Politici se dokážou mohutně pobít o evidenci tržeb či platby za pojištěnce. Podstatné věci se už dávno neřeší. Přiznat této vládě, že vysoká dynamika letošního ekonomického růstu je i její zásluhou, činí velké potíže nejen opozici, ale i spoustě analytiků, kteří sami sebe označují za nezávislé. Přitom je to na statistických datech za třetí kvartál loňského roku, zveřejněných v lednu Českým statistickým úřadem, vidět docela zřetelně.
Stačí si dát trochu práci a rozbalit si příslušné excelovské soubory. Kupříkladu data o výdajích na konečnou spotřebu vládních institucí ve stálých cenách jednoznačně ukazují, že se i ve třetím kvartálu utrácelo mohutně a vláda „přikulovala“. Zároveň ve srovnatelných korunách činil ten nárůst oproti stejnému období krizového roku 2009 jen nějakých pět a půl miliardy korun – což je částka, ze které si na zadek opravdu nikdo nesedne.
Jak se v tom vyznat? Je třeba vnímat ekonomický cyklus, „historii velké recese“, a nenosit partajní brýle. Na časové řadě pak uvidíte, že v roce 2009 se Topolánkova vláda s ministrem financí Kalouskem chovala přímo exemplárně „neokeynesiánsky“, což všichni ti, kteří horují pro vládní výdaje ve jménu stejné ekonomické školy, docela rádi ignorují.
Přitom ve stejném roce se zhroutily soukromé investice i vývoz, soukromá spotřeba sice klesla mírně a jediné, co brzdilo pád, byla právě vládní spotřeba. Co teď s ideologií a partajním prizmatem?
Uvolněná fiskální politika
Česká vláda začala hodně tvrdě brzdit až v roce 2011 a 2012, ale už v roce 2013 – ještě za Petra Nečase – zase fiskální politiku uvolnila. Objektivní člověk, který by sledoval vývoj krize eurozóny, by našel nějaké opožděné reakce, ale po pravdě řečeno by se nejednalo o roky, ale nanejvýš o několik čtvrtletí.
[yop_poll id="2724"]
Politicky naštěstí nejsme nastaveni dělat prudké pohyby v rámci jednoho rozpočtového období a přijímat dodatkový rozpočet někdy v září 2012, to valný smysl nedává. Když se podíváte na fiskálněměnový mix ve stejné době, najdete ve druhém pololetí 2012 rychlé snižování sazeb ČNB až k technické nule. Jenom připomínám, že slova „cokoli je zapotřebí“ šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho padla v létě 2012.
Politický rozklad
Česká politika si mezitím užívala hroucení polistopadového modelu klasických stran, programově čitelně vymezených na pravolevém spektru i ve vztahu k rozpočtové odpovědnosti. Kdo chce hledat, najde zárodky dnešního problému již v roce 1998 nebo v momentu, kdy politické strany a jejich činovníci začali být závislí na svých financiérech, kterým nešlo o politickou orientaci zdaleka tolik jako o byznys a „indemnitu za předchozí výkony“.
Frustrována je z toho česká společnost dodnes a velmi nás to vykolejilo ve vztahu občana k českému státu, v důvěryhodnosti jeho institucí, v pojetí toho, co je spravedlivé, co lze po státu nárokovat a kde začíná osobní odpovědnost. Národ sice v demokracii dělá pozoruhodně blbá rozhodnutí, ale nedělá je čirou náhodou.
Následky bývají ovšem hluboké. Zároveň s hříchy předchozího vládnutí bylo potřeba uspokojit publikum. A tady najdeme signál degenerace nejpozději ve volebním roce 2006, kde se strany navzdory všem tradičním proklamacím přebíjely v tom, kdo voličům „víc podkouří“. Mohly si to dovolit díky mnoho let nevídanému růstu.
Tehdy jsme se také naučili absolutní neschopnosti konsenzuální debaty o tom, co si počít s vážnými strukturálními problémy typu reakce zdravotního a penzijního systému na stárnutí populace, které mají velmi omezený počet gramotných a potenciálně funkčních řešení, přičemž žádné z nich není politicky málo nákladné. Kdo hledá pád české stranické politiky až v červnu 2013, hledá ho velmi pozdě.
Elektronická vybíjená
Loňský rok byl po ekonomické stránce skvělý. Česká vláda k němu jistě přispěla, ač už měla svůj příspěvek ke krátkodobému růstu docela tlumit. A je pravda i to, že toho docílila prostředky, jež potenciální růst zvedají o dost méně, než bychom si přáli.
Abychom se dožili solidního ekonomického rozvoje v nesnadné budoucnosti (eufemismus), potřebujeme opravdu jinak zaměřené, ale velmi soustředěné úsilí zejména na přípravu budoucí generace. Aby na tomhle historickém území v tvorbě bohatství úspěšně pokračovala. Prozatím je ovšem nejlepší charakteristikou intelektuální kondice české politiky a analytického vzepětí doby vybíjená kolem (ne)zavedení elektronické evidence tržeb.
Když jenom na vteřinu přistoupíte na fakt, že jednou – a to brzy – budeme bez papírových peněz, pak je to opravdu strašidelně zástupné téma. Stejně tak bitvy o indexace důchodů, vrácení nemocenské za první tři dny nebo o navýšení plateb za státní pojištěnce. To už to podstatné není možné ani postřehnout?
Čtěte také další analýzy a komentáře Miroslava Zámečníka:
