Jiří Tlustý patří k té skupině úspěšných českých byznysmenů, která s podnikáním začala hned druhý den poté, co na Václavském náměstí přestaly cinkat klíče. Bez nadsázky. Bylo to totiž právě před dvěma lety, co jeho firma TL Ultralight, zabývající se výrobou malých sportovních letounů, oslavila třicáté výročí svého vzniku.
Dnes patří Tlustého podnik sídlící na letišti v Hradci Králové mezi to nejlepší, co dokáže český letecký průmysl světu nabídnout. Jeho letadla, totiž ultralighty a lehké sportovní letouny (LSA) se snad s výjimkou Antarktidy vyvážejí do všech koutů planety a zákazníků je aktuálně tolik, že má na rok dopředu výrobu plnou. Rozhodně tomu tak ale nebylo vždy.
„Prvních deset let jsme žili, jak se říká, z ruky do huby,“ vzpomíná upřímně na své podnikatelské začátky Tlustý. „Tou dobou jsme nějaké zaměstnance už měli, ale vždycky, když se blížila výplata, tak ještě pár dní předtím jsem sám nevěděl, kde na ni vezmu peníze. Žádnou rezervu jsme neměli. Nakonec jsem ale svým zaměstnancům pokaždé zaplatil včas, na což jsem za těch třicet let podnikání docela hrdý,“ dodává.
Firma TL Ultralight sídlí na královéhradeckém letišti. Foto: TL UltralightPodobně „punkových“ věcí by se každopádně v případě TL Ultralight našlo daleko více. Zejména v raných počátcích firmy kolem roku 1990, kdy vzhledem k tehdejší době nikdo z novopečených tuzemských podnikatelů netušil, co vše tato ekonomická činnost vlastně vůbec obnáší.
„První půlrok nikdo z nás nevěděl, co dělá. Nějaké účetnictví nám absolutně nic neříkalo. Šlo přece o to nakoupit, prodat a utratit. Proč bychom to museli někde evidovat?“ směje se 57letý Tlustý. „Myslím si, že tak šest měsíců o mých podnikatelských aktivitách na finančáku vůbec netušili, protože jsem se nikam nepřihlásil. Ale nebylo to proto, že bych nechtěl. Zkrátka jsme tehdy o tom jen nikdo z nás neměli ponětí.“
S četníky v patách
Že chce létat, věděl rodák z Hradce Králové už odmala. Koneckonců k letadlům měl blízko vždycky, neboť pocházel z letecké rodiny – jeho otec dříve pracoval jako pilot u ČSA. Vyučil se proto v Aero Vodochody, aby se zde posléze uchytil nastálo. Ve snaze splnit si dávný sen se stal členem chrudimského aeroklubu, ačkoliv jeho představa o tom, jak to na zdejších malých letištích chodí, respektive chodilo, se od výsledné reality poměrně lišila: „I když jsem byl členem aeroklubu, tak mě štvalo, že v rámci brigády tam pořád musím natírat hangáry a dělat podobné věci, ale do vzduchu se dostanu jen zřídkakdy. No a tak jsem si začal něco vyrábět sám.“
Šlo o malá jednomotorová rogala jednoduché konstrukce poháněná motorem z Trabanta. „Jedno takové jsem si postavil a začal létat, respektive poskakovat po poli, jak s oblibou říkám. Protože to ale bylo za dob socialismu, neustále nás pronásledovali četníci.“
Podobných průkopníků rogalového létání bylo tehdy na území Československa sotva deset. Jeden z nich – konkrétně Ivo Žďárský – si to však s vlastnoručně sestrojeným letounem namířil za hranice a přistál dokonce až na mezinárodním letišti ve Vídni. Jakmile se to „esenbáci“ dozvěděli, stali se Tlustý a jeho kolegové časným terčem jejich zájmu. „Pořád nám zabavovali vrtule,“ vysvětluje. „Pamatuju si, jak jsem si jednou zrovna na poli skládal rogalo, načež přijel četník na motorce, řekl mi, ať tu vrtuli zase sundám a dám mu ji. On s ní odjel a já musel zase tři dny doma v dílně soustružit novou.“
Občas se stalo, že během roku stihl Tlustý ve své domácí dílně postavit nějaké to rogalo navíc, a tak je začal „na tajnačku“ prodávat. Když pak došlo ke změně režimu, měl tedy o svých dalších plánech zcela jasno.
Podnikání si každopádně vyžádalo nemalé ústupky – musel se totiž zbavit svého milovaného Fiatu 131 Mirafiori, který si sám zrenovoval z nepojízdného vraku. Prodal jej za tehdy těžko představitelných šedesát tisíc korun. Získané finanční prostředky pak rozdělil na dvě poloviny, přičemž tu první vložil do nově vznikajícího byznysu, kdežto druhá posloužila na pokrytí životních nákladů jeho čerstvě založené rodiny. „Peníze jsem vložil do 24 obálek. Každá z nich obsahovala tolik peněz, kolik bych si měsíčně vydělal prací leteckého mechanika. Tím jsem nám tak zajistil příjem na následující dva roky a mohl se naplno věnovat budování firmy,“ říká.
Od Typhoona po Sparkera
Prvním komerčně úspěšným projektem z dílny TL Ultralight je bezesporu dvoumístný hornoplošník TL 32 Typhoon. Hradecká firma jich vyrobila na dvě stě kusů, díky čemuž se stroj významně zapsal do dějin českého ultralehkého létání. V polovině devadesátých let společnost zásobovala amatérské piloty letouny TL 132, respektive TL 232 Condor. Šlo o stroje s kovovou konstrukcí potaženou plátnem, přičemž i v jejich případě se celková výroba počítá nikoliv na desítky, nýbrž stovky zhotovených kusů.
To už se ale ve světě letectví začaly častěji prosazovat kompozitní materiály, a tak aby Tlustého společnost nezůstala oproti konkurenci pozadu, vydala se i ona cestou uhlíkových vláken. Komerční úspěch prvního firemního dolnoplošníku – stroje TL 96 Star – potvrdil na přelomu tisíciletí jeho přímý nástupce TL 2000 Sting Carbon. Dnes zde vznikají hned čtyři typy ultralightů najednou. Vedle Stinga čtvrté generace a dalšího se zatahovacím podvozkem je to i hornoplošník Sirius či „stíhačka“ Stream s tandemovým kokpitem, jež se může pyšnit vyššími cestovními rychlostmi, než je u obyčejných ultralightů běžné. Už brzy se přitom portfolio královéhradecké společnosti rozroste znovu.
Nepřekročitelná rychlost Streamu činí 335 kilometrů v hodině. Foto: TL Ultralight„Není tajenstvím, že se nacházíme těsně před představením dalšího letadla. Jmenuje se Sparker a vychází z našeho Streamu. Liší se však tím, že má sedadla vedle sebe, a nikoliv za sebou. Jinak je všechno stejné. K tomu budeme brzy vypouštět do světa i Stream s turbovrtulovým pohonem, který už ale z technického hlediska není ultralight, respektive LSA (kategorie letounů s maximální vzletovou hmotností do 600 kilogramů), protože váží 800 kilo. Ten je prioritně určen pro armádu pro výcvik pilotů a také pro americký trh, kde mají tyto turbíny rádi. Bude létat kolem 500 kilometrů v hodině,“ prozrazuje Tlustý.
Cena letounů se odvíjí od vybavení. Nejlevnější modely začínají na dvou milionech, ty nejdražší pak končí zhruba na dvojnásobku. Ročně jich v TL Ultralight vznikne zhruba padesát, zhotovení jednoho stroje zabere přibližně šest týdnů: „Bývaly časy, kdy jsme vyráběli i 100 letadel měsíčně, ale tehdy byla výroba o poznání snazší než teď. Zákazníci chtějí, aby byly vybaveny elektronikou, měly skleněné přístroje a podobně, takže to přirozeně trvá o něco déle. Ale i pro nás je to takto vlastně ekonomičtější. Raději jich vyrobíme méně a kvalitněji než naopak,“ dodává s tím, že za 30 let existence své firmy nemá informace o tom, že by v jeho letadlech zahynul někdo vinou jejich konstrukční vady či náročnosti samotné pilotáže.
Svezla se i Paris Hilton
Vedoucí představitelé tuzemských aeroklubů nad podnikatelským záměrem Jiřího Tlustého kdysi pochybovali. Měli totiž za to, že ultralehké letouny nenajdou v budoucnu využití a neprosadí se vedle osvědčených československých Zlínů či amerických Cessen. Opak je však pravdou. A platí to nejen u nás, ale také v zahraničí.
„Se svými letadly jsme se proslavili i ve světě. Kolem roku 2010 se nám podařilo udat v USA 300 našich Stingů, čímž jsme se stali největším tamním prodejcem,“ vyzdvihuje hrdě bývalý rogalista. Kromě Spojených států létají jejich ultralighty například i v Číně a ostatních asijských zemích. Pár exemplářů Siria na plovácích je možné spatřit rovněž na dalekém ostrově Maurcius, jenž se nachází zhruba 900 kilometrů východně od Madagaskaru. „Mám dokonce i fotku, jak tam s ním jednou svezli Paris Hilton,“ konstatuje Tlustý.
Projekt hornoplošníku, který může vzlétat a přistávat na vodní ploše, se řadí mezi ty, od kterých firma kvůli malému zájmu veřejnosti krátce po jeho spuštění upustila. Jinak si ale na dostatek klientů on ani jeho kolegové rozhodně stěžovat nemohou. A to dokonce ani v takto složité době, jaká panuje dnes.
Stroje Jiřího Tlustého létají doslova po celém světě. Foto: TL Ultralight„Když přišla korona, tak po zkušenostech z krize z přelomu desetiletí, jsem všechny urgoval, abychom nevymýšleli nic nového a jen šetřili peníze a čekali. Všichni jsme se báli. Někdo víc, někdo méně, ale nikdo nevěděl, co bude. Pak přišel účetní a řekl nám, že jsme vydělali najednou strašně moc peněz.“
„Během loňského roku jsme se de facto vůbec nezastavili. Paradoxně, loňský rok byl jeden z těch nejúspěšnějších, jaké jsme kdy měli. Lidé chodili, respektive psali. My jsme obchodovali a prodávali letadla po internetu, a pořád to šlapalo. A šlape to i nadále. Dá se totiž říct, že u nás máme vyprodáno na rok dopředu, což je samozřejmě skvělé,“ doplňuje pilot-samouk. Před dvěma lety jeho společnost vykázala tržby 63 milionů korun a hrubý zisk před zdaněním dosáhl půldruhého milionu. Finanční výkazy za rok 2020 firma, která se vedle ultralightů zabývá i výrobou leteckých vrtulí, ještě nezveřejnila.
„Pro mě je důležité, že když to na konci roku podtrhneme, zjistíme, že jsme v černých číslech. Jestli jsme vydělali o milion více nebo méně než vloni, zas tak podstatné není. Za nějakými šílenými čísly se u nás opravdu nehoníme,“ objasňuje.
Na elektřinu je zatím příliš brzy
Tlustý věří, že v jeho společnosti dokážou vyrobit jakékoliv letadlo, které si zákazník přeje. Před mnoha lety postavili svému klientovi ultralight vybavený boudou pro psa, neboť pilot byl zkrátka a dobře zvyklý brát svého čtyřnohého přítele s sebou vždy a všude a všemi dopravními prostředky. Jedné věci se ale přeci jen zatím vyhýbají obloukem, a sice letounům na elektrický pohon, s nimiž řada ostatních výrobců již hezkých pár let experimentuje.
„Z mého pohledu je na letadla poháněná čistě elektřinou stále moc brzy,“ překvapuje šéf TL Ultralight. „Nechápejte mě špatně, já pohonu na elektřinu věřím. Jezdím škodovkou s hybridem, a když jedu po městě, tak vždycky výhradně na elektřinu – je to za mě super věc. Ale u letadel je problém v tom, že nejsme v současnosti schopni elektromotor uchladit. V autech je místa dost, v letadlech ale nikoliv. I když nějaká elektroletadla u nás už máme, tak technologie ještě stále není natolik daleko, aby se to dalo bez výčitek prodat,“ míní.
„Jednoho dne se tou cestou určitě budeme muset vydat, sám tomu věřím, ale teď ten čas podle mě ještě nenadešel. Pár desítek kilometrů s tím sice uletíte, ale na delší polétání to aktuálně není. Na druhou stranu, když to nikdo nebude zkoušet, tak se nikam nedostaneme. Takže je dobře, že se najdou odvážlivci, kteří do toho už teď jdou. Za sebe každopádně říkám, že pro TL Ultralight ještě ten správný čas nenadešel,“ uzavírá Tlustý.
