Problémem českého kapitálového trhu je nízká likvidita a nízké objemy peněz, které na něm investoři ročně ukládají ze svých úspor. Nevyplývá z nedostatku nebo neschopnosti institucí (bank, investičních fondů, obchodníků) ani z nedostatečné nabídky titulů a instrumentů. Naopak, inovace na českém trhu jdou v těsném závěsu za inovacemi na zahraničních trzích. Nelze také argumentovat slabou regulací. Tato etapa je uzavřená.
Marné naděje.
Potíž je v investorech, lépe řečeno v jejich nedůvěře. Investují jinam, do klasických instrumentů (bankovní účty), na cizích kapitálových trzích, do nových konkurenčních instrumentů, jako je stavební spoření, penzijní připojištění, životní pojistky. Největším důkazem panické hrůzy z rizik kapitálového trhu je realitní boom. Investoři bezhlavě věří v nafouknuté ceny nemovitostí, protože na kapitálovém trhu už nevěří ničemu.
Naprostá ztráta důvěry v papír a právo vyústila ve slepou důvěru v cihlu. Pokud se v této souvislosti argumentuje Evropskou unií, jejíž síla údajně přinese do Česka poměry běžné ve vyspělých zemích, pak jde o ryzí frázi. Samotný vstup do unie nejspíš neudělá s nedůvěrou investorů vůbec nic. Investoři jsou až na výjimky vždy místní, vstupem do Evropské unie nepřibudou ani neubudou.
Úkol institucí.
S nedůvěrou investorů by něco měly dělat zejména Komise pro cenné papíry a Garanční fond obchodníků z cennými papíry. Rozvoj kapitálového trhu, potažmo budování důvěry investorů, ukládá komisi preambule zákona o Komisi pro cenné papíry. Zatím se však soustředila na jiné věci. Nyní už nejde o přitvrzení regulace (ta už asi ani větší být nemůže), ale spíše o marketing. O větší publicitu úspěchů jak v regulaci, tak hlavně v dozoru, v přiblížení se unii, v ziscích investorů …
Garanční fond by měl být jedním z pilířů budování důvěry, protože jeho jediným úkolem je omezovat riziko investorů. Jenže fond nefunguje a vláda, která sama tvrdí, že „nechce být vládou bohatých spekulantů“, přitom oficiálně tvrdí, že je vše v souladu se směrnicemi Evropské unie. Tím je vlastně řečeno, že švejkovina smí být zákonem a že z investorů lze beztrestně dělat hlupáky.
Státní zájem.
Stálé odkládání výplaty náhrad klientům prohlubuje jejich nedůvěru v kapitálový trh jako celek. Je třeba odmítnout taková řešení deficitu Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, která důvěru investorů ještě více lámou. Například myšlenku zrušit starý Garanční fond a zřídit nový bez závazků vůči klientům. Obdobná řešení, kdy se podnik více či méně skrytě rozdělí na dvě či více částí, z nichž v jedné zůstanou závazky vůči věřitelům (a současní akcionáři) a na další části se převede předmět podnikání, je nechvalně známým způsobem, jak se majoritní akcionáři zbavují jak věřitelů, tak menšinových akcionářů. A podlamují tím důvěru v kapitálový trh…
V případě Garančního fondu by takové rozhodnutí musel přijmout stát, který by se postavil na úroveň tunelářů. Závazky vůči zákazníkům by navíc nemohly být tímto způsobem zlikvidovány, jejich řešení by se pouze odložilo s ostudou a s dalšími souvisejícími náklady. Český kapitálový trh by tak definitivně ztratil nejen tuto, ale zřejmě i další generaci českých i zahraničních investorů. Česká republika by se opět zviditelnila v tom nejhorším možném světle, a to právě v době, kdy bude přistupovat k Evropské unii.
Funkční kapitálový trh je objektivně státním zájmem (i když možná není subjektivně zájmem této vlády), a proto by situaci Garančního fondu obchodníků s cennými papíry měl řešit stát.