Po událostech v Paříži má smysl si přečíst v této rubrice zveřejněný text od Anderse Åslunda, matadora ekonomické liberalizace, a zkusit přemýšlet o tom, zda v něčem nemá pravdu. Unie podle něj spáchala chybu fiskálním stimulem, jímž zareagovala na finanční krizi dovezenou ze Spojených států.
To způsobilo nevyhnutelný nárůst veřejného dluhu v zemích, které si to nemohly dovolit a jejichž situace – především v ekonomicky nepatrném Řecku – na několik let zcela zaměstnala lídry eurozóny i Evropské komise, takže nebyli schopní včas reagovat na další kupící se vnější i vnitřní problémy.
Najdete jiné ekonomy, kteří vidí problém přesně opačně než zmíněný Anders Åslund – podle nich by Unie byla v podstatně lepší kondici, kdyby se z krize proinvestovala díky společné fiskální politice. Spokojen není nikdo a shoda panuje pouze v tom, že Evropská unie je nyní snad v nejsložitější situaci od svého vzniku.
Komfortní podmínky
Začněme doma, kde ekonomika podle dat statistického úřadu vykázala za třetí kvartál opět velmi působivé meziroční tempo růstu 4,5 procenta. Část toho je zjevně způsobena odkládáním spotřeby a investic v hubených letech dvojí recese.
Podívejte se na česká a slovenská data o vývoji veřejného zadlužení: ona totiž skutečně něco podstatného o rozdílech v makroekonomické politice prozrazují. Češi a Slováci měli v roce 2008 zhruba stejné veřejné zadlužení: kolem 28 procent HDP. Češi ale na rozdíl od Slováků a Poláků hned v roce 2010 šlápli na fiskální brzdu a snažili se snížit rozpočtové schodky.
Pro historickou přesnost připomínám, že to počáteční brzdění udělal nikoli Miroslav Kalousek, ale ministr financí úřednické vlády Eduard Janota. Kalousek v něm pouze pokračoval.
Český veřejný dluh sice podstatně vzrostl na dnešních 41 procent, ale je zhruba o třináct procentních bodů nižší než ten slovenský. A Česko se na krátkodobých a střednědobých dluhopisech financuje za záporné úrokové sazby.
Je to sice způsobeno i tím, že trh spekuluje na zpevnění koruny po opuštění „kurzového závazku ČNB“, nicméně faktem je, že Česko za svou finanční disciplínu získalo mimořádně komfortní situaci, pokud jde o financování vládního dluhu.
Jak během krize vzrostly veřejné výdaje vybraných zemí (zvětšíte kliknutím)
Nejen státní dluh je levný, ale i hypotéky. A dobří korporátní dlužníci se financují také levně, až tomu sami nevěří. Minulá fiskální politika tak má – alespoň částečně – zásluhu na současných příznivých podmínkách financování, i když nikdo netvrdí, že je to jediný faktor.
Fiskální stimul v malých otevřených ekonomikách není vhodný protikrizový nástroj: Pobaltí si tuhle politiku nemohlo dovolit, a tak škrtalo brutálně ve výdajích a soustředilo se na reformy na nabídkové straně ekonomiky, které přinesly svoje růstové ovoce.
Pojistka pro Polsko
Polsko jako násobně větší a mnohem méně otevřená ekonomika pěstovalo fiskální expanzi s pojistkou v podobě mnohamiliardové úvěrové linky od Mezinárodního měnového fondu. Zvýšené rozpočtové výdaje do katastrofálně zanedbané infrastruktury a další modernizační investice se skutečně projevily na vyšším růstu.
Kdybychom dělali totéž, asi bychom byli schopni zabránit druhé recesi, což se za cenu mnohem rychlejšího nárůstu zadluženosti povedlo třeba i Slovensku. Účinnost fiskálních stimulů je však v Česku mnohem menší než v Polsku.
Jak se vyšší výdaje projevily na růstu HDP (zvětšíte kliknutím)
Åslund si bere na pomoc dnes již klasické proroctví dvou ekonomů italského původu, Alberta Alesiny a Francesca Giavazziho. Ti tvrdili, že bez hluboké změny bude podíl Evropy na globálním HDP klesat a úměrně tomu bude klesat její vliv v zahraniční politice.
Zatím se to dokonale naplňuje, protože EU nedovede účinně využívat své nejsilnější zbraně, stále ještě největšího trhu. Tento trh není schopna liberalizovat, hlavně ve službách, a tak zaostává především v moderních oborech. Přitom třeba v mobilní telefonii měla svého času obrovský náskok, který ovšem nedokázala proměnit v rychlý nárůst produktivity. „Rušivé inovace“, jež slibují transformovat celá odvětví od dopravy až po zdravotnictví, se dnes odehrávají jinde, většinou v USA.
Síla inovací
V Evropě jsou v tomto ohledu mezi zeměmi podstatné rozdíly. Inovačně silnější jsou země na severozápadě Evropy a ve Skandinávii, přičemž Česko je podle Global Innovation Index za letošek docela blízko této skupině zemí, těsně za Estonskem, ale s mírným náskokem před ostatními novými členskými zeměmi a jižními státy Unie.
Inovace docela precizně oddělují země, které se utápějí v bojích o zachování sociálních jistot pro zaměstnance a diskriminují nově příchozí na trh práce, mají špatné školy a produkují lidi s tituly, kteří se na firemním trhu nemají jak uchytit.
Všem reformám navzdory mají pořád vysoké sociální daně, protože – přesně jak říká Åslund – danit kapitál je (a bude) těžké. Do škvíry mezi inovativním americkým kapitalismem a asijskou efektivností se pak nevejdete.
Pro Česko s jeho vysokou závislostí na zpracovatelském průmyslu asi není nic důležitější než si nenechat ujet vlak v tom, co Němci nazvali Průmysl 4.0. Potřebujeme rozvíjet tuto komparativní výhodu, jak se dá. Píši to na tomto místě často: ve skutečnosti nám peníze na rozvoj nechybějí. Musíme je ale dávat do oblastí, které nás živí, kde něco už umíme, a budeme je dávat za prokazatelný výsledek.
Po atentátech v Paříži je „kultura vítání cizinců“ u konce. Musíme to přiznat a podle toho jednat. Tím ovšem problém Evropy a jejího přizpůsobení se světu, jemuž nevládne, ale musí v něm obstát, nekončí. A to je to, co říká Åslund.
Čtěte také:
MMF: Eurozóna potřebuje rozsáhlejší reformy k dalšímu růstu
Éra levných peněz se chýlí ke konci, eurozóna ale na ně hodlá dál spoléhat
