Příspěvek Jeana Pisani-Ferryho je svým způsobem zábavný. Základní myšlenkou je zřízení individuálních osobních účtů, kde by jednotlivci mohli používat naakumulované „úspory“ v paralelní měně, říkejme jim „dobra“, k různým, vesměs bohulibým, účelům.
Člověk by dostával na účet „dobra“ nejen za odpracovaná léta ve formálním zaměstnání (za „kancl“ méně než za fyzickou dřinu v dolech), ale bonifikovat by se dala i dobrovolnická práce. „Dobra“ by se dala směnit za předčasný důchod, za rekvalifikační kurzy, studium na škole, za ošetřovatelskou péči, cokoli, na čem se dohodneme, že je hodné zřetele a odměny.
Vouchery, poukázky a kupony
Smysl poukázek - voucherů, zkrátka kvazipeněz, na čerpání sociálních a vzdělávacích služeb není ve světě nic převratně nového. Třeba školní vouchery mají v Chile skoro pětatřicet let a ve Švédsku od roku 1992. Líbí se i americkým pravičákům jako cesta dávající chudým rodinám do ruky nástroj, jak rozhodovat o tom, v jaké škole se budou učit jejich děti, a školské odbory přivádí tenhle nápad do stavu permanentní zuřivosti.
Ve frankofonních zemích se dají poukázky na čerpání sociálních služeb včetně domácí péče používat také již poměrně dlouho a zájem je podpořen daňovými odpočty - smysl je potlačit šedou zónu - a podle řady studií to fiskálně docela dobře vychází.
Myšlenka individuálních osobních účtů je dovedení stejného principu účelově vázaných peněz do důsledků - a také není nová. Singapur má individuální zdravotní účty více než třicet let, má vysoce kvalitní zdravotnictví a přes stárnutí obyvatelstva ještě pořád platí v poměru k HDP za zdravotnictví nejméně ze všech vyspělých zemí se značným náskokem.
Kdy „kvazipeníze“ smysl mají a kdy ne a jaká jsou jejich úskalí?
Třeba poezie singapurských individuálních zdravotních účtů vždycky spočívala v tom, že to nebyla nějaká fiktivní měna, ale reálný singapurský dolar, který byl deponován na vázaný individuální spořicí a úročený účet.
Jsou to reálně vydělané a odvedené peníze, přičemž po dosažení minimálního zůstatku můžete přestat spořit a to, co na zdravotní péči nakonec nespotřebujete, lze dědit. Celý smysl jejich zavedení spočíval právě v té motivaci neutrácení, a to na něm také všichni ekonomové obdivovali, jakkoli nemůže být náhradou za zdravotní pojištění, které hradí náklady na drahou péči.
Vouchery na vzdělávání také slouží k tomu, aby existovala možnost volby mezi soukromými a veřejnými poskytovateli, kteří se snaží v soutěži poskytovatelů vydělat „kvazipeníze“ a nakonec se přes vouchery samozřejmě dostanou k těm reálným. Totéž je smysl poukázek na domácí péči jako alternativy přímé finanční dávky na sociální péči, jež fakticky nijak neslouží původnímu účelu a je opravdu hodně zneužívána, začasté rodinnými příslušníky.
Nejstrašnější věc, která se sociálnímu státu mohla přihodit, byla přesně tohle: poskytla ekonomickou motivaci rozpadu rodinné sociální odpovědnosti, což je bohužel velmi častý český, ale nejen český problém. Kompenzovat tohle selhání individuálním účtem v podání Pisani-Ferryho je makroekonomicky nebezpečným snem sociálních inženýrů, jakkoli lákavým.
Paralelní měna
Emise peněz přece jenom podléhá nějakým předem deklarovaným pravidlům. Můžete cílit inflaci, můžete být čistým monetaristou a vybrat si, jak měřit množství peněz v oběhu, ale přece jen se nějakým kritériem řídíte, a dělá to dnes zpravidla nezávislá centrální banka, která by se měla starat o stabilitu kupní síly národní měny. Jestliže nevěříte centrálnímu bankovnictví, vezměte v potaz vynález paralelní sociální měny - „dobra“.
Zohledňuje všechny možné preference, které se dají na ministerstvu práce a sociálních věcí a v kterýchkoli jiných výrobnách „dobra“ vymyslet. Manuální práce je obtížná, takže dávejme bonus oproti reálné výplatě, který lze využít pro předčasný důchod.
Kluk nám nevystudoval, tak se třeba jednou rozmyslí a nabijme mu preventivně účet, aby mohl „dobry“ zaplatit za vzdělání, až pochopí jeho potřebu. Někdo si našel práci a nevyužil podpory, tak mu dejme „dobra“ navíc. Soutěž na emisi „dobra“ nemá konce.
Co vám vzniká? Nic jiného než vysoce inflační paralelní měna, kterou samozřejmě musíte v nějakém momentu proměnit za měnu, která je volně použitelná za všechny statky. Máme tady problém směnného kurzu.
Česká zkušenost
Česko má v tomto oboru jistou zkušenost - ve zdravotnictví zavedlo na začátku 90. let čisté výkonové platby za poskytnutou péči v kvaziměně - „bodech“, přičemž každý bod měl počáteční vyjádření v korunách. Co se nestalo? Bodů bylo více než korun, a „emise dobra“ byla mnohem větší než příliv korun do zdravotnictví. Systém nevydržel víc než jednu pětiletku, naštěstí.
Technologické inovace vystaví sociální stát výzvě, kterou si dovedeme dneska velmi obtížně představit, a individuální účty, kam střádáte celý život, kdekoli jste, jsou nejspíš vhodnou odpovědí na budoucnost, jakkoli nejistou. Také vaše dobře vychované děti budou mít snad nějakou hodnotu, kdekoli na světě se ocitnou.
Individuální účty á la Pisani-Ferry, které kdeco zohlední a kdekoho kompenzují, nabízejí pravý opak. Jsou vynikajícím receptem na bankrot těch, kteří to připustí. To je jedna z mála jistot, které bych jim přiznal. Třeba poezie singapurských individuálních zdravotních účtů vždycky spočívala v tom, že to nebyla nějaká fiktivní měna, ale reálný singapurský dolar, který byl deponován na vázaný individuální spořicí a úročený účet.
Čtěte také:
Miroslav Zámečník: Bez další dávky betonu
