Janis Varufakis sice není v rubrice Makroekonomika příliš častým hostem, ale na jeho dnešní příspěvek stojí za to reagovat.
Nejde o to, že by se mýlil v základním postřehu, tedy v tom, že se nám Evropská unie rozkládá. Mýlí se v tom, jak a čím chce tuto dezintegraci léčit.
Čtěte více: Janis Varufakis: Demokracie neboli krach Evropy
Představa, že se to podaří vytvořením nějaké panevropské koalice sdružující zelené, radikální i liberální levici, která odstraní diktát nevolených byrokratů, je skoro až žertovná. Koneckonců dnešní šéf Evropské komise JeanClaude Juncker byl již před posledními volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 označován jako „Spitzenkandidat“ Evropské lidové strany, která obsadila nejvíc křesel. Všichni věděli, do čeho jdou, a z formálního hlediska to bezpochyby znamenalo vetší demokratickou legitimitu Junckera.
Vyléčí více demokracie Unii? Zabrání to její dezintegraci? Ti, kteří zažili pád československé federace, vědí, že nikoli.
Kosmetické úpravy
Někdy koncem roku 1991 jsem se zúčastnil jakéhosi jednání, kde se měly vymezit minimální pravomoce, které funkční společný federální stát musí mít. Probíraly se také ty, které je naopak možné a užitečné ponechat na národních orgánech, případně na samosprávě. Tohle není bůhvíjak náročné intelektuální cvičení: máte federální úřady, které mají kompetence týkající se věcí, jež je lepší zajišťovat společně, a výhody jsou nesporné: jde o obranu, zahraniční politiku, pravidla mezinárodních obchodů a celních tarifů, hospodářskou soutěž a měnu.
Potíž byla v tom, že slovenští politici (v té době byl premiérem Ján Čarnogurský), nechtěli nějakou kosmetickou úpravu federálních orgánů a kompetencí. Cítili se „národem bez peňazí“, přestože samozřejmě měli i své experty, kteří věděli velmi dobře, že nelze mít jednu měnu a zároveň dvě měnové politiky. Cokoli menšího než vlastní centrální banka byla v očích politiků „zrada národního zájmu“.
Prázdné řecké bankomaty nakonec ukázaly, kdo tahá za kratší konec, a „kartel“ to nebyl
V každé projednávané kapitole panovala na expertní úrovni shoda, jak by to mělo vypadat, ale politicky nebyl odborný konsenzus pro Slováky přijatelný. Protože na české straně byli i mezi politiky v podstatě technokraté, začala je ta debata brzy otravovat; zrovna tak jako jejich slovenské protějšky, které měly dojem, že jim Češi nechtějí ustoupit.
Když nakonec Ján Čarnogurský řekl, že „Česi si federáciu udržia, len keď použijú silu“, věděli všichni v sále, že československá federace končí.
Můžete tisíckrát vysvětlovat, že je něco ekonomicky nevýhodné (a brexit nevýhodný bude), ale nakonec rozhodne volič po svém, často iracionálně, pod vlivem emocí, zvlášť když je řádně „namasírován“ politiky, kteří v rozpadu, nebo vystoupení vidí svůj prospěch. V tomhle ohledu nevidím zásadní rozdíl mezi takovým Borisem Johnsonem dnes a slovenskými nacionalisty před pětadvaceti lety.
Přestože euro jako společná měna samozřejmě v roce 1990 neexistovalo, můžeme rekonstituovat vývoj jeho kurzu k libře šterlinků zpětně. Bank of England přitom získala nezávislost při formulaci měnové politiky potřebné pro dosažení vládou stanoveného inflačního cíle až od 1. června 1998. Cíl je momentálně dvě procenta, stejně jako v ECB. Evropská centrální banka si stanoví inflační cíl (dvě procenta) sama prostřednictvím Rady guvernérů (guvernéři centrálních bank eurozóny a členové Rady ředitelů). Zdroj: Reuters
Pokud jde o měnovou politiku v eurozóně, nemá cenu se ohánět projevy bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové. Nejsou namístě. Paní baronka věděla, o čem mluví, ostatně Bank of England dostala nezávislost v měnové politice až sedm let poté, co Thatcherová opustila Downing Street. Ale představa, že by Evropská centrální banka někdy mohla fungovat na dálkové ovládání a vyplňovat politické zadání z nějakého federálního ministerstva ? nancí, není recept na růst eurozóny, ale na odchod Německa z ní.
Marginální Varufakis
Pro graduovaného ekonoma, jako je Janis Varufakis, by kupříkladu neměl být problém chápat snahu ekonomických migrantů využít příležitosti, která pomine, stejně tak reakci, kterou si tahle motivace a tohle chování vyžadují. Nejde jen o posílení „schengenské hranice“, ale především o vytvoření ekonomicky účinného odrazování od ilegálního vstupu na území EU. Tím, že imigrantům vysvětlujete, a hlavně reálně dokazujete, že připlout bez dokladů je absolutně nejhorší cesta, jak povolení k pobytu získat. Tohle samozřejmě nemůže udělat Řecko, ale celá Unie, a zvláště Německo. Řecku opravdu reálně hrozí, že se stane jedním velkým sběrným táborem, na jehož provoz přitom nemá peníze. Bylali kdy dobrá doba pro ? nanční injekce a kreativní řešení v podobě swapu „debt for immigrants“, pak je to teď.
Varufakis by jej mohl nabídnout, ale místo toho si léčí následky vlastní nevydařené sázky z loňského jara. Tehdy zjevně velmi spoléhal na to, že Syriza, opatřená „mandátem“, zvítězí proti nevolenému „bruselskowashingtonskofrankfurtskému kartelu“. Stokrát mohl Řeky nabádat, aby řekli „trojce“ ochi (ne). To sice řekli, ale nakonec nedosáhli ani restrukturalizace dluhu, ani zmírnění podmínek pro poskytnutí dalšího záchranného balíku. Prázdné řecké bankomaty nakonec ukázaly, kdo tahá za kratší konec, a „kartel“ to nebyl.
Nic není marnějšího než budování politického projektu, jehož čas buď ještě nenastal, anebo už pominul. Varufakisovo panevropské hnutí bude hrát zcela marginální politickou roli.
Čtěte také:
Janis Varufakis: Demokracie neboli krach Evropy
Varufakis založil vlastní evropské levicové hnutí. Chce reformovat EU
Luděk Niedermayer: Všechny důležité problémy mají jedno řešení - větší evropskou integraci
