Jedno je jisté: evoluce velí, abychom byli rychlí. Váhání se nevyplácí a budoucnost odměňuje ty, kteří mají značný apetit na riziko a dovedou si odepřít carpe diem ve prospěch investice.
Většinou je to radost, číst Roberta J. Shillera, a tentokrát jsem obzvlášť vděčný za to, že se v jeho příspěvku objevuje termín „brexit“ pouze jednou, a to spíše kontextově. Psát paralelní text k něčemu, co už vám především pro absenci nových vyhodnotitelných informací leze krkem, není žádný med.
Naopak úvaha o tom, zda reagujeme na pozorovatelné veličiny typu pokles objednávek nebo zda nejistota, pokud jde o další vývoj, ovlivňuje ve stylu sebenaplňujícího proroctví, je mimořádně zajímavá. Shiller dospívá k závěru, že kauzalita je nejspíš oboustranná. Jeden by došel k závěru, že příliš mnoho negativních proroctví se musí na chování spotřebitelů i producentů a investorů nějak projevit.
V českém prostředí je v tomhle ohledu obzvlášť ilustrativní zkušenost z několika posledních epizod, kdy šok přišel zvenčí. Bylo zajímavé sledovat, jak k němu jednotliví aktéři přistupovali.
Pokročilé ekonomické modely pro českou ekonomiku u nás má Česká národní banka, specializovaný útvar ministerstva financí a sekundují jim některé sofistikovanější soukromé instituce, všechny přitom vycházejí ze zahraničních modelů – většinou anglosaské provenience – s přiměřenými úpravami.
Při naší poslední dvojité recesi se ukázalo, že ekonomické modely docela nepřesně predikují budoucí vývoj, a to jak body zvratu, tak trvání jednotlivých fází cyklu. To není kritika, ale spíše konstatování – zpětně sice dovedeme ledacos z toho, co se nám stalo, docela dobře racionalizovat, ale jak s mírnou nadsázkou říká jeden můj profesní kolega: „Nejsem dost zhulenej na to, abych věděl, co bude.“
Milovník losů
Podnikatelé mají v tomhle s ekonomy věčný konflikt, když požadují nikoli relativně elegantní vysvětlení toho, co bylo, ale toho, co bude. Obzvlášť vehementní jsou v tom lidé s nějakým exaktním technickým vzděláním, zvyklí na tolerance v mikrometrech a milivoltech. Podle přesnosti predikcí měří užitečnost ekonomie jako takové a jejich nositelů.
Na to lze jen odpovědět – jistěže zcela neuspokojivě – pouze sérií otázek. Řekněte mi, zda Donald Trump opravdu myslí vážně to, když říká, že Amerika bude chránit svoje spojence selektivně, a budeme se bavit o tom, co bude. Co si mají počít investoři ve všech nových členských zemích NATO včetně nás, když takový Newt Gingrich (možná docela vlivný budoucí tvůrce Trumpovy politiky) označí Estonsko za předměstí Petrohradu? Geograficky tenhle milovník losů (těch z čeledi jelenovitých) není zas tak daleko od pravdy, ale jaké jsou politické a ekonomické implikace tohohle prohlášení?
Přečtěte si dřívější polemiku Miroslava Zámečníka s R. Shillerem:
Miroslav Zámečník: Finanční regulace nesou vždy "kouzlo nechtěného"
Robert Shiller: Jak se poprat s další globální finanční krizí
Nejsou už náhodou Francouzi také hodně unaveni establishmentem a nemohou žít v pokušení zkusit to hodit Marině Le Penové? Kdo z vás si chce vsadit na složení italské vlády za rok? Víte, co se stane s Německem, když se týden za týdnem budou opakovat sebevražedné útoky, a jak to ovlivní tamní spotřebitele a byznys? A to už jsme skoro doma, že? Co uděláte vy, konfrontováni s těmito riziky, když zvažujete investici?
Suma neznámých
V těchto odpovědích otázkou lze samozřejmě pokračovat. Zatím jsem nepotkal podnikatele, který by nakonec neochotně neuznal, že chtít po ekonomech, aby pracovali s touto (ještě daleko větší) sumou neznámých a dávali suverénní a spolehlivé předpovědi budoucnosti, je totální hovadina. Koneckonců model předpokládající současný průnik všech potenciálních množin není povzbudivým čtením.
Suma neznámých a potenciálně nedobrých odpovědí nevyhnutelně musí ovlivňovat každodenní rozhodování spotřebitelů, ale hlavně lidí, kteří rozhodují o alokaci kapitálu. Jako spotřebitel se můžete rozhodnout spolu s Horatiem „carpe diem quam minimum credula postero“ (využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost) a pálit svíci z obou konců. Protože Horatius nebyl blbec a psal to dlouho předtím, než Řím dosáhl svého vrcholu.
Zároveň z investorského hlediska víme, že budoucnost odměňuje ty, kteří mají značný apetit na riziko a dovedou si odepřít carpe diem ve prospěch investice. Evoluce přeje připraveným, jakkoli je to nespojitý a často přerušovaný proces. Nevěříte?
Předimenzovaný vidloroh
Newta „losomila“ Gingriche se mnou spojuje jediná věc – oba máme rádi přírodu. Tady je moje nejoblíbenější hádanka: proč je vidloroh americký (Antilocapra americana), z evolučního hlediska ojedinělý sirotek – někde mezi antilopami a jeleny, tak strašně rychlý?
Na krátkou vzdálenost dovede běžet skoro stovkou, na dlouhou šedesátkou, má neuvěřitelně výkonné srdce, plíce i průdušnici. Skvěle vidí, žije v přehledném terénu prérií. Všem současným predátorům v Severní Americe (kromě člověka s jeho střelnými zbraněmi) uteče s takovým obrovským přehledem, že je to až nefér.
Evolučně je to tak zcela předimenzované zvíře, že jeho výbavu nepochopíte, dokud vám paleontolog neřekne, že on není stavěn na nějaké současné vlky a kojoty, ale na superrychlé kočkovité šelmy, něco jako gepardy. Ty sice v Severní Americe ve dvou druzích kdysi žily, ale vyhynuly nejpozději před dvanácti tisíci lety.
Zbývá si s Giuseppem Tomasim di Lampedusa, vévodou z Palmy, který tuhle biologickou prehistorii nemohl znát, odpovědět na otázku jeho jediného románu Gepard. Kdo po něm přijde? On věděl, že po lvech a gepardech přicházejí hyeny a šakali. Ale kdo je vidloroh? A kde zůstanou vlci, pumy a kojoti? O tom to bude. Uznejte, krásná paralela.
Nepřehlédněte komentáře o "vykořisťování" mladých starými:
Miroslav Zámečník: obtížné generační hledání
Mohamed A. El-Erian: Jak ulehčit facebookové generaci
