Žádná jiná země v Evropě nemá tolik soudců na sto tisíc obyvatel
Soudnictví v české zemi nesplňuje elementární požadavky na výkon soudní moci. Platí to bohužel o všech soudních systémech v moderních sofistikovaných společnostech, ale nikoliv v tak razantní podobě jako v České republice.
Soudnictví ve všech zemích vyžaduje reformu, ale v České republice ji vyžaduje mnohem výrazněji a razantněji.
Tato příkrá slova adresoval soudcům místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský začátkem června na šestém mítinku POEM (Prague Opinion Exchange Meetings) věnovaném stavu justice a jejímu významu pro podnikání (EURO 24/2003).
Peníze za práci.
POEM se konal den poté, co Ústavní soud zveřejnil nález, kterým vyhověl požadavku svých kolegů a kolegyň a konstatoval, že soudci, na rozdíl od ostatních státních zaměstnanců, mají za všech okolností nárok na třinácté a čtrnácté platy. Učitelé mají v průměru asi patnáct tisíc hrubého, soudci šestašedesát. Ale o to nejde. Sáhnout soudcům na prémie by byl útok na nezávislost soudnictví. Ještě že máme Ústavní soud.
Pavel Rychetský, který do Ústavního soudu nezadržitelně míří, byl ještě plný dojmů z tohoto judikátu. „Nejsem schopen ovládnout své emoce,“ prohlásil. Nicméně ovládl je a zformuloval svou představu reformy soudnictví (Rychetského plán, EURO 24/2003). Jedním z jejích pilířů je to, že soudci by měli být odměňováni za výkonnost, nikoliv za to, že jsou soudci. Při charakteristice současného stavu se odvolal na slova svého přítele právníka: „Dnes je to na soudech tak, že kdo chce, dělá, kdo chce, nedělá, ale berou všichni zhruba stejně.“
Dožít se rozsudku.
Existují dva základní požadavky na soudnictví, říká Pavel Rychetský: ochrana práv a svobod fyzických nebo právnických osob v reálném čase a předvídatelnost rozhodnutí. Podstatou prvního požadavku je přiměřená délka soudního řízení. „Aby se toho ty subjekty, které se na soud obrátí, dožily,“ dodává ministr sarkasticky a připomíná loňské odsouzení České republiky u Evropského soudu pro lidská práva kvůli nepřiměřené délce řízení. Šlo o spor o úpravu styku s nezletilým dítětem, který před českými soudy trval třináct let. Capart se mezitím stal zletilým a soud byl zbytečný.
Pokud jde o předvídatelnost rozhodnutí, každý účastník soudního řízení má mít podle Pavla Rychetského „možnost alespoň po poradě s odborníky s maximální možnou dávkou pravděpodobnosti předvídat, jak věc dopadne“. A to podle toho, jak soudy v analogických věcech dlouhodobě rozhodují. „Z vlastní zkušenosti vám mohu říci,“ uvádí Rychetský, „že se těžko najde advokát, který by v trochu komplikovanější věci mohl říci: nebojte se, tento spor dopadne tak a tak.“ Zatímco nepřiměřená délka soudního řízení podle něj není specifický český fenomén, předvídatelnosti právy, relativně sjednocené soudní judikatury se speciálně v Čechách silně nedostává, přičemž nestabilita právního řádu není jedinou příčinou.
Čím výš, tím hůř.
Neduhy české justice se nejmarkantněji projevují v obchodním soudnictví. Zde je „naprosto bezkonkurenčně“ největší objem soudních sporů trvajících déle než tři roky, pět let nebo sedm let. „Pokud jde o prostorové umístění těchto neduhů,“ pokračoval Pavel Rychetský, „začínám mít pocit, že čím vyšší soud, tím horší situace.“ Po ministrově levici seděla předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Pavel Rychetský zdůrazňuje, že to není nedostatkem soudců: „V tuto chvíli nemá žádná jiná země v Evropě takový počet soudců na sto tisíc obyvatel jako Česká republika.“ Pravda, při porovnávání statistik je třeba dávat pozor na to, jaké agendy mají soudy v těch kterých zemích. Ale máme víc soudců na sto tisíc obyvatel než naši sousedé, kteří mají stejný model právního řádu – Němci a Rakušané.
Dualismus.
Špatný stav obchodního soudnictví je do značné míry ovlivněn stavem legislativy. Obchodní zákoník se novelizuje v průměru dvakrát až třikrát ročně, někdy i pětkrát až sedmkrát, což přesahuje únosnou míru. V oblasti soukromého práva mimoto podle ministra panuje nepřijatelný dualismus: vedle sebe je Obchodní a Občanský zákoník a i pro odborníka je v konkrétním případě velmi těžké určit, který z kodexů se použije. Přičemž tyto různě upravují stejné instituty – například promlčecí lhůty.
Občanský zákoník také „z důvodů, které jsou trestuhodné“ nezná princip ochrany dobré víry. Naopak má jeden z nejhorších fenoménů našeho právního řádu – velmi širokou koncepci absolutní, časově neomezené neplatnosti právních úkonů. Tudíž někdo, kdo v dobré víře nabude do vlastnictví nemovitost, může o ni za patnáct let přijít, protože při prodeji téže nemovitosti před padesáti lety došlo k formálním nedostatkům, konstatoval Pavel Rychetský.
Soukromá ústava.
„Tento problém bude ještě v tomto roce vyřešen,“ slibuje. „Ústavou soukromého práva“ se stane nový Občanský zákoník vycházející z principů přirozeného práva, ochrany dobré víry a znemožňující uplatňování zmíněného modelu neplatnosti právních úkonů a jejich řetězení. Budoucí formu Obchodního zákoníku podle Pavla Rychetského nejlépe charakterizuje ostrý spor mezi právními teoretiky o jeho nový název: obchodní zákoník, nebo obchodní zákon? Obchodní zákoník už bude pouze normou společenstevního práva, bude upravovat společnosti, jejich vznik a vnitřní právní poměry.
Pasáci správců.
Největší dluh mají poslední tři, čtyři ministři spravedlnosti podle Pavla Rychetského v oblasti úpadkového práva. To není schopno plnit ani jednu ze svých elementární funkcí: buď revitalizovat subjekt v úpadku tak, aby věřitelé měli šanci získat své pohledávky v rozumné míře a rozumné době zpět, nebo ho humánně a rychle usmrtit. Nový kodex úpadkového práva měl být předložen ministrem Motejlem, pak ministrem Burešem, poté ministrem Rychetským a dnes máme sice nějakou základní podobu, ale bude prý třeba alespoň dvou měsíců, aby byla přepracována do podoby přijatelné.
„Zdá se, že není zcela neoprávněná kritika, že zákon o konkursu a vyrovnání umožňuje za jistých okolností zneužívat tohoto právního institutu k provádění činnosti, která hrubým způsobem odporuje nejen dobrým mravům, ale i trestnímu zákonu,“ prohlásil Rychetský a zmínil se o „tandemech“ konkursních soudců a správců konkursních podstat. V některých krajích je prý už model sofistikovanější a existuje institut kuplířů – pasáků správců konkursních podstat. Pavel Rychetský tvrdí, že nový zákon nedovolí soudcům, aby jmenovali konkursního správce. Tuto kompetenci dostane někdo jiný: předseda soudu, komora konkursních správců, výbor věřitelů nebo kombinace těchto prvků.
Je jich škoda.
Soudy v uplynulých letech nezvládly ani rejstříková řízení, která se ve Francii počítají na minuty a u nás trvala měsíce i léta. Nyní se ale podle ministra už podařilo situaci změnit a zbývá jediný problém – na úrovni Městského soudu v Praze. „Tato vláda je přesto pevně rozhodnuta nezachovat dosavadní právní úpravu a odebrat prvostupňové rozhodování o zápisech do obchodního rejstříku soudům a zřídit ve stejných budovách a se stejnými počítači rejstříkové úřady ministerstva spravedlnosti. Zápis budou dělat kvalifikovaní úředníci, třeba i právníci, ale soudce s jeho průměrným platem je na to škoda,“ tvrdí Rychetský. Mimoto budou jako závazný právní předpis vydány vzory všech zápisů do obchodního rejstříku.
Nešvar pozitivismu.
Iva Brožová vidí situaci v soudnictví méně černě. Je třeba podle ní mít na zřeteli, že obchodní soudy vznikly před deseti lety jako nové právní odvětví, které začalo řešit principiálně nové situace. Legislativa měla „přetěžký úkol“ upravit zákonem situace, které měly teprve nastat (například konkursy), a na druhé straně zde byly „zcela nové otázky interpretace a aplikace práva přináležející soudu, které teprve vnášejí život do mrtvých slov zákona“. „Máme sice soustavu nezávislých soudů, nicméně vlastní výkon soudcovských pravomocí je poznamenán pozitivismem, kdy soudci s odvoláním na doslovné znění zákona neposkytují ochranu právu a volají po dalších a dalších zákonech, aniž by využívaly v teorii známé různé interpretační metody a třeba i obecné zásady konkrétního předpisu umožňující jim naplnit smysl a účel zákona,“ říká Brožová. Takoví soudci podle ní zapomínají, že „normování všech oblastí našeho života jde za podstatu takových principů, jako je smluvní volnost, ale také svoboda jako nejvyšší hodnota vůbec“.
Vůle rozhodnout.
Dalším nešvarem jsou „takzvané formalistické přístupy k právu vyznačující se přeceňováním významu procesních pravidel“. Praktickým projevem je podle předsedkyně Nejvyššího soudu zamítání, mnohdy i po letech, žalob z procesních důvodů spočívajících v nedostatečném označení účastníků řízení, nebo v nedostatků v takzvaném petitu, aniž by padla zmínka o podstatě sporu. Iva Brožová klade důraz na přípravu soudce k jednání, jeho odhodlání něco meritorně rozhodnout, a to pokud možno již při prvém jednání. „Příprava jednání ale není jen věcí soudu, ale i advokátů, včetně jejich snah o prodlužování sporu a prezentování sebe sama před klientem z lukrativních důvodů,“ dodává.
Také ona poukazuje na složitost procesních předpisů i četnost legislativních změn. Základní předpisy, jako je občanský soudní řád, trestní řád, obchodní zákoník, občanský zákoník, trestní zákon byly od roku 1990 změněny pětatřicetkrát až čtyřicetkrát. Všechny tyto nedostatky se promítají do délky řízení. Tu však paní předsedkyně nepovažuje „za nejvýznamnější a zejména nejsložitější příčinu nespokojenosti“.
Naopak má za to, že „do budoucna půjde především ze strany soudců o oproštění se od pozitivismu a formalismu včetně jejich schopnosti a ochoty jít na podstatu sporu a takto teprve zkracovat i délku řízení ruku v ruce s posílením právní jistoty, respektive takzvané předvídatelnosti v právu“. Předvídatelnost Iva Brožová dává do souvislosti s respektováním práva na individuální posouzení věci. Bojí se, aby ho „hypertrofie tlaku na předvídatelnost“ neohrožovala. Těžko lze totiž podle ní najít stejnou skutkovou záležitost ve stejném čase, natož pak v čase posunutém.
Činí se.
V reakci na ministrovu poznámku o obchodním kolegiu Nejvyššího soudu Iva Brožová uvedla, že zaznamenali vývoj, který hodnotí pozitivně. Zpočátku „byl totiž nápad v obchodních věcech poměrně velmi nízký, dá se říci až minimální“. Nejvyšší soud neměl ani obchodní kolegium. Paní předsedkyně se domnívá, že to byl „logický důsledek toho, že naše soudy nedokázaly reagovat adekvátně na situace, které bylo potřeba řešit z pohledu trhu“. Takže vlastně nikdo už ani nestál o rozhodnutí Nejvyššího sodu. Dnes činí „nápad“ na obchodní kolegium Nejvyššího soudu až sto věcí měsíčně. Nicméně Iva Brožová si myslí, že se stav obchodního soudnictví všeobecně zlepšil, „protože jsou tu situace, kdy stojí za to podnikatelům přece jenom vyčkat do rozhodnutí Nejvyššího soudu“. Je to prý i nepřímá zpráva o tom, že přece jenom dochází ke zkracování řízení v obchodních věcech.
Třetí reforma.
Jak je zřejmé z obsahu i způsobu vyjadřování obou hlavních řečníků na setkání POEM, ke shodě v pojmenování hlavních potíží českého soudnictví a stanovení způsobů jejich řešení je daleko. Ministr by použil skalpel, ze slov předsedkyně Nejvyššího soudu by se dalo usoudit, že došlo k významnému pokroku a nyní je třeba pilovat dosažené. Pavel Rychetský vyjmenoval dva dosavadní pokusy o reformu. Nejprve Otakar Motejl neuspěl s pokusem oddělit soudní moc od státu, vytvořit soudcovskou samosprávu a ministerstvu spravedlnosti nechat kriminály a státní zástupce. Jaroslav Bureš narazil u soudců s představou povinného celoživotního vzdělávání a atestací. Otakar Motejl nikdy soudcem nebyl, Jaroslav Bureš jím byl většinu profesního života. Třetí potenciální reformátor, Pavel Rychetský, také soudcem nebyl, ale bude. Přičemž tichém závětří Ústavního soudu použije svůj chirurgický nástroj leda k rozřezávání stránek starých kodexů a zákoníků.
