Na podzim se bude ve vládě a v Parlamentu projednávat takzvaný služební zákon, který – půjde–li vše dobře - odstartuje reformu státní správy v České republice. Tuto reformu bych chtěl vidět hlavně jako přeměnu státní správy ve státní službu. To proto, že snad nejdůležitějším jejím cílem by měla být změna vztahu mezi státní službou a občany od v podstatě vrchnostenského, který převládá u nás, ke služebnímu, jenž je běžný v současných vyspělých demokraciích.
Většina občanů vidí jako problém státní správy byrokratičnost, někteří připojí sklon k přítelíčkování a korupci. Toto jsou skutečně nejhorší projevy naší státní správy jako celku a reforma se s nimi musí vypořádat. Je však nutno vidět, že jsou jen projevem hlubšího nešvaru a že nápravou tohoto hlubšího nešvaru bude nutno začít.
Politizace a resortismus.
Politici za tento stav odpovědní mají pro něj tisíc a jednu výmluvu, ale zůstává skutečností, že deset let po pádu komunismu se teprve nyní snad dostáváme k prvnímu efektivnímu pokusu něco pro reformu udělat. Jak už je u nás zvykem, začínáme zákonem, což není nutně nejlepší metoda. Přijměme ji však. Začátek reformy bude tedy signalizovat přijetí zákona a vytvoření několika nových institucí. V podstatě půjde o velice důležitý krok k lepšímu, jen však v tom případě, že schvalovací proces ve vládě a Parlamentu základní předpoklady reformy v návrhu zákona nezmění. Co je tedy hlavní problém současného stavu a co nejdůležitější předpoklady v zákoně?
Současná neprofesionalita naší státní správy má dvě příčiny: politizaci a resortismus. Dále je stvrzována zanedbáním dvou standardních pomůcek řízení, totiž nedostatkem systematického hodnocení výkonů a systematickou výchovou lidí. Ve státní správě převážně selhává řízení, protože tyto dva aspekty jsou jeho předpokladem.
Místo abychom si již deset let pěstovali odborníky na řízení státní správy, trpěli jsme, aby nejen do čela státních institucí, ale i do pozic náměstků ministrů a často i vrchních ředitelů byli jmenováni lidé na základě politických, a dokonce i pouze osobních preferencí. Důsledkem je, že jsme za deset let nevytvořili jádro profesionální státní služby, ale naopak jsme především vybírali lidi podle politického klíče a s každou změnou vlády, ba i ministra jsme jejich draze nabyté zkušenosti zahodili. Několik výjimek existuje, ale ty spíše jen potvrzují pravidlo.
Absence moderního řízení.
V tomto zpolitizovaném prostředí je téměř nestandardní, aby spolu lidé řádně komunikovali horizontálně mezi resorty. Pracovníci se často cítí nikoli jako příslušníci jedné státní správy s jednou množinou cílů, nýbrž jako členové bojujících klanů. Nikdo nespočítá a málokdo si uvědomuje ztráty, které jsou výsledkem takového plýtvání.
Téměř naprostá absence principů moderního řízení je vidět nejlépe na tom, že neexistuje žádný systém pravidelného hodnocení státních úředníků, který by umožnil sledovat vývoj jejich odbornosti a jenž by mohl sloužit jako základ pro personální politiku. Je vlastně téměř skandální, že český stát jako zaměstnavatel nemá žádný prostředek, aby ocenil, který jeho zaměstnanec jak pracuje. Při odměňování, povyšování a trestání se tak stát řídí celkem náhodnou souhrou pocitů několika málo lidí.
Administrativní centrum.
S tím souvisí i to, že neexistuje centrální personální práce ani žádná jiná koordinace na odborné úrovni řízení státní správy. Právě jakékoli centrální řízení bylo dosud vyloučeno nebo svěřeno politické sféře, jejíž zájem i schopnosti byly většinou zaměřeny jinam.
Má–li takzvaný služební zákon odstartovat reformu státní služby, musí v první řadě vytvořit administrativní centrum státní služby jako součást předsednictva vlády nebo v napojení na ně. Toto centrum musí mít pravomoci nad prací celé státní správy a musí být začleněno tak, aby se mohlo dovolávat v politické sféře přímo autority předsedy vlády. (Jinak by nemohlo efektivně zápasit s resortismem.) V čele státních úředníků na každém ministerstvu musí být vrchní administrativní pracovník (státní tajemník), který je kariérním státním úředníkem a jehož kariérní postup není převážně závislý na ministrovi, nýbrž spíše na centru, na předsednictvu vlády. Ministr musí ovšem mít silný aparát politický, který přichází a odchází s ním, ale každá pozice a každá osoba musí být zcela jednoznačně buď politická, nebo částí státní služby.
Důležitost personalistiky.
Mezi prvními úkoly reformy (a tudíž centra) musí být zřízení personalistiky ve státní správě jako celku, hodnocení a pravidel výběru pracovníků a jejich výchova. Zároveň bude nutno začít se systematickou analýzou mechanismů práce, a to zejména v oblasti meziresortní, která v současnosti trpí nejvíce. Jen tak bude možno reformu provést bez dodatečných nákladů.
Při schvalování návrhu zákona je důležité sledovat, abychom při diskusích a obměnách tohoto obsažného dokumentu neztratili ze zřetele tyto hlavní principy, bez nichž reforma není možná.
