Miroslav Zámečník: Rakousku hledíme na záda

Pro hospodářskou politiku bývalého autobusáka Nicoláse Madura, toho času venezuelského prezidenta, a jeho podstatně charismatičtějšího předchůdce Huga Cháveze je obtížné hledat lichotivá slova.

Rozhodně to nelze očekávat od harvardského profesora a venezuelského rodáka Ricarda Hausmanna. Ten pro jejich výkony v oblasti ekonomického managementu – v zemi s největšími ropnými rezervami na světě – nachází paralelu snad jenom v tom, co se podařilo Josifu Stalinovi ve třicátých letech v někdejší obilnici Evropy – na Ukrajině.

Venezuelskou cestu do ekonomické apokalypsy pochopíte lépe po přečtení Madurova životopisu, kde nějak chybí zmínka o ukončeném středoškolském vzdělání, takže formální průpravu na vládnutí mu zajistil jednoroční kurz na Escuela Nacional de Cuadros Julio Antonio Mella, tedy na kubánské svazácké přípravce v Havaně. Z toho lze již snadno dovodit, proč Chávez s Madurem našli takové zalíbení v pokusu o naplnění politicky atraktivní a jednoduše sdělitelné myšlenky, kterou Vladimir Vladimirovič Majakovskij před skoro devadesáti lety ukryl do verše „za groš lívanec, tuze správná věc“.

Popírání trhu

V zemích, které mají opravdu velké nerostné bohatství, mimořádně nízké těžební náklady a relativně málo obyvatel, dovedete takovou politiku pěstovat desítky let. A přitom ještě subvencovat nejen základní potraviny, ale i energie, bydlení, školství, zdravotnictví a poskytovat slušně placená pracovní místa ve veřejném sektoru. A to všechno, aniž by byl požadován odpovídající pracovní výkon. A ještě vám zbudou peníze na aktivní zahraniční politiku podle vašich představ a na velkolepě vyzbrojenou armádu. U opravdových šťastlivců ještě zůstane tolik peněz, že dovedou ukládat do budoucna, nakupovat podíly v zahraničních ? rmách.

Venezuela si myslela, že je Saúdská Arábie nebo ropné emiráty, jenomže není. Nehledě na největší ověřené zásoby ropy na světě jsou její mezní náklady na barel někde kolem dvaceti dolarů, zatímco u Saúdů kolem tří. Jinak řečeno, někdo může rozdávat obyvatelstvu plnými hrstmi, někdo od nějaké ceny ropy už ne a někdo s tím neměl ani začínat.

Zrovna v Československu však trval experiment s popíráním trhu a jeho náhradou centrálním plánováním takřka totálně postátněné ekonomiky přes čtyřicet let. A právě tenhle měsíc si připomínáme čtvrtstoletí od liberalizace většiny cen a zavedení konvertibility koruny pro běžné transakce při ? xaci jejího kurzu. Pokud se soustředíme na ekonomickou podstatu a abstrahujeme od tu tropických, tu středoevropských speci? k, najdeme tady docela dost společných bodů.

Začínáte hned po válce (která kapitálovou zásobu v Českých zemích neponičila) znárodněním každého většího průmyslového podniku a veškerého ? nančního kapitálu. Vzhledem k odsunu zhruba tří milionů obyvatel také odpovídajícím kapitálovým transferem v podobě bytového fondu. K tomu došlo již v roce 1945, stejně jako k zavedení monopolu zahraničního obchodu. Finanční rovnováhu si pak obstaráte znehodnocením jakýchkoli významnějších úspor měnovou reformou v roce 1953, ve stejné době zbavíte kapitálu i střední stav ve městech a na venkově.

V takto uzavřené ekonomice můžete plánovat zdroje a užití dle libosti, téměř perfektně od sebe oddělit cenové okruhy (velkoobchodní, maloobchodní ceny a zahraniční obchod). Koneckonců ani obyvatelstvo nemohlo „hlasovat nohama“, s koženou brašnou na zádech či bez ní, jelikož úkol pohraničníků zněl přece jasně. Zachytit každého na hranicích.

Můžete pak soustřeďovat zdroje na priority, dovedete stavět sídliště, hutě, „zavlažit“ ? nančně zemědělství takovým způsobem, že masa bude nakonec dostatek, a mléka dokonce nadbytek, a ještě jeho spotřebu dovedete dotovat. V zemi obehnané ostnatým drátem lze vůbec dělat spoustu věcí, na něž starorežimní nostalgici dodnes vzpomínají, ale motivovat lidi k vynalézavé práci a osobní iniciativě jde v takovém prostředí velmi těžko.

Klíčové pro pochopení toho, co se stalo, je následující: přestože stát bezúplatně vyvlastnil majetek odpovídající několikaletému HDP, celkové bohatství země se „znárodněním“ nezvedlo ani o jedinou korunu. Kdyby tenhle transfer majetku byl následně ekonomicky užíván efektivněji, než kdyby k němu nedošlo, pak by se to muselo promítat do vyššího nárůstu bohatství než v zemích, které byly po válce srovnatelné. Deprimující zchátralost a zanedbanost Česka, které bylo po druhé světové válce skutečně bohatší než Rakousko, byla na sklonku 80. let vidět na první pohled.

Chceme dolary

Nekonvertibilní měna se opírala o čím dál méně nekonvertibilní produkt. Nakonec, ještě před listopadem 1989, přijíždějí Gorbačovovi emisaři z Moskvy s oznámením, že od nějakého velmi blízkého data bude Československo platit za ropu a plyn v dolarech a oni si budou vybírat, co nakoupí. Nakonec v Moskvě uznali, že jsou součástí světové ekonomiky a že bude ekonomicky výhodnější, když své satelity přestanou dotovat.

Dokonce i předposlední československý plánovač devizové bilance musel vědět, kde jsme: jakmile vám hlavní partner změní pravidla tance, musíte se přizpůsobit a tohle přizpůsobení na dolar znamená, že musíte totálně změnit svoje cenové relace uvnitř ekonomiky, protože ten dolar potřebujete vydělat. Takže devalvace koruny, a když devalvace, tak i liberalizace cen. A když liberalizace, tak i privatizace, ekonomická soutěž a příliv zahraničního kapitálu, aby se kapitálová zásoba pozvedla.

Jasně že výsledky hospodářské politiky jsou ve Venezuele bizarní právě v té konfrontaci s jejím surovinovým bohatstvím, jenže on ten náš příběh také není k popukání. Veškerému jasně viditelnému zlepšení navzdory se i po čtvrtstoletí Rakousku pořád díváme na záda a ještě dlouho budeme. Takhle hluboká tady byla orba, když se rozorávaly meze.

Čtěte také.

Španělsku se podařilo zrychlit růst, stagnující ekonomika trápí Rakousko

Rakouská vláda musí zachraňovat Korutany, chyběly i peníze na platy úředníků