Mission impossible

Velvyslanec ČR v Německu Rudolf Jindrák...

Celý podtitul: Velvyslanec ČR v Německu Rudolf Jindrák podepsal spolupráci s komunistickou rozvědkou, prověrku však dostal

Současný velvyslanec České republiky v Německu Rudolf Jindrák v létě 1989 podepsal vázací akt, čímž se stal spolupracovníkem Zpravodajské služby Generálního štábu – komunistické vojenské rozvědky. Tato skutečnost je součástí svazku, jehož kopii týdeník EURO získal oficiálně z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ze svazku vyplývá, že vojáci si Jindráka vytipovali na základě plánů střídání v tehdejších diplomatických misích Československé socialistické republiky. Jindrák měl být v červenci 1989 vyslán jako pracovník konzulárního odboru do Bonnu, hlavního města Spolkové republiky Německo (SRN).

Krycí jméno Danada

Ve svazku s krycím jménem Danada, který si vojenská tajná služba na Jindráka vedla, se uvádí: „Typ (míněn Jindrák – pozn. red.) orgána 817 poznal jako pracovníka vojenské správy ministerstva národní obrany pod jménem Jirka a bez rozpaků ho zařadil k pracovníkům vojenské rozvědky.“ Jindrák posléze podepsal závazek mlčenlivosti. Tato schůzka se odehrála 13. ledna 1989. „V rozhovoru s orgánem 817 požádal o možnost, aby o skutečnosti, že hodlá spolupracovat se Zpravodajskou službou Generálního štábu, vědělo co nejméně lidí,“ pokračuje autor zprávy z Jindrákova svazku.
Další schůzka, tentokrát s řídicím důstojníkem pod krycím jménem Bubeník, se uskutečnila 5. dubna téhož roku před Domem ROH na pražském Dlabačově ve služebním voze. Další forma kontaktů se měla odehrávat prostřednictvím telefonátů. „S touto formou souhlasil a potvrdil ochotu pro další kontakt,“ popisuje průběh schůzky verbující Bubeník. V jedné z položek spisu popisuje řídící důstojník motiv Jindrákovy spolupráce: „Podle dosud zjištěných skutečností a obou typovacích pohovorů bude spolupráce s ním založená na ideologickém motivu. Je politicky vyspělý, s dobrými politicko-organizačními schopnostmi. Je členem KSČ od roku 1982.“

Vedoucí stranické skupiny

Ve svém životopise, který je součástí svazku, Rudolf Jindrák popisuje svou genezi v KSČ: „V roce 1982 jsem byl přijat na gymnáziu v Říčanech u Prahy za kandidáta KSČ. A v roce 1984 převeden na Právnické fakultě Univerzity Karlovy za člena KSČ. Na právnické fakultě jsem v letech 1984–1986 vykonával funkci vedoucího stranické skupiny.“ V roce 1986, po ukončení právnické fakulty, Jindrák na nastupuje na ministerstvo zahraničí. Poté musí absolvovat základní vojenskou službu.
Služebně-politická charakteristika vojáka také popisuje Jindráka jako zapáleného komunistu: „Osvědčil se v politické práci, ve které dovedl zdařile využít svou dobrou teoretickou průpravu z marxismu-leninismu.“ A Jindrákův nadřízený z Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně v hodnocení jeho působení v armádě pokračuje: „Konkrétní politickou prací, charakteristickou individuálním přístupem k funkcionářskému aktivu, prokázal již v mladém věku politickou vyzrálost se smyslem pro nové. Zásady proletářského a socialistického internacionalismu jsou mu vlastní, má vřelý vztah k sovětskému lidu.“

Vyjede, či nevyjede?

V květnu 1989 dostala vojenská rozvědka zprávu, že Jindrák nakonec do Německa neodcestuje. „Johanes (tehdejší ministr zahraničí – pozn. red.) ho neschválil, protože je svobodný, a na zastupitelském úřadě by měl pracovat člověk, který má rodinu. Na základě této skutečnosti bylo rozpracování typa dočasně přerušeno až do začátku července, kdy došlo k vytvoření nové situace a ke změně původního odmítnutí schválení výjezdu typa do SRN,“ informuje důstojník své nadřízené. A dodává: „Situace na konzulárním odboru v Bonnu se do značné míry zkomplikovala po odchodu jednoho pracovníka zpět do ústředí a vedoucí konzulárního odboru několikrát intervenoval o posílení tohoto pracoviště u soudruha Johanese. Na základě nejnovějších poznatků tato intervence dopadla pozitivně.“
Důstojník vycházel i z informací Jindráka, se kterým se sešel 5. července 1989: „V průběhu pohovoru byla s typem opětovně rozebrána otázka jeho ochoty ke spolupráci, potvrzeny motivy a možnosti, které budou vyplývat z jeho služebního přidělení na konzulárním odboru v Bonnu.“ Jindrák řídícího důstojníka zároveň informoval, že se o něho zajímá federální ministerstvo vnitra, pod které spadala tehdejší Státní bezpečnost: „Potvrdil, že rezident federálního ministerstva vnitra na ministerstvu zahraničí si ho předvolal na pohovor, který se ještě neuskutečnil.“

Podepsal

Několik dní po schůzce 5. července se odehrálo klíčové setkání, na kterém Rudolf Jindrák podepsal takzvaný vázací akt. Řídící důstojník popisuje akci následovně: „Proběhla 13. července v čase od 10 do 10.30 ve služebním vozidle v ulici Na náspu na Hradčanech. V průběhu získávací akce byla s typem v konkrétní podobě rozebraná otázka jeho spolupráce se Zpravodajskou službou Generálního štábu. Typ od orgánu požadoval upřesnění s odůvodněním, že z doslechu od profesionálních pracovníků 1. správy federálního ministerstva vnitra, legalistů, zaměstnaných na konzulárním odboru ministerstva zahraničí (lidé, kteří byli pod krytím vysíláni do zahraničí – pozn. red.), má s touto spoluprací špatné zkušenosti, že se nedbá na konspiraci, ochranu spolupracovníka a že úlohy, které jsou vydávané, odporují legálnímu a legendovatelnému poslání a činnosti.“
A dále Jindrákův řídící důstojník v popisu schůzky, na které diplomat podepsal závazek ke spolupráci s vojenskou rozvědkou, uvádí: „Je si však vědom, že oficiální cestou se dá jen těžko něco zjistit, a je ochotný pro tuto věc spolupracovat a plnit požadované úlohy jako komunista. Svoji spolupráci si představuje jako využívání jeho možností referenta konzulárního odboru v Bonnu při poskytování vhodných návodek, informací nebo jiných materiálů, se kterými přijde do styku. Nerad by však, cituji, ,statoval před vojenským objektem za účelem vyfotografování jeho osoby z důvodu využití zajímavého pozadí‘.“ V rámci těchto fotografování se vojenští špioni pokoušeli zmapovat utajované zabezpečení armádních budov zemí NATO i Varšavské smlouvy. Jindrákův takzvaný závazek – Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mně budou uloženy – se ve svazku na rozdíl od jiných spolupracovníků komunistických tajných služeb zachoval. Listina však byla roztrhaná a někdo ji slepil do původní podoby.

Všechno se ví

Rudolf Jindrák pro týdeník EURO uvedl, že o svých kontaktech již v devadesátých letech informoval nadřízené: „Následně jsem byl Národním bezpečnostním úřadem třikrát prověřen na stupeň přísně tajné (nejvyšší stupeň utajení – pozn. red.). S žádnou rozvědnou službou jsem však fakticky nikdy nespolupracoval.“ Dle něho si až dnes – po dvaceti letech – uvědomil, že se jako 24letý absolvent vysoké školy upsal zpravodajské službě. „V roce 1990 mě vyřadili jako nepoužitelného. Neměl jsem s nimi nic společného. Nebudu komentovat, co napsal důstojník. Bylo to napsané v nějakém dobovém kontextu. S fotografováním to však bylo naopak. Rezolutně jsem je odmítl. To však ve spisu není,“ zpochybňuje informace ze svazku Jindrák. A dodává, že ho vojáci při verbování vydírali: „Tlačili na mne, že nebudu mít žádný kariérní postup, že mě zničí. Nebyl jsem absolventem moskevské školy (MGIMO – pozn. red.) jako jiní. Byl jsem mimochodem šest měsíců zařazen do spisovny na konzulárním odboru. Neměl jsem šanci se někam dostat. Dvacet let jsem netušil, že jsem závazek v této podobě podepsal. Až poté, co jsem teď viděl spis, mi došlo, oč tehdy šlo. Metody těchto lidí byly odporné.“ Jindrák dále týdeníku EURO sdělil: „Bylo mi tehdy 24 let. A bylo mi řečeno, že pohovor s představiteli bezpečnostních složek je běžnou součástí výjezdů všech pracovníků. Bylo to mnohem složitější, než jak to vypadá ze spisu.“
Dle prvního náměstka ministra zahraničních věcí ČR Jiřího Schneidera má Rudolf Jindrák nadále důvěru svých představených: „Podle našich informací Jindrák o těchto skutečnostech již v devadesátých letech informoval své nadřízené a posléze i Národní bezpečnostní úřad.“ A dodává: „Jindrák byl opakovaně prověřen na příslušnou úroveň pro styk s utajovanými skutečnostmi a choval se odpovědně. Informoval otevřeně své nadřízené, kteří postupovali v souladu se zákonem.“

Podivné prověřování

V Jindrákově případu je klíčovou institucí Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), na jehož tři prověrky se diplomat odvolává. NBÚ však v roce 2004 neprověřil jiného diplomata – Petra Mooze. Ten měl nastoupit do politického a bezpečnostního výboru, který spadá pod Radu Evropské unie.
Český rozhlas v roce 2004 upozornil, že Petra Mooze vedla tehdejší civilní rozvědka (I. správa SNB – pozn. red.) jako důvěrníka. A odkázal na kopie dokumentů, dle nichž byl Mooz veden jako důvěrník pod jménem Rudolf a které dokazovaly mimo jiné schůzky s agenty špionáže v Moskvě v letech 1983 až 1987. „Nevěděl jsem, že ten člověk pracuje pro Státní bezpečnost,“ argumentoval tehdy Mooz.
Mooz byl veden v nižší kategorii spolupracovníků než Jindrák. V polovině roku 2004 mu NBÚ prověrku na základě zjištěných skutečností odebral. Rudolf Jindrák však oproti tomu prověrku získal už potřetí. Jak je to možné? Klíčové je takzvané hodnocení rizik, za která odpovídá NBÚ.

Problém s riziky

„Příslušnost či spolupráci se složkou bývalé Státní bezpečnosti nebo se Zpravodajskou službou Generálního štábu NBÚ posuzuje jako možné bezpečnostní riziko. Při hodnocení této spolupráce či příslušnosti ke službě vycházíme především z dochovaných archivních materiálů,“ říká šéf kanceláře ředitele NBÚ Lubomír Prchal. Dle něho zjištění, že žadatel o prověrku je veden v seznamech spolupracovníků totalitní tajné služby, nemůže představovat překážku pro vydání osvědčení. „Zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti totiž vyžaduje, aby byla zjištěna a vyhodnocena konkrétní náplň této spolupráce. NBÚ je tedy povinen hodnotit délku, charakter a obsah této doložené spolupráce. Tedy i posuzovat, zda šlo o spolupráci vědomou, dobrovolnou a aktivní, nebo vynucenou,“ podotýká Prchal.
Ze svazku Rudolfa Jindráka lze vyčíst, že s vojenskou zpravodajskou službou chtěl spolupracovat dobrovolně a aktivně. A velmi dobře věděl, s kým se schází. Ze svazku nevyplývá, jak namítá Jindrák, že šlo o spolupráci vynucenou. Navíc je pravděpodobné, že kdyby nenastaly události 17. listopadu 1989, splnil by i v Německu konkrétní úkoly. „Na rozdíl od lustračního zákona posuzujeme míru spolupráce konkrétního člověka. Ve spolupráci s vnitřními a vnějšími zpravodajskými službami byl velký rozdíl,“ poukazuje ředitel NBÚ Dušan Navrátil na skutečnost, že mnohem víc neudělených a odebraných prověrek se týkalo spolupráce s kontrarozvědnou částí Státní bezpečnosti. „Bezpečnostní riziko nelze vyvozovat z pouhého faktu, že prověřovaná osoba byla příslušníkem nebo spolupracovníkem Státní bezpečnosti. NBÚ nemůže učinit jiný závěr, než že provede šetření v příslušných archivech, personálních spisech a dalších zdrojích, aby shromáždil co nejvíce informací o činnosti prověřované osoby. Obsah zjištěných informací pak vyhodnotí a posoudí z hlediska možného konkrétního bezpečnostního rizika,“ dodává šéf Navrátilovy kanceláře Prchal.
Bývalý ředitel NBÚ Tomáš Kadlec však má jiný názor. „Mě kauza Jindrák vůbec nepřekvapila,“ říká Kadlec. Za svého působení na úřadu se totiž setkal s velkou neochotou zpravodajských služeb poskytovat k prověřovaným osobám nejen archivní informace, ale i aktuální poznatky. „Výstupy byly často neúplné a nekvalitní. Dávali nám, co chtěli nebo potřebovali,“ tvrdí Kadlec. Dle něho na tento možný problém upozorňoval bezpečnostní výbor NATO. „Není jednoduché hodnotit minulost těchto lidí. V případě pochybností však platí pravidlo nevydávat bezpečnostní prověrku. Všichni nás před těmito excesy, a dnes už jde o desítky lidí, varovali. Na ně svazky existovaly, ale služby tyto dokumenty úřadu neposkytovaly. Otázkou je proč. Zda to byl šlendrián nebo záměr. Nechci se raději pídit, zda jsme například o státních zástupcích, které jsme museli ze zákona prověřovat, dostávali všechno,“ dodává Kadlec, jenž v minulosti čelil obvinění z možné manipulace s bezpečnostními prověrkami.
Ještě jedno vysvětlení je možné. O aspektech odebrání prověrky dnes může rozhodnout správní soud. To znamená, že může rozhodnutí NBÚ radikálně změnit. A úřad by za svůj verdikt – odebrání bezpečnostní prověrky – mohl nést i hmotnou odpovědnost. Nikoli malou, pokud by jej zažaloval žadatel, jenž byl o prověrku neoprávněně připraven. A jak dnes soudy posuzují některé prokazatelné případy spolupráce s totalitními tajnými službami, je známo.

Box:
Čtyři bezpečnostní rizika

– Činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod anebo podpora takové činnosti.
– Zařazení do složky bývalé Státní bezpečnosti s rozvědným nebo kontrarozvědným zaměřením, Zpravodajské služby Generálního štábu Československé lidové armády nebo odboru vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy. Anebo prokazatelná spolupráce s těmito složkami.
– Chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby. A může ovlivnit její schopnost utajovat informace.
– Uvedení nepravdivé informace nebo zamlčení informace rozhodné pro objektivní zjištění skutečného stavu věci.

Pramen: Národní bezpečnostní úřad