Londýn zahájil experiment v centru města
Jedna z největších (přiznaných) špionážních akcí v dějinách začala v Londýně v pondělí 17. února ráno. V Británii se této operaci říká Congestion Charge, tedy „mýtné za dopravní zácpu“. Každý řidič, který vjede ve všední den mezi sedmou ráno a půl sedmou večer do centra města, které definovali odborníci na dopravu, musí zaplatit pět liber. I když tento projekt podpořila a legalizovala vláda, politicky jej zaštítil starosta hlavního města Ken Livingston. Levicový politik, kterého příští rok čeká bitva o znovuzvolení, v listopadu 1999 prohlásil, že nenávidí automobily. Nyní mu řada Londýňanů oplácí: nenávidí prý Kena Livingstona.
Pět, ale i sto dvacet liber.
Do londýnského centra, které bylo prohlášeno za chráněné pětilibrovým mýtným, je možné vjet 174 ulicemi. Především na těchto „vjezdech“, ale i v centru samotném, je rozmístěno 688 kamer. Ty nejenže snímají všechny přijíždějící automobily, ale jsou napojeny na zařízení, které dokáže přečíst poznávací značku. Ta je pak uložena do databáze a ve chvíli, kdy odbije půlnoc, počítačový systém spustí „křížový výslech“ údajů: seznamy poznávacích značek jsou konfrontovány se seznamem těch majitelů aut, kteří ten den za průnik do centra zaplatili.
Než si londýnští řidiči zvyknou, budou mít v prvních dnech těžký život: za vjezd do centra se musí zaplatit buď předem, anebo nejpozději do deseti hodin dopoledne. Platit se dá na internetu, po telefonu, zprávou sms z mobilního telefonu zhruba ve 200 trafikách, u většiny benzinových pump a v automatech umístěných při vjezdech do „zóny“. Kdo zaplatí například až v jedenáct hodin, mýtné ho bude stát již deset liber. Kdo nezaplatí ani do půlnoci, pokutový lístek bude vypsán na 80 liber. Tato suma se zmenší na polovinu, pokud řidič zaplatí do čtrnácti dnů. Ovšem prováhá-li někdo 28 dní, obdrží složenku na 120 liber.
Hon na neplatiče.
Soutěž na vymáhání mýtného a pokut vyhrála společnost Capita, která sice má zkušenosti s vymáháním televizních poplatků či městských daní, ale předloni zklamala při prověrkách bezúhonnosti učitelů, které se tak protáhly, že některé školy zahájily školní rok později. Kontrakt na pět let jí přinesl 230 milionů liber a její představitelé se chlubí, že statické kamery zachytí 90 procent značek přijíždějících aut. Centrum ovšem budou křižovat i kamery pojízdné.
Pro toho, kdo akci „Congestion charge“ pouze pozoruje, přichází skutečná legrace teprve ve chvíli, když někteří řidiči nezaplatí třikrát. Pětiletý kontrakt na hon na takové automobily získala za čtrnáct milionů liber firma NPC. Jako kdyby se nemohli dočkat, lidé z NPC rádi v médiích vypočítávají, jakou mají připravenou armádu. Takže: třicet speciálních patrol bude vyhledávat ty automobily, jejichž majitelé dle záznamů nezaplatili třikrát, především na dálnici M25, která tvoří vnější londýnský dopravní okruh. Hledat budou ale i v ulicích města, a pokud hledané auto zachytí, ať už s řidičem, či bez něj, mají právo jej odtáhnout. Zpět dostane neplatič vozidlo jedině tehdy, když splatí všechny závazky a dalších 170 liber pokuty navíc. Nevyzvednutá auta budou buď vydražena, anebo sešrotována.
Statečný starosta.
Veřejná společnost Transport for London (TfL) vložila do projektu mýtného 200 milionů liber. Optimisté tvrdí, že se tato úvodní investice vrátí již za 18 měsíců. Dopravní experti, kteří po celé roky příprav radili starostovi Livingstonovi, soudí, že se ročně vybere na řádných poplatcích asi 100 milionů liber a na pokutách 30 milionů. A zácpy v ulicích centra? Jeden z poradců, profesor David Begg říká, že se sníží o deset až patnáct procent.
Politická argumentace Kena Livingstona je snadno odhadnutelná: město je blízko kolapsu, v některých ulicích se doprava pohybuje rychlostí pět kilometrů v hodině a průměrná rychlost v době špičky ve středu města nepřesahuje 20 kilometrů v hodině. Livingston volá po tom, aby lidé více využívali veřejnou dopravu (starosta očekává, že 75 procent těch, kteří cesty autem vzdají, využijí především autobusy) a slibuje, že zisky z mýtného budou okamžitě investovány do zlepšení veřejných dopravních služeb.
Již citovaný profesor Begg považuje Kena Livingstona za velmi statečného: jiní politici by se prý před volbami do podobně rozporuplného projektu nepustili. Na druhou stranu, odborníci stojící za „congestion charge“ se obávají, že pokud veřejnost neuzná, že systém uspěl, a Livingston ve volbách v roce 2004 prohraje, myšlenka mýtného bude zatracena. A to nejen v Londýně, ale i v řadě dalších měst, která čekají na výsledek londýnského „testu“: v Leedsu, Durhamu, Bristolu, Manchesteru, Liverpoolu, ale například i v rumunské Bukurešti.
Kritici „congestion charge“, přicházející z řad dopravních expertů, poukazují především na skutečnost, že počet aut v centru se v posledních letech snižuje jaksi evolučně; řidiči prý i bez mýtného pochopili, že drahé parkování a dopravní zácpy za cesty autem nestojí. V roce 1991 vjelo do londýnského centra 155 tisíc aut denně. V roce 2000 137 tisíc a v roce 2001 pouze 122 tisíc aut.
Nedůvěra k autobusům.
Další argument oponentů zní, že nové dopravní schéma přinese neúměrné dopravní zatížení těm čtvrtím, které leží okolo centra. Některé modely napovídají, že by to mohlo znamenat kolaps na okruhu středním, známém jako Northern Circular, který byl již před mýtným ve špičce v některých částech takřka neprůjezdný. (Tyto černé představy vyjadřuje například automobilová asociace AA.) A náhradní veřejná doprava? Nejdůležitější linky metra jsou natolik přetížené, že ve špičce pojmou další tisíce pasažérů jen stěží a autobusům Londýňané příliš nevěří. Kromě dlouhých intervalů, návalů - a tím i jistého nepohodlí - za to může také skutečnost, že ne všude může autobus využít vlastního jízdního pruhu. Mnohde je také závislý na dopravní situaci – a trčí s ostatními v zácpě.
Bez výjimek.
Ken Livingston ovšem čelí i kritice občanské. Například herečka Samantha Bondová, známá jako představitelka Miss Moneypenny z filmů o Jamesu Bondovi, stojí v čele kampaně herců z divadel ve West Endu. Nikoli proto, že by snad považovala systém kamer za ohrožující lidská práva (radnice tvrdí, že všechny údaje o pohybu vozidla jsou smazány v té vteřině, v níž se prokáže, že řidič zaplatil), nýbrž proto, že herci si prý tisíc liber ročně za mýtné nemohou dovolit. „A já v noci po představeních veřejnou dopravou plnou divokých hřebců jezdit nehodlám,“ prohlásila Miss Moneypenny.
Další skupinu nespokojenců představují učitelé, různí sociální či státní pracovníci, zdravotní sestry, zaměstnanci nadací. Jejich roční platy se pohybují kolem patnáct tisíc liber ročně, a pokud jsou na dopravě autem závislí, mýtné je pro ně finanční pohromou. Navíc: jednodenní lístek na metro a autobusy z londýnských okrajových čtvrtí stojí sedm liber.
Zvláštní kapitolu tvoří drobní obchodníci, restauratéři, majitelé bufetů. Ti budou biti hned několikrát. Jednak sami často potřebují přijíždět ke svému „byznysu“ autem, navíc jsou třeba i několikrát denně zásobováni čerstvým zbožím. Zbožím, za jejichž dovezení si od 17. února zvýší ceny každý závozník.
Ken Livingston a jeho lidé ovšem odmítli o výjimkách vyjednávat. („Kdybychom povolili výjimku třeba učitelům, kde by to skončilo?“) Přesto existují skupiny automobilů či vozidel, jejichž řidiči platit nemusejí: licencované taxíky (takzvané black cabs), vozy záchranných služeb, motorky, mopedy a kola, auta na elektrický pohon či na LPG, auta invalidů. Lidé, kteří v centru bydlí, mají slevu 90 procent.
Zatímco všechny dosud zmíněné stěžovatele odrazil Ken Livingston bez jakýchkoli větších potíží, mediální zemětřesení způsobila jeho odpověď nespokojeným rodičům, kteří musejí každé ráno vozit své děti do různých škol: „Děti mají chodit pěšky anebo jezdit autobusem. Když jsem já chodíval do základní školy, vždycky po svých – a bez doprovodu,“ naběhl si na pomyslný nůž starosta.
The hub.
Ani nařčení ze ztráty soudnosti, odtržení od londýnské reality či neporozumění životu dnešních rodin „congestion charge“ - pravicovými politiky nazývanou „falešnou, a tedy nepřípustnou daní“ - pochopitelně nezastavilo. Experiment začal a v přísně utajené budově, o níž se ví jen to, že leží v oblasti Spitalfields ve východním Londýně, identifikují přístroje automobilovou značku za značkou. Zaměstnanci obsluhující počítačové systémy se bát pokut nemusí. Špionážní centrum přezdívané prostě „the hub“ leží mimo pětilibrovou zónu. Za ještě větší ironii považují někteří nespokojení Londýňané přiznání starosty Livingstona: „Nikdy jsem autem nejezdil. Po celý život jsem si na cestu do práce objednával taxi.“
