Fúze tří fakultních nemocnic zamrzla v divném provizoriu
Když loni na jaře Jozef Kubinyi ohlásil sloučení tří pražských fakultních nemocnic, předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Jiří Schlanger mluvil o tom, že některé aktivity ministerstva zdravotnictví připomínají splašené koně. Kritizoval to, že se fúze vyhlásila, aniž byl předložen „sofistikovaný projekt“. Ministr Kubinyi se tehdy domníval, že některá z variant fúze by se mohla uskutečnit „řádově v měsících, nejpozději do konce roku“. Míněn byl rok 2004 a míněno muselo být spojení pražské Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) sídlící na Karlově náměstí, Fakultní Thomayerovy nemocnice (FTN) v Krči a Fakultní nemocnice Na Bulovce (FNB). Jiná varianta na stole neležela. Uplynul však loňský rok i dva měsíce toho letošního a někdejší trysk koní přešel v umírněný cval, později v chůzi a nyní v přešlapování na místě.
Dávný plán.
V Praze je osm velkých nemocnic. Až na Ústřední vojenskou nemocnici ve Střešovicích jsou všechny řízeny ministerstvem zdravotnictví. Kromě Institutu klinické a experimentální medicíny a Nemocnice na Homolce, které nejsou komplexními zařízeními, je to pět fakultních nemocnic všeobecného typu. Vedle už uvedených ještě vinohradská a motolská. Zejména po ekonomické stránce na slučování nemocnic něco je. Umožnilo by to optimalizovat využití nejen obslužných, ale i léčebných kapacit. Zastánci této myšlenky tvrdí, že by přinesla zlepšení i po stránce zdravotní péče a komfortu pro pacienty.
Idea slučování existovala už před listopadem 1989. V devadesátých letech byla v různých variantách znovu veřejně prezentována. Za ministra zdravotnictví Bohumila Fišera bylo dohodnuto, že Martin Holcát, tehdy šéf VFN, se přihlásí do konkurzu na ředitele nemocnice na Bulovce. Byla to součást záměru zahájit integraci nemocnic prostřednictvím společného ředitele, což je obdoba dnešního stavu. Nakonec se však plán neuskutečnil.
Děkanův impuls.
Po nástupu Jozefa Kubinyiho se údajně stalo, že člověk blízký ČSSD pozval děkana 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Štěpána Svačinu na schůzku s novým ministrem. Profesor Svačina při prezentaci svých názorů na české zdravotnictví připomněl slučovací ideu Karlovo náměstí + Krč + Bulovka. Ministr řekl: „Něco na tom je“, a pustil se do toho.
Odvolal ředitele Thomayerovy nemocnice Jiřího Pubrdleho. Šéf z Bulovky Jaroslav Štrof fakticky odešel sám a uvolnil prostor pro ředitele VFN Pavla Horáka. Ten býval Holcátovým náměstkem a v čele VFN stanul poté, co Marie Součková s pomocí středočeského hejtmana Petra Bendla Martina Holcáta odvolala. Ministr Kubinyi pověřil Pavla Horáka manažersky velmi složitým a riskantním úkolem – řídit tři nemocnice, z nichž každá si zachovala právní subjektivitu. Celkový obrat tří nemocnic převyšuje šest miliard korun. To je víc než v Motole.
Pauza.
Jozef Kubinyi krátce potom odešel z ministerského postu a jeho časový plán fúze se ukázal jako bláhový. Pavel Horák dodnes sedí na třech židlích. Ohlášená fúze zamrzla v provizoriu, které kritizují jak odpůrci integrace, tak její exponenti. A které pravděpodobně ještě nějakou dobu potrvá.
Šéf tiskového oddělení ministerstva zdravotnictví Václav Šebor v odpovědi na otázku týdeníku EURO, jaký bude další osud plánované fúze, sdělil, že v současné době se odehrává přípravná fáze restrukturalizace tří fakultních nemocnic. „Předpokládaný termín ukončení tohoto projektu je stanoven do 31. prosince 2005, kdy budou vyhodnocena získaná data s konkrétním výstupem a rozhodnutím o dalším postupu s případnou možností ukončení projektu. Základním kritériem posuzování projektu bude kvalita poskytované zdravotní péče a služeb, její efektivita a dostupnost vázaná na potřeby pacienta,“ uvedl.
Mlčící Praha.
To fakticky znamená, že se konečné rozhodnutí odkládá minimálně o dva roky. Budou-li parlamentní volby v řádném termínu, je nepředstavitelné, že by se ministerstvo zdravotnictví odhodlalo k takto závažnému kroku několik měsíců před nimi. A je nepředstavitelné, že by do toho nová vláda šla krátce po svém zformování. Tím spíše, že příští rok na podzim budou volby do pražského magistrátu a koordinace rozhodnutí s městem a se Středočeským krajem je označována jako zásadní podmínka.
Otázkou je, jaký je přínos podobných konzultací, když - jak podotýká Štěpán Svačina - pražské zdravotnictví nikdy nikdo neřídil a rozvíjelo se živelně. Situace města Prahy je specifická v tom, že není zřizovatelem žádné velké nemocnice. Od magistrátu by ale měla vzejít představa o dalším poskytování zdravotní péče Pražanům. I to je ale problém. Několikatýdenní úsilí týdeníku EURO získat názor na fúzi od pražské radní pro zdravotnictví Hany Halové skončilo fiaskem.
Přefakultováno.
Plán na fúzi tří pravobřežních pražských nemocnic bývá někdy označován za snahu Štěpána Svačiny rozšířit výukové prostory „své“ fakulty. Děkan to nepopírá, ale odmítá, že by šlo o to najít nové kliniky pro přebytečné profesory a docenty. „Když jsem začínal jako děkan, měla fakulta 57 pracovišť, teď je jich 72. Ale není to samoúčel. Výukové prostory potřebujeme. Mimoto se pouze výjimečně stává, že by na novou kliniku přišel profesor odjinud. Ve většině případů je to tak, že lidé na daném pracovišti už vědecké a akademické hodnosti měli, nebo dostali příležitost se habilitovat,“ tvrdí.
V Praze jsou tři lékařské fakulty. Kromě největší první, která má hlavní výukovou základnu ve VFN, je to 2. fakulta (Motol) a třetí se základnou na Vinohradech. Fúze nemocnic napříč fakultami je nereálná. Na Bulovce sice mají kliniky všechny tři fakulty a ve Thomayerově nemocnici vedle první i třetí, ale pozice 1. lékařské fakulty je dominantní a kliniky po akademické stránce působí paralelně, v duchu zásady teritoriální nedotknutelnosti.
Konkurence.
Štěpán Svačina a Pavel Horák ovšem zdůrazňují, že hlavními argumenty pro integraci je efektivnější a kvalitnější řízení i provoz. Pavel Horák v materiálu nazvaném Aliance fakultních nemocnic se společným vedením uvádí, že v okamžiku vzniku společného vedení byly všechny nemocnice vzájemnými konkurenty. Důsledkem údajně byly plánované investice v Krči ve výši několika set milionů korun, budování zbytečných laboratorních kapacit, plánované nákupy drahých zařízení, lanaření odborníků, oslabená vyjednávací pozice vůči pojišťovnám. Přitom Horák tvrdí, že až na výjimky si nemocnice nekonkurují svými „vlajkovými“ specializacemi, mají nadbytečné technické a obslužné provozy, zanedbanou a nákladnou infrastrukturu, nemovitosti, detašovaná pracoviště.
Poslední příležitost.
„V tuto chvíli je ještě šance zabránit budování dalších, nyní již konkurenčních kapacit a vzájemné divergenci,“ píše Pavel Horák a upozorňuje, že podobná situace byla před lety nezachycena mezi Thomayerovou nemocnicí a IKEM. Soudí, že každá z nemocnic má své memento. Na Karlově náměstí je to hlad po lukrativních nemovitostech, v Thomayerově nemocnici idea návratu k Masarykovým domovům (sociální ústavy, z nichž dnešní nemocnice vznikla), na Bulovce představa městské nemocnice. „Proti tomu stojí myšlenka spolupráce a provázání činnosti těchto nemocnic s racionálním uspořádáním jejich kapacit. Moderní informační systémy umožňují provozovat a řídit i takto složité systémy jako jeden funkční celek. Shodou okolností má VFN a FTN nemocnice stejné klíčové informační systémy a FNB naopak takřka žádné,“ uvádí Pavel Horák. Varuje, že zastavení integrace bude znamenat konec snah o podobné projekty v budoucnosti.
„Je iluzorní se domnívat, že to, co bylo zastaveno v dílčím projektu tří nemocnic, bude najednou průchodné v nějakém megaprojektu celé Prahy. O pražské koncepci se hovoří patnáct let bez jediného konkrétního výstupu. Představa, že se nyní vytvoří v současném rozložení politických sil a po zastavení projektu VFN, FNB, FTN není reálná,“ tvrdí.
Více světla.
S tím, že Praha, stejně jako ostatní kraje, neprojevila zatím výraznou snahu zpracovat vlastní koncepci zdravotnictví, souhlasí i Jiří Schlanger. Upozorňuje ale, že nemocnice na Bulovce a v Krči jsou historickým majetkem města, přičemž Praha se projektu fúze neúčastní. „Je s podivem, že se optimalizují nemocnice, které se měly městu vrátit, s nemocnicí, která byla a je státní a souvisí s činností lékařské fakulty,“ říká. Opakovaně se prý připomínalo, že nemocnice v Motole byla stavěna jako náhrada za stavebně a technologicky nevyhovující VFN, v devadesátých letech se objevil úmysl areál VFN prodat. Jiří Schlanger se domnívá, že zřejmě proto 1. lékařská fakulta začala expandovat do dalších nemocnic v Krči a na Bulovce, které v té době byly partnerem pouze pro Institut dalšího vzdělávání ve zdravotnictví. To údajně zavdalo příčinu procesu, kterého jsme nyní svědky.
Mimoto, neexistuje-li subjekt formálně zastřešující tři nemocnice, těžko lze dosáhnout stavu, kdy by rozhodování pro optimum celku nepoškozovalo alespoň jednu z nich z hlediska samostatné existence, domnívá se Schlanger Pro hospodaření každé z nemocnic jako příspěvkové organizace platí takzvaná rozpočtová pravidla, a ta nepředpokládají optimalizaci mezi třemi samostatnými subjekty. Není zřejmé, jak se s touto věcí srovnají dozorčí rady nemocnic jmenované ministrem zdravotnictví, konstatuje odborářský šéf.
Především však opětovně kritizuje, že „neexistuje zadání ani zpracování projektu sloučení tří nemocnic“. „A není-li zadání, není ani na základě čeho kontrolovat, jak probíhající proces, tak jeho výsledky,“ uvádí. To ovšem není chyba iniciátorů integrace, ale ministerstva jako zřizovatele nemocnic. Tím spíše, že iniciátoři zadání projektu integrace a dozor nezávislé společnosti sami požadují. Argumentují zkušenostmi ze zahraničí, kde podobné nemocniční fúze údajně nejsou nic neobvyklého.
