O zavedení tzv. teritoriality se vedou emotivní spory už roky, teď je přiživila skupina senátorů, která chce prostřednictvím ústavní žaloby dosáhnout zrušení ustanovení exekutorského řádu umožňující volbu exekutora.
„Kdyby byl systém vymáhání dluhů surový, ale funkční, neřeknu ani popel. Zavinil jsem si to sám,“ říká David, který má sedm exekucí. A sedm různých exekutorů. Z centrální evidence exekucí získal za pětistovku výpis svých pravomocných prohřešků, ví tedy, jaká částka byla původně předmětem dluhu. Kolik přesně po něm který exekutor chce, netuší. Aby se to dozvěděl, bude muset všech svých sedm exekutorů kontaktovat – respektive s jedním z nich už v kontaktu je. Ten zastupuje Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, které dluží 150 tisíc korun.
S exekutorem státní pojišťovny si David dohodl splátkový kalendář – je zaměstnaný a patrně by se mu podařilo všechny dluhy ve výši zhruba 220 tisíc korun během dvou let splatit, kdyby všichni exekutoři přistoupili na nějaké rozumné měsíční platby. David tomu ale moc nevěří. I exekutor zdravotní pojišťovny, se kterým si domluvil pravidelné splátky deset tisíc korun, mu chce vedle toho ještě nechat prodat dům, v němž bydlí. Z toho by měl exekutor okamžitou provizi, co na tom, že by David spadl na úplné dno a on by nemovitost prodal za zlomek ceny, protože ji dlužník vlastní jen z poloviny.
Teď se tedy David bude snažit dražbě zabránit a bude čekat, až o odvolání rozhodne pražský soud, což bude někdy v horizontu dvou let. Zatím bude splácet dluh u pojišťovny, který by měl být v době rozhodování soudu už marginální, každému dalšímu exekutorovi bude něco málo posílat, aby projevil dobrou vůli a nepřišli mu domů plašit děti a odvážet nábytek. Po tu dobu bude žít v nejistotě, bude mu nabíhat příslušenství dluhů, zatímco každý z jeho exekutorů bude provádět ty samé úkony. A ty všechny ve finále David zaplatí.
Je to Babišův lobbing...
„Připadám si, jako když mě svědí noha, já ji chci léčit a oni mi ji chtějí uříznout,“ povzdechne si David. Jeho příběh popisuje současný stav, kdy si věřitelé svobodně vybírají exekutory, aby jim vymohli dlužné částky. Sotva trochu odezněly vášnivé debaty o podstatu tzv. oddlužovací novely insolventního zákona (ta by umožnila vyhlásit osobní bankrot i lidem, kteří nejsou schopni v extrémním případě splatit nic), stala se dalším „dluhovým“ tématem právě místní příslušnost exekutorů.
O zavedení tzv. teritoriality se vedou emotivní spory už roky, teď je přiživila skupina senátorů, která chce prostřednictvím ústavní žaloby dosáhnout zrušení ustanovení exekutorského řádu umožňující volbu exekutora. David senátorům fandí, jeho věřitelé nejspíš skřípou zuby.
K tématu čtěte:
Cesta z dluhové pasti: jak vyhlásit osobní bankrot
Komentář k Pelikánově novele insolvenčního zákona: Oddlužení jasně, ale takhle?
Exekutor Polanský: Nejsme v bodě nula, ale v hlubokém mínusu
Školitel insolvenčních správců: Nulové oddlužení by mělo celospolečenské dopady
Exekutoři jsou takový zvláštní hybrid -stát na ně převedl některé své velmi významné pravomoci, zároveň jim reguluje ceny, oni přitom podnikají na konkurenčním trhu. Na trhu konkurenčním do té míry, že sami jako jeho hlavní aktéři volají po změně - po zavedení místní příslušnosti, která by jim přinesla rovnoměrné a téměř jisté přidělování zakázek. Volný trh pro ně po letech blahobytu přestal být zárukou solidního příjmu. Přes 90 procent nových exekucí totiž míří na ty samé dlužníky, kteří už nic nemají, a tak exekutoři stále častěji pracují zadarmo. Některé exekutorské úřady krachují, jiné se nedaří obsadit. Současná situace vyhovuje zhruba dvacítce velkých exekutorů, kteří na sebe mají navázané velké institucionální věřitele. Tyto „velké ryby“ sice mají „styky a vazby na politiky“, ale v Exekutorské komoře má každý hlas stejnou váhu, takže jejím krédem je zavedení teritoriality. A změna situace se nedá očekávat ani po minulém týdnu, kdy si komora zvolila nové vedení.
Kdo trochu sleduje problémy lidí v dluhové pasti – v médiích začal eskalovat z popudu samotných politiků kolem parlamentních voleb, jelikož exekuci už má každý desátý Čech, a tedy i volič –, by asi čekal, že ministerstvo spravedlnosti bude v čele s „prodlužnickým“ Robertem Pelikánem (snížil odměny exekutorů, tlačí na oddlužovací novelu s nulovou variantou.) hlasu profesní organizace naslouchat. Obzvláště když i exekutoři připouštějí, že po zavedení místní příslušnosti by se dalo uvažovat o dalším snížení stále ještě dost vysokých odměn. K tomu se už Pelikán neodhodlal, protože v současném systému, kdy zhruba 15 procent úspěšných exekucí financuje beznadějnou většinu, by mohlo být snížení odměn pro některé další úřady opravdu likvidační.
Zásah do práv. Ale koho?
„V nejbližší době neplánujeme předložit návrh, který by zaváděl místní příslušnost exekutorů. Situaci však nadále analyzujeme, a to včetně zkušeností ze Slovenska, kde byla místní příslušnost soudních exekutorů nedávno zavedena,“ říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Jakub Říman.
Zástupci některých neziskových organizací vidí za pasivitou Pelikána především zájmy Andreje Babiše, jehož firmy jsou velkými věřiteli. A jestliže u dlužníků se těžko hledá byť jeden jediný důvod, proč by měl soudem přidělený exekutor jejich situaci zhoršit, zájmy věřitelů jsou přesně opačné. On totiž konkurenční tlak, na kterém na jedné straně vyrostl pověstný exekutor Vrána, jehož přerovský úřad se neštítil zabavit i polomrtvého psa, nese kromě excesů a přítulnosti exekutorů, kteří po lukrativních věřitelích nechtějí zálohy nebo platby za neúspěšné exekuce, i do jisté míry žádoucí tlak na kvalitu služeb.
„V systému teritoriality beze zbytku platí, že věřitel bude de facto nucen proti své vůli spolupracovat s exekutorem, kterého by si za jiných okolností nevybral, o kterém nemá žádné (pozitivní) reference, který se vymáháním určitého typu pohledávek dosud nezabýval, který nemá dostatečný počet zaměstnanců, nedisponuje příslušným softwarovým vybavením, know-how, popřípadě je pomalý a neefektivní,“ vysvětluje Filip Hanzlík, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace.
Národ v exekuci: v dluhové pasti jsou dva miliony Čechů
Spolu s místní příslušností by šla humanizace exekucí a větší přehled o činnosti jednotlivých článků systému - exekutor by měl brzy informace o dlužníkovi ve svém rajonu a soudce by zase nenechal „svého exekutora“ dlouhodobě nemorálně škodit, upozorňuje na klady místní příslušnosti exekutor Petr Polanský. Věřitelé nicméně celkem logicky namítají, že by kontrolu exekutorů a dohled nad nimi měla vykonávat sama komora. A pokud toho není schopna, měl by se hledat jiný „orgán“.
Zavedení teritoriality by považovala Česká bankovní asociace za citelný zásah do svých práv. Stejně tak se ovšem senátoři domnívají, že status quo poškozuje dlužníky, protože jim nezaručuje nestrannost, nezávislost a spravedlivost exekuční činnosti, jak požaduje ústava a deklaruje nakonec i exekuční řád.
„Bude velmi záležet na tom, který soudní senát bude o návrhu senátorů rozhodovat, ale naději, že Ústavní soud zde sehraje klíčovou roli, mám. Vliv vymahačské lobby je pořád natolik silný, že Ústavní soud se svojí nezávislostí je poslední nadějí“ soudí Daniel Hůle z Člověka v tísni, který dlouhodobě upozorňuje na problémy lidí v dluhové pasti.
Právě Ústavní soud ČR vydal v roce 2013 nález, kterým na popud neziskovky zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku garantující advokátům přiživujícím se na exekucích vyšší odměny, než měli jejich němečtí kolegové. Teď se teprve ukáže, jestli je náš exekuční systém jako celek protiústavní, nebo „jenom“ absurdní a neefektivní.
Přečtěte si také:
