Spojené státy se začínají přiklánět k protekcionismu v mezinárodním obchodě. Tamní ekonomice to zcela jistě nepomůže.
Je pár věcí, které stojí za to v příspěvku Mohameda El-Eriana neopomenout. To, co přispívá k nervozitě na trzích, je skutečně ona časová shoda tří ekonomických fenoménů. Každý je sám o sobě významný, ale teprve všechny dohromady a najednou vytvářejí recept na skutečně velký otřes. A to, co z nich dělá potenciální noční můru, je zmiňovaný významový rozdíl mezi ochotou a schopností.
Není třeba se přesvědčovat o tom, že je americká centrální banka Fed schopna spolu s federálním ministerstvem financí a dalšími centrálními úřady podniknout koordinovanou akci masivního rozsahu, aby zabránily rozpadu finančního systému a katastrofálnímu propadu poptávky. To se prokázalo naposled v letech 2008 až 2010 a tehdejší zásahy byly rychlejší a zcela nepochybně účinnější než to, čeho jsme byli svědky v Evropě.
Případ Trump
Jenže Spojené státy jdou do volební kampaně, která přinejmenším na straně republikánů hrozí zvolením kandidáta, jehož pojetí amerického angažmá v mezinárodních vztazích charakterizuje ze všeho nejlépe nápad nechat Mexičany zaplatit za výstavbu zdi na mexicko-americké hranici.
Mexický exprezident Vicente Fox mu na to odpověděl, že za žádnou zas….. zeď platit nebude, a pro jistotu to dvakrát zopakoval. Donald Trump kontroval slovy, že „zeď se právě zvýšila o další tři metry“. Hezky nám to začíná, ale podstatnější je, že se Spojené státy samospádem začínají přiklánět k protekcionismu v mezinárodním obchodě. A bude to platit i v (pravděpodobném) případě, že v Bílém domě bude za deset měsíců sedět Hillary.
Jelikož byla v minulosti hybatelem světového růstu především vyšší dynamika mezinárodního obchodu, nevypadá tento vývoj ve Spojených státech jako dobrá perspektiva. Uvidíme, zda se podaří transatlantickou obchodní a investiční dohodu TTIP uzavřít ještě do konce Obamova volebního období, ale pokud ne, pak se může jednání protáhnout ne o měsíce, ale o léta a s ním i oddálit ten mírný stimul, který TTIP mohla přinést ekonomickému růstu na obou stranách Atlantiku.
Zdroj: ieconomics.com
Evropská centrální banka (ECB) byla a je v nepoměrně složitější situaci, jak zajistit dosažení svého dvouprocentního inflačního cíle. Rozdíly mezi USA a eurozónou jsou natolik zásadní, že ECB musí být ve svém snažení méně efektivní než její americký protějšek takřka z definice. Mohamed El-Erian přitom doporučuje strukturální a institucionální reformy jako cestu, jak vybřednout z nadměrného spoléhání na centrální banky.
Jenže v eurozóně je to tak, že ten, kdo by si mohl fiskální stimul - třeba prostřednictvím vyšších investic do infrastruktury - dovolit, se k deficitnímu financování nemá, zatímco ti, kteří by rádi utráceli, si to nemohou dovolit, protože jsou zadlužení až dost.
Přečtěte si: Centrální banky selhávají, japonský jen ani euro nejde oslabit
Růstu v Evropské unii by účinněji než dohoda TTIP pomohla skutečná liberalizace vnitřního trhu ve službách. Ale podívejte se třeba jen na rafinovanou překážku, kterou takové Německo postavilo levnější konkurenci z nových členských zemí v kamionové dopravě, když začalo požadovat uplatňování minimální mzdy i pro cizí přepravce.
Ať se dívám, kam se dívám, je to už řada let od doby, kdy se v Česku přijalo nějaké opatření, které by potenciální růst zvedalo. S rozpočtovými výdaji a schodkovým hospodařením si dovede pohrát každý.
Zejména po roce 2008 bylo tak snadné v konfrontaci s Čínou označovat americkou politiku za disfunkční a tu evropskou za zcela nemohoucí. Proti tomuhle vypadala Čína jako etalon technokratického umění vládnout a dodávat výdobytky superrychlého ekonomického vzestupu poslušné většině.
Prezident Si Ťin-pching, zdroj: ČTK
Dneska je podíl Číny na celkovém celosvětovém výstupu přinejmenším trojnásobný (v přepočtu na paritu kupní síly) oproti stavu před dvaceti lety, takže každé klopýtnutí má podstatně větší globální dopad než v 90. letech. Přitom opravdové obavy nevyvolává samotné zpomalení tempa růstu nebo vysoká míra vnitřní zadluženosti v Číně (přes 250 procent HDP).
Nikdo sice nemohl mít od válcování demonstrantů tanky na náměstí Tchien-an-men v létě 1989 iluze o povaze čínského režimu, ale teprve loňský rok vlastně ukázal, že tamní vedení ve skutečnosti nemá žádný šém na nezpochybnitelně kompetentní ekonomickou politiku. Důvěra v neomylnost je tatam.
Představa, že prasknutí úvěrové bubliny v Číně bude provázeno stejně zmatečnou reakcí úřadů jako loňské prasknutí té akciové, je důvodem k obavám, a ne že ne.
Centrální řízení
Státní sektor sice funguje jako velmi dobrá převodová páka na plnění pokynů shora, a když se jim zavelí, že si mají půjčit od státem kontrolovaných bank, pak tak učiní.
Výsledkem je přebytek kapacit, pokles cen (loni podle čínské ocelářské asociace CISA o více než třicet procent) a snaha umístit zboží na světové trhy. V případě hutnictví železa čínské firmy zvedly vývoz na světové trhy o víc než pětinu na 120 milionů tun.
Nedivte se, že se konkurenti bouří a žádají o ochranu trhu v desítkách antidumpingových řízení různě po světě. Čínská vláda chce vynaložit v příštích dvou třech letech na konsolidaci v hutnictví a těžbě uhlí koncentrovaných na severovýchodě země v přepočtu 23 miliard dolarů, aby zmírnila sociální následky. Celkový rozsah konsolidace v průmyslu by měl postihnout ve stejném období pět až šest milionů lidí.
Přečtěte si: Útlum těžby uhlí v Číně: vláda chce zavřít tisícovku dolů
Na čínské poměry to není nijak závratné číslo: když se do restrukturalizace státního sektoru pustila čínská vláda v masovém měřítku naposledy, znamenalo to v letech 1998 až 2003 propuštění, přestěhování a znovu zaměstnání asi 28 milionů lidí. Jenže byla jiná doba: pořád existoval obrovský prostor pro investice do infrastruktury a bytové výstavby s vysokou schopností nasávat pracovní sílu. Také objem celkové zadluženosti v poměru k HDP byl zhruba na poloviční úrovni. To bývaly časy.
Čtěte také:
Čínské investory tíží dluhy, jsou vyšší než u jejich zahraničních cílů
