Levná Čína je minulostí, exodus zahraničních firem pokračuje
Dejte nám víc peněz, jinak se nevrátíme do práce. S těmito požadavky vystoupily čtyři tisíce čínských zaměstnanců korejské firmy Simone Limited. Závod stojící v obci Mej-šan v jižní provincii Kuang-tung se na několik dní zcela zastavil a hněv dělníků nezkrotily ani stovky přivolaných policistů. Vedení závodu vyrábějícího kabelky pro nejluxusnější světové značky včetně Burberry nebo Coach muselo ustoupit a slíbilo zvýšit základní mzdy z 1100 na 1300 jüanů, tedy z asi 3150 na 3700 korun.
Stávková vlna se ale provincií Kuang-tung označované za průmyslové a exportní srdce Číny valí nezadržitelně dál. Japonská továrna Citizen Watch, tchajwanský Neon a mnoho dalších společností čelilo stejným požadavkům. A stranou nezůstaly ani čínské podniky, kde jsou pracovní podmínky ve srovnání se zahraničními závody mnohem horší, a to i kvůli přísnější kontrole cizích firem čínskými úřady.
Ano, Číňané už mají dost mnohaletého vykořisťování a nic na tom nemění ani skutečnost, že právo na stávku stále není v ČLR uzákoněno a neexistují ani nezávislé odbory. Ještě před dvaceti lety přitom bylo nemyslitelné, že by lidé vyšli do ulic a domáhali se lepších pracovních podmínek: „Kdybyste to udělal v 80. letech minulého století, dostal byste jako organizátor stávky deset, patnáct let vězení bez mrknutí oka a nikdo by ani necekl, a ani se nad tím nepozastavoval,“ říká Chan Tung-fang, který stojí v čele organizace China Labour Bulletin sídlící v Hongkongu.
Zvyšování ze zákona
Jde o bývalého studentského vůdce pro-demokratických protestů z roku 1989, které na pekingském náměstí Nebeského klidu krvavě potlačila komunistická armáda. Jak dodává, od té doby se společnost zcela změnila a výsledkem je i prosazování práv dělníků, a to třeba i prostřednictvím soudních žalob. Číňané, především v bohatších provinciích na východě země, se už nespokojí s tím, co jim stačilo před deseti lety. A kromě vyšší mzdy chtějí i další výhody a lepší zacházení. Doby, kdy si mohli pouštět vodu jen v přesně vymezeném čase pracovní přestávky, jsou nenávratně pryč. Čína tak dnes už není tou levnou zemí, do níž se hrnuly firmy z celého světa, protože měly zajištěny vysoké zisky. Na šířící se protesty totiž musela reagovat i čínská vláda, která letos v létě schválila zákon zajišťující třináctiprocentní růst mezd. A reakce zahraničních společností na sebe nenechaly čekat. V některých případech lze dokonce mluvit o exodu firem z Číny do jiných asijských zemí, především do Vietnamu, Indonésie, Indie a Bangladéše, bez ohledu na to, zda jde o výrobce domácí elektroniky nebo obuvi. Čína má oproti těmto státům stále určité výhody, hlavně co se týče rozvinuté infrastruktury a také vysoké produktivity práce. Jenže rostoucí mzdové požadavky i nejasný vývoj kurzu čínské měny, který může zboží z ČLR v budoucnu ještě prodražit, nutí stále větší množství zahraničních firem investovat jinde.
Zájem o renminbi roste
„Čína vstoupí během příštích patnácti až dvaceti let do klubu rozvinutých zemí,“ prohlašuje šéf Světové banky Robert Zoellick v souvislosti s tím, jak naopak státy eurozóny čelí vzhledem k dluhové krizi větším a větším fiskálním problémům. Nejlidnatější země světa je už dnes druhou největší ekonomikou naší planety a různí experti přicházejí s odhady, kdy Čína překoná i dosud vedoucí Spojené státy americké.
Nikdo ovšem nedokáže odpovědět na otázku, jak na tom v příštích letech bude čínská měna jüan, neboli renminbi. Mezinárodní kritika Pekingu kvůli umělému udržování kurzu jüanu roste a stejně tak se čínská vláda ocitá pod stále silnějším tlakem zejména Washingtonu, který podhodnocení čínské měny označuje za hlavní příčinu obrovského deficitu i nezaměstnanosti v USA.
Robert Zoellick v loňském roce navrhl debatu o znovuzavedení zlatého standardu, který by byl modifikací poválečného „brettonwoodského“ uspořádání s pevnými kurzy a dolarem ukotveným ke zlatu. Tento systém zanikl počátkem 70. let a uvolnil místo systému volných kurzů. Nová verze by podle něho zachovala v zásadě plovoucí kurzy a zahrnovala by zřejmě dolar, euro, jen, britskou libru a čínský jüan. Tyto měny by byly globálně obchodovány a měly by plně otevřené kapitálové účty, tedy že by nijak neomezovaly pohyb kapitálu.
Šéf Světové banky ale nemá jistotu v tom, jak by zákazníci a investoři v různých částech světa čínský jüan používali. Dokonce se objevují názory, že Čína se sice stane ekonomickým gigantem, ovšem na druhé straně bude finančním trpaslíkem. Oleje do ohně nervozity pak před časem přilil čínský premiér Wen Ťia-pao, který nejvýznamnější podnikatele z jižní provincie Kuang-tung ČLR ujistil, že směnný kurz jüanu se měnit nebude. Mimochodem tak učinil poté, co americká vláda odložila prohlášení o tom, zda je Čína měnovým manipulátorem.
Největší rezervy světa
Ústřední vláda v Pekingu si je dobře vědoma toho, že zhodnocení jüanu by zdražilo čínské zboží a zájem o něj by prudce klesl. Už nyní, vzhledem k finanční a dluhové krizi v západních zemích se snižuje jejich poptávka po výrobcích z ČLR. Hrubý domácí produkt Číny je přitom z více než 20 procent závislý právě na exportu. A propad vývozu znamená ztrátu milionů pracovních míst a hrozbu sociálních bouří, které by mohly ohrozit i dosud neotřesitelnou pozicí vládnoucí komunistické strany.
„Čína je dnes zcela jinou zemí, než jakou byla před třiceti lety, kdy se otevřela světu a zahájila ekonomické reformy. Nejvíce se to projevuje v našich peněženkách. Dnes i v malé obci někde na západě ČLR v nich lidé mají alespoň nějaké bankovky, aspoň pár desítek jüanů, na rozdíl od minulosti,“ říká majitel hračkářské firmy z Kuang-džou.
Jeho slova odrážejí státní politiku ústřední vlády, která se spíše snaží maximálně využít tok zahraniční měny směrem do Číny než získat vavříny pro čínský jüan na mezinárodní scéně. Když totiž Mao Ce-tung vyhlásil v roce 1949 Čínskou lidovou republiku, dosahovaly devizové rezervy země necelých 160 milionů dolarů. Za kulturní revoluce v 60. letech minulého století, která přinesla totální rozvrat, pak dokonce klesly na 50 tisíc dolarů! Dnes přitom činí už 3,2 bilionu amerických dolarů a jsou jednoznačně největší na světě.
Tato politika samozřejmě neznamená, že se Peking brání obchodování v jüanech a svědčí o tom i červnový nákup letadel, konkrétně 42 strojů Airbus 320. Leasingová společnost ICBC Financial Leasing totiž za ně zaplatila 20 miliard jüanů. Odhady pro letošní rok dokonce uvádějí, že platba v jüanech bude tvořit až pětinu veškerých transakcí čínských firem obchodujících se světem. Přesto internacionalizace čínské měny by podle řady expertů měla postupovat pomalu a varuje před ní i Jü Jung-ting, ekonom z čínské Akademie sociálních věd.
Vietnamští dělníci
Mnohem aktuálnější je v současnosti zastavení poklesu exportu čínského zboží a udržení růstu ekonomiky. S tím souvisí i stále menší příliv levných pracovních sil. Tenčí se totiž hlavní zásobárna mladých dělníků, tedy lidí ve věku od 15 do 24 let, kteří pracují v textilních továrnách a závodech vyrábějících hračky, nábytek a další, tzv. levné zboží. Vývoz těchto výrobků přitom vloni představoval 68 procent celého čínského exportu. Čínské podniky se zatím snaží nedostatek domácích pracovních sil řešit náborem zahraničních pracovníků, především z Vietnamu. Jsou prý totiž tiší, pracovití, na veřejnosti se moc neukazují, a navíc se nemohou nijak bránit. Nestojí za nimi žádné odbory ani funkcionáři. Vietnamci jsou proto na jihu Číny, kde chybí na dva miliony dělníků, velmi žádaní. V provinciích Kuang-tung a Kuang-si pracují v továrnách na boty, vyrábějí nábytek či v montážních halách, pochopitelně za mnohem nižší mzdu než samotní Číňané. Minimální výdělek v oblasti Perlové řeky činí 1400 jüanů, tedy necelé čtyři tisíce korun, ovšem za osmihodinovou pracovní dobu. A podle nového Zákoníku práce z roku 2008 musí zaměstnavatel zdvojnásobit, resp. ztrojnásobit příplatky za přesčasy či v období svátků. V případě Vietnamců se nikdo tímto nařízením neřídí, navíc je může kdykoli propustit, o nějaké kompenzaci ani nemluvě. Proto jsou stále více žádaní, přestože se šéfové podniků vystavují vysokým pokutám až ve výši 140 tisíc korun a uhrazení všech nákladů souvisejících s vyhoštěním ilegálních dělníků. Vietnamci pocházející především z chudých regionů v blízkosti hranice s Čínou tak za dvanáctihodinovou směnu dostávají v přepočtu maximálně 2800 až 4000 korun. Stále je to ovšem více, než kolik by si vydělali doma, navíc v jižní Číně najdou práci snáze než v Hanoji nebo Ho Či Minově Městě. A tak jich podle policejních záznamů přibývá. Problémem se začaly zabývat i nejvyšší stranické sekretariáty, řešení však nabízejí i odborníci volající po legalizaci práce cizinců.
Dejte jim povolení
Jak někteří akademici tvrdí, domácí pracovní trh by taková legalizace neohrozila. Spíše naopak a kromě toho zmizí problém s pašováním lidí do země. V opačném případě nastane logický vývoj, vietnamští dělníci vypadající podobně jako původní obyvatelé jihočínských provincií se naučí čínsky, obstarají si falešné doklady a tím svůj pobyt sami de facto zlegalizují.
Tato cesta ale řešení celočínského problému nemůže přinést. Pekingu se tak 30 let uplatňovaná státní politika jednoho dítěte vrací jako bumerang a jedinou možností je vydat se stejnou cestou, jakou v 60. a 70. letech minulého století zvolilo Japonsko. Jinými slovy: Číně nezbývá než se z celosvětové továrny prakticky na všechno přeorientovat na špičkové technologie a ty nejkvalitnější produkty.
