vlastní suverenitu nějakou mezinárodní byrokracií, kterou reprezentovala International Clearing Union, a v ekonomické oblasti výrazně oslabily svoji zdrcující dominanci
Kdo platí, ten bere. Výsledná architektura mezinárodních finančních institucí tak nese pečeť Američanů, především tehdejšího náměstka ministra financí Harryho Dextera Whitea, který vedl jejich delegaci a Keynesovy nápady hodil do stoupy. Z bancoru a ICU nezůstalo vůbec nic. Než Američany založený systém stojící na dolaru, nikoli bancoru zkolaboval, trvalo to třicet let a musely do něj vstoupit drahé války a ropná krize.
Jen pro osvěžení paměti připomenu, že jsme v Bretton Woods byli zastoupeni exilovým ministrem financí Ladislavem Feierabendem jako šéfem delegace a Janem Viktorem Mládkem jako jeho zástupcem. Ten se před sedmdesáti lety stal jedním z prvních dvanácti výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu (zastupoval i Polsko a Jugoslávii a po únoru 1948 na funkci rezignoval a až do roku 1977 pracoval v různých pozicích v aparátu fondu). Jeho manželkou je mimochodem známá mecenáška a sběratelka moderního českého výtvarného umění Meda Mládková, jádro jejich sbírky je dnes vystaveno v pražském Museu Kampa.
| Řecko prosí o snížení dluhu. Přečtěte si i komentář poradce Barracka Obamy: Řecko žádá odpuštění části dluhů Komentář: Je na čase snížit řecký dluh  |
Ornamentální snění
Varufakisovi neuniklo, že Keynesův bancor je založen na fixních kurzech a omezené konvertibilitě národních měn, kdy schodkové země fakticky nutí k omezení vývozu kapitálu. Hlavně si ale uvědomuje, že to sice je intelektuálně zajímavý konstrukt, ale vytváří podloží pro neustálé spory a handrkování. Sám zažil pád v přímém přenosu, na vlastní kůži a dnes už ví, jak těžké je v eurozóně přesvědčit země s přebytkem bilance běžného účtu k jeho rozpouštění, natož pak k odpisu dluhu těm, kteří schodky léta shromažďovali.
Po bývalém řeckém ministrovi financí nikdo nemůže chtít, aby se mu nelíbila myšlenka „danění“ přebytkových zemí a volatilních soukromých kapitálových toků, když najde „šém“ na Německo. Že k tomu přidává ornament v podobě soudobé „fintech“ hantýrky a vytvoření kapitálové báze mezinárodního fondu financujícího opatření proti klimatickým změnám na globální úrovni, na podstatě nic nemění.
Stejně jako Keynes s britským impériem v zádech a dominancí USA před sebou je i Varufakis „kulturně podmíněný“. Na konference dobré, v praxi neproveditelné. Ale to neznamená, že se to nemá zkoušet.
Čtěte dále:
Řecko překonalo očekávání věřitelů, schodek se ale zdvojnásobil
