Kritik korporací věří ve skutečnou tržní ekonomiku
David C. Korten jeden z nejznámějších kritiků současného kapitalismu a globálních korporací. Vystudoval ekonomii, teorii organizací a byznys strategii na Graduate Schoul of Business na Stanfordově univerzitě. Poté pomáhal rozjet školy pro podnikatele a manažery v Etiopii. Pět a půl roku byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě a za Harvard Business School byl poradcem Central American Management Institut v Nikaragui. Koncem sedmdesátých let minulého století opustil akademický svět a odjel do jihovýchodní Asie, kde pracoval nejprve pro Fordovu nadaci a posléze pro Americkou agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID). Koncem osmdesátých let došel k závěru, že politika USA má devastující důsledky na zbytek světa a že tento druh kapitalismu pouze prohlubuje globální krizi. Vrátil se do USA a postavil se na druhou stranu barikády. Spoluzakládal dvě nevládní organizace – The People-Centered Development Forum v roce 1990 a o osm let později Positive Futures Network. Napsal dvě významné knihy: Když korporace vládnou světu a Postkorporátní svět: Život po kapitalismu. Od roku 1998 žije na ostrově Bainbridge ve státě Washington, jehož obyvatelé se snaží o vytvoření nového systému, Ecotopie.
EURO: Zúčastnil jste se letošní pražské konference Forum 2000 Mosty přes globální propasti. Jaký si myslíte, že mají podobné akce smysl? KORTEN: Myšlenkou konference bylo přivést k jednomu stolu dvě strany, které spolu jinak bojují. Síly finančního a korporátního světa na straně jedné a síly demokracie na straně druhé. Organizátoři si mysleli, že prostřednictvím dialogu se můžeme dobrat nějakého společného základu. Upřímně řečeno, byl jsem skeptický, že se něco takového může podařit. Dlouho si však vážím prezidenta Václava Havla a můj zájem setkat se s ním a tvrzení organizátorů, že je potřebné, aby na pražském Fóru zazněl i můj hlas, rozhodly, že jsem pozvání přijal a přijel.
EURO: Našli jste onen společný základ, nebo se naplnila vaše skeptická očekávání? KORTEN: Byl jsem překvapen, že zástupci korporací diskutovali mnohem otevřeněji než reprezentanti Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace. Důvodem pravděpodobně bude, že tyto organizace jsou příliš úzce svázáné neoliberální ideologií. Byznysmeni se naproti tomu chovali jako lidé, kteří mají zájem téma zkoumat. Otevřeně jsme s manažery diskutovali, ale nemyslím si, že to může něco změnit na tom, jak se globální korporace chovají. Důvodem mé skepse je fakt, že většina z nich je veřejně obchodovatelná, což znamená, že jsou chycené v intencích finančních trhů orientovat se na krátkodobý zisk. I pro manažery s nejlepšími úmysly a dobrou vůlí je obtížné chránit životní prostředí, poskytovat dobrá zabezpečení a pracovní podmínky zaměstnancům a respektovat závazky vůči komunitám, v jejichž rámcích působí. Jsou totiž pod tlakem, aby minimalizovali náklady, tedy registrovali společnosti v daňových oázách, stěhovali továrny do zemí s levnou pracovní silou a získávali výjimky z regulací chránících životní prostředí.
EURO: Říkáte, že jedním z kořenů zla je problém, že společnosti sledují jen krátkodobé cíle a jim podřizují svou politiku. Nelze korporace přimět, aby sledovaly dlouhodobé cíle? KORTEN: Jak vidíme z nedávných událostí ve Spojených státech - mám na mysli případy společností Enron, WorldCom, Hulliburton - ani práva akcionářů nejsou dostatečně ochráněna a společnosti porušují i zákony. Falšují účetnictví, korumpují auditory. Nemůžeme tedy předpokládat, že by dobrovolně respektovaly etická pravidla. Pokud jde o sociální odpovědnost firem, musíme nejprve přijmout vynutitelné regulační mechanismy, zákony. Nemůžeme očekávat, že korporace budou samy sebe dobrovolně omezovat, když se často nenechávají omezovat ani platnými zákony.
EURO: Věříte, že lze přijmout zákony, které by přiměly největší globální korporace, aby se chovaly sociálně odpovědně? KORTEN: Je to samozřejmě velmi složité. Nevím, jak je tomu v České republice, ale ve Spojených státech je naprosto zřejmé, že korporace totálně vlastní naše politiky. Mnoho z nich se už ani neobtěžuje předstírat, že reprezentují veřejnost a hájí veřejné zájmy. Korporátní právníci píši zákony, které politici potom schvalují. Jediná cesta, kterou se musíme dát, pokud opravdu chceme ekonomiku změnit, vede přes novou ekonomiku založenou na lokálních nezávislých podnicích.
EURO: Jaké jsou důvody, které většině korporací brání chovat se sociálně odpovědně? KORTEN: Jednou z příčin dysfunkčností korporací je jejich velikost. Často jsou jejich rozpočty větší než rozpočty států a přitom jsou řízené direktivně. Korporace fungují nikoli na základě tržních principů, ale jako centrálně plánované společnosti. Globální ekonomika není založená na tržních principech, ale je to privatizovaná centrálně plánovaná ekonomika. Korporace dále ztělesňují velmi extrémní formu společnosti s absentujícím vlastníkem a veškerá moc je pak koncentrována v rukou ústředního managementu, který je pod tlakem neosobních mechanismů finančních trhů. Nejvýznamnějšími akcionáři korporací jsou penzijní fondy, jejichž podílníky jsou normální lidé, ale ti nevystupují jako vlastníci. Zajímá je pochopitelně pouze výnos fondu. Společnosti s ručením omezením a bez konkrétních vlastníků potom logicky nemají žádnou odpovědnost k prostředí, ve kterém působí. U korporací tak máme kombinaci absence vlastníka, nelimitovanou velikost firmy a omezené ručení za způsobené škody, a to je licence k sociopatologickému chování. Kdyby se jako korporace chovaly fyzické osoby, občané konkrétních států, pravděpodobně by skončily v kriminále.
EURO: Co s tím můžeme dělat? Kapitalistický systém i s jeho korporacemi se ukázal jako mnohem životaschopnější a lepší než centrálně řízené ekonomiky socialistického bloku. KORTEN: Musíme přemýšlet, jak změnit strukturu našich ekonomik tak, aby se firmy chovaly odpovědně. Je rozdíl mezi tržní ekonomikou a kapitalistickou ekonomikou. V kapitalistické ekonomice málo lidí vlastní rozhodující část výrobních prostředků. V kontrastu k tomu je tržní ekonomika, která dosahuje optimální alokace zdrojů. Pokud budete studovat třeba Adama Smithe, nemůžete se nechat zmást neoliberální ideologií. Celá teorie trhu je založena na ideji malých podniků. Subjekty prodávající a kupující zboží musejí být tak malé, aby individuálně nemohly hýbat s trhem, s cenou příslušné komodity. V ekonomické teorii také bylo dokázáno, že pro optimální alokaci zdrojů musí být náklady internalizovány v ceně produktu. Nakupující musí platit plnou cenu, která tedy musí zahrnovat i životaschopnou mzdu pro dělníka, udržování zdravého životního prostředí a zajištění bezpečnosti výrobku. Další předpoklad sociálně efektivního tržního hospodářství, o kterém moc lidí nemluví, je relativní rovnost ekonomické moci jednotlivých osob. Současný svět je přitom rozdělen na multimilionáře na straně jedné a lidi, kteří nemají téměř žádné prostředky na straně druhé. Trh potom pochopitelně slouží bohatým a třem miliardám lidí, které mají méně než dva dolary na den, skoro nevěnuje pozornost. Velké korporace, jejichž rozpočty přesahují rozpočty většiny národních států, jsou centrálně řízené a není pro ně problém, aby si s několika dalšími rozhodujícími hráči pro konkrétní produkt sedly k jednomu stolu a kartelově se dohodly, za jakou cenu budou prodávat. Stejně tak pro ně není problém koupit si politiky a změnit zákony tak, aby stále více a více jejich nákladů bylo externalizováno a platila je celá společnost. Skutečná tržní ekonomika musí být ustavena na malých podnicích, které jsou založené na lidských schopnostech, kde se lidé navzájem znají, které jsou vlastněné skutečnými lidmi, kteří žijí v dané komunitě. Z knihy Bohatství národů Adama Smithe bývá často zmiňována pouze myšlenka o neviditelné ruce trhu. Přitom v celé knize je neviditelná ruka trhu zmíněná pouze v jedné větě, a to v přímé souvislosti s předpokladem, že podnikatel investuje peníze do místního podniku. („Tím, že podporuje raději výrobu doma než výrobu cizí, sleduje jen své vlastní zabezpečení, a tím, že tuto výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde.“ s. 398 - Adam Smith: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Liberální institut, Praha 2001. Pozn. red.) Je nepravděpodobné, že k žádoucímu stavu se dostaneme v rámci současného systému, který je příliš uzavřen zájmy korporací. Přitom většinu představují malé podniky řízené a vlastněné lidmi zakořeněnými v dané lokalitě, v níž podnik funguje. Tyto malé byznysy také zaměstnávají možná většinu pracovní síly a produkují většinu inovací. Obvyklý životopis inovací zní: narozena v malé firmě, která je poté právě kvůli úspěšné inovaci koupena velkou korporací. V kontrastu k současné globální sebevražedné ekonomice korporací je třeba postavit silné lokální ekonomiky života.
EURO: Myslíte, že malé podniky, zakořeněné v jedné lokalitě, mohou porazit nadnárodní koncerny? KORTEN: Jistě je to velmi obtížné, neboť velké společnosti mají mnoho moci, výhod, dotací a pomocníků. Je třeba vybudovat povědomí mezi zákazníky, že je správné a výhodné nakupovat u lokálních firem, a tím je podporovat. Největší energii nyní věnujeme sektoru, který produkuje jídlo. Potraviny, které jsou vypěstované v dané lokalitě, jsou čerstvější a obvykle chutnější a zdravější. Lidé se mohou osobně přesvědčit, kde a jak jsou plodiny pěstovány, jak se chovají zvířata, mohou se o tom bavit se sousedy, kteří na farmě produkující potraviny pracují.
EURO: Tyto ekologické potraviny, jak se většinou produkty z lokálních farem označují, jsou ale obvykle dražší než zboží dostupné v supermarketech. KORTEN: Ano, neboť tyto lokální farmy obvykle nedostávají dotace, které mají sjednány velké zemědělské kolosy. I když jsou potraviny z lokálních farem dražší pro spotřebitele, pro společnost jako celek jsou levnější. Při dopravě potravin z druhého konce světa se poškozuje životní prostředí, přispívá se tím k oteplování Země. Velké zemědělské koncerny rovněž mnohem více používají k hnojení chemikálie, které poškozují půdu a tak dále. To jsou všechno společenské náklady, které ale v ceně produktů nejsou započítané.
EURO: Ke změně zjevně nestačí přesvědčovat zákazníky o výhodách například lokálních potravin, když jsou v obchodech dražší. Změnu je proto třeba vyvolat i na nabídkové straně, v pravidlech, na jejichž základech korporace podnikají. Jak ale lze tuto změnu uskutečnit, když je proti zájmům korporací, které - jak říkáte - vládnou světu. KORTEN: Jedině prostřednictvím občanských akcí. Většina lidí si musí nejprve uvědomit, že současná globální korporátní ekonomika je sebevražedná, že ničí samotnou podstatu našich životů a našich komunit. Naději vidím ve vynořujících se organizacích globální občanské společnosti. Možná se lze inspirovat ve způsobu práce disidentů v bývalých komunistických režimech. Je třeba změnit politický kontext. Ekologická hnutí, hnutí na ochranu lidských práv, hnutí na ochranu spotřebitelů, feministická a další hnutí musí růst a sílit, podrývat legitimitu současných institucí, které se potom zhroutí stejně jako režimy v komunistických zemích.
EURO: Připomenu dvě obecně známá tvrzení: Kdo má peníze, má moc. A peníze dělají peníze. Změna systému, o které mluvíte, není v zájmu současných mocných a znamenala by revoluci. Respektive bez revoluce je zřejmě neuskutečnitelná. Vyjasněme si proto, o jaké revoluci mluvíte a zda se domníváte, že ji lze uskutečnit bez porušení práv bohaté části společnosti.
KORTEN: Nejsem zastáncem násilných revolucí, neboť ty obvykle nezmění systém, ale pouze vymění vládnoucí elitu. Posilování role lokálních podniků naproti tomu znamená skutečnou změnu vztahů a hodnot, která může vytvořit nový systém. Když se rozhodujete, zda si koupíte produkty z lokálních ekonomik, nebo od nadnárodních korporací, když se rozhodujete, pro kterou stranu budete pracovat, rozhodujete se o základním nasměrování své životní energie. Místo peněz je třeba začít milovat život.
EURO: Co si myslíte o konceptu soukromého vlastnictví? KORTEN: Protože věřím ve skutečnou tržní ekonomiku, chovám respekt k soukromému vlastnictví. Idea soukromého vlastnictví je velmi dobrá. Je tak dobrá, že každý by měl mít nějaký majetek. Farmář by měl vlastnit půdu, na které hospodaří, dělník v továrně by měl mít vlastnický podíl na té fabrice. Pokud se vrátíme k zakladateli americké demokracie k Thomasu Jeffersonovi, můžeme si uvědomit, že celý koncept demokracie je založen na tom, že každý něco vlastní a to mu zajišťuje jistou nezávislost a základní míru moci. Současný kapitalismus se velmi podobá socialistickým režimům v tom, že velkou většinu zdrojů a majetku kontroluje úzká vrstva lidí.
EURO: Ve vašich textech jste kritizoval korporace ještě z jiného úhlu. Často jste používal přívlastek „veřejně obchodovatelná“ jako negativní charakteristiku podniků. Nevěříte ve význam burz cenných papírů a v tento způsob investování? KORTEN: Z burz se přece již dávno stala pouhá kasina. Uvažujte, co to znamená investovat. Vezmete peníze a investujete je do podniku tak, že se za ně nakoupí novější stroje, či najmou noví zaměstnanci. Ale když koupíte akcie nějakého podniku na burze, je to něco jiného. Peníze nejdou přece do firmy, jejíž akcie si kupuji, ale tomu, kdo si je koupil přede mnou. Kupuji, protože věřím v růst ceny akcií, prodávající naopak sází na pokles kursu. To se ale mnohem více než investování podobá sázení na dostihové koně!
