Vláda si může vybírat ze dvou způsobů řešení bankrotu
Vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn a vicepremiér za Unii svobody a ministr spravedlnosti Pavel Němec jsou ve válce. Důvodem je nová právní úprava úpadkového zákona. Reforma konkurzního řízení byla Jahnovou prioritou od jeho nástupu do funkce. Ještě na počátku ledna byl v rozhovoru pro týdeník EURO optimistický a věřil, že se podaří ve vládě dokončit práce na rekodifikaci úpadku nejpozději do počátku května. Minulý týden však dostal od svých poradců analýzu předlohy připravené ministerstvem spravedlnosti a vybuchl nesouhlasem. Poslal Němcovi ostrý dopis, v němž žádá, aby ministerstvo spravedlnosti stáhlo z připomínkového řízení svůj návrh a nadále se projednávalo znění úpadkového zákona připravené jeho poradcem Bohumilem Havlem z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Jahn v dopise kromě jiného píše: „I přesto, že jsem s Vámi a s ministrem a předsedou Legislativní rady vlády spolupředkladatelem návrhu zákona o úpadku, byl návrh zákona odeslán do připomínkového řízení bez toho, že bych návrh zákona mohl považovat za společnou verzi návrhu zákona a bez toho, že bych s verzí zaslanou do připomínkového řízení vyslovil svůj souhlas.“ Je to faktické vyvrcholení sporu, který trvá již od počátku loňského podzimu, kdy tým kolem soudce Nejvyššího soudu Zdeňka Krčmáře začal připravovat paragrafované znění zákona a Jahnovi lidé pozvolna zjišťovali, že jejich připomínky nejsou brány vážně. Vznikla další nepřijatelná verze. V listopadu pak po dílčím střetu došlo k dohodě, že ekonomové od Jahna fakticky dodají zadání a principy, na nichž by měl být zákon postaven, a legislativci z ministerstva spravedlnosti to obléknou do správného procesního kabátu. Jenže Bohumil Havel nyní říká, že jejich požadavky byly akceptovány pouze ve zcela nedostatečné míře a ve verzi, kterou ministerstvo spravedlnosti poslalo do připomínkového řízení, nejsou zapracovány ani záležitosti, na nichž se pracovní skupina jednoznačně shodla. Prostě Krčmář si napsal svůj zákon a připomínky neakceptoval. Proti tomu se okamžitě ohradil mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun, který tvrdí, že ministerstvo zapracovalo do návrhu osmdesát procent všech připomínek a další už byly zcela neakceptovatelné. Dimun dodává, že Jahn má možnost své připomínky uplatnit v rámci meziresortního řízení včetně návrhu na odmítnutí zákona.
Jahn se však zlobí oprávněně. Měl být spolu se šéfem Legislativní rady Burešem spolupředkladatelem zákona a předkládaný materiál přitom viděl, až když ho dostal v rámci připomínkového řízení.
V dopise Němcovi dále píše, že předložený návrh „nemůže být považován za společný návrh pracovní skupiny, kterou jste ustavil po našem jednání v říjnu loňského roku, neboť v návrhu nejsou zapracovány některé z důležitých institutů, které tato pracovní skupina měla možnost diskutovat. Je tomu také proto, že v návrhu zákona nebyly zohledněny ani ty části, které měly být do návrhu zákona zapracovány na základě našich jednání (například způsob rozhodování o způsobu řešení úpadku, úprava období nečinnosti a podobně). A je tomu pak především proto, že z koncepčního hlediska považuji návrh zákona o úpadku zpracovaný JUDr. Krčmářem stále za krok zpátky, a nikoliv za pokus o reformu úpadkového práva, která by znamenala skutečný přínos pro podnikatelské prostředí České republiky.“
Jen ve vládě.
Svou argumentaci Jahn opírá i o podporu odborné veřejnosti, která projevuje o nový konkurzní zákon značný zájem. Text připravený Havlem byl konzultován s experty Světové banky i s institucemi, které právní úpravu v Česku dříve ostře kritizovaly, jako jsou například Evropsko-české fórum, Americko-česká obchodní komora, Bankovní asociace a další. Jahn byl rovněž nespokojen s tím, že Němec nezahrnul tyto instituce do připomínkového řízení. „Zásadně nesouhlasím také s Vaším rozhodnutím oslovit v rámci připomínkového řízení pouze ty subjekty, jejichž účast na legislativním procesu vyplývá z legislativních pravidel vlády. Jsem přesvědčen, že zákon o úpadku je natolik významný právní předpis pro fungování celé ekonomiky České republiky, že v rámci připomínkového řízení by mělo být naopak osloveno co nejvíce subjektů, které mohou poskytnout cennou zpětnou vazbu při přípravě návrhu takto významného zákona. Jsem přitom toho názoru, že i krok tohoto charakteru měl být se spolupředkladateli konzultován,“ píše Jahn v dopise a ohrazuje se proti skutečnosti, že postup ministerstva spravedlnosti zpochybnil zásadně princip spolupředkladatelství.
Dopis konstatuje, že text návrhu zákona zpracovaný týmem Zdeňka Krčmáře obsahuje takové množství koncepčně chybných řešení a tolik věcných pochybení, že kvalita tohoto textu neodpovídá podstatě moderního úpadkového práva, které je založeno především na ekonomických souvislostech. Jahn tvrdí, že mnoho domácích i zahraničních odborníků na oblast úpadkového práva proto doporučovalo Krčmářův text zcela odmítnout, neboť v případě jeho přijetí by nešlo o rekodifikaci úpadkového práva. Příležitost pro novou moderní úpravu úpadkového práva by byla promarněna, a to by znamenalo pokračování stavu, kdy je oblast úpadku upravena na základě nefunkčního, neekonomicky působícího právního předpisu. Vicepremiér Němec na Jahnův dopis dosud neodpověděl, protože odjel na zahraniční cestu, z níž se má vrátit až koncem měsíce.
Shoda o správci.
Rozdílů v obou verzích zákona, které má týdeník EURO k dispozici, je mnoho. Liší se už rozsahem. Krčmářova verze je o více než osmdesát paragrafů delší a velmi podrobně popisuje chování jednotlivých účastníků konkurzního řízení. Havel je střídmější a nechává velkou svobodu rozhodování věřitelům. Sám Havel říká, že Krčmářova verze představuje soudní cestu řešení úpadku směřující především k likvidaci, kdežto on se snaží o to, aby úpadkový zákon stanovoval pouze pravidla corporate governance pro firmu, která se dostane do určité finanční situace a její aktiva se fakticky stávají majetkem věřitelů.
Kupodivu na rozdíl od dřívějších diskusí není jádrem sporu to, kdo jmenuje konkurzního, či dle nové terminologie insolvenčního správce. Krčmář navrhuje, že správce ustanoví předseda soudu a jeho kontrolu pak provádí příslušný insolvenční soudce. První schůze věřitelů může rozhodnout o výměně správce. Havlův přístup je velmi podobný, umožňuje však vyměnit správce na první schůzi věřitelů po přezkumném řízení. V případě, že by totiž byla popřena pohledávka některého z rozhodujících věřitelů, kteří ovlivnili původní výběr správce, měla by být otevřena možnost výměny za někoho, kdo více vyhovuje zájmům skutečně potvrzených věřitelů.
Havlův návrh počítá s tím, že přihlášení neoprávněné pohledávky by mělo velmi vážné důsledky. Věřitel by měl být v takovém případě pokutován ve výši pětinásobku částky, kterou do insolvenčního řízení neoprávněně přihlásil. Tento princip převzal i Zdeněk Krčmář.
Soudce nebo věřitel.
Zásadní rozdíl je však v rozhodování o řešení úpadku. V Havlově verzi musí být do devadesáti dnů po prohlášení úpadku svolána zvláštní schůze věřitelů, která rozhodne o způsobu jeho řešení, tedy zda dojde k likvidaci, nebo reorganizaci. Teprve když se věřitelé nedohodnou na základě stanoveného kvóra, rozhodne soudce. Rozhodovací kvórum potom tvoří minimálně polovina zajištěných a polovina nezajištěných věřitelů, kteří dohromady drží devadesát procent pohledávek. Krčmářova verze umožňuje soudci rozhodnout o způsobu řešení úpadku samostatně a návrh věřitele, či dlužníka může přijmout i odmítnout.
Jahn i Havel právě tento moment považují za klíčový. Zde se rozhoduje o tom, zda je insolvenční řízení v režii soudce, nebo věřitelů. Reorganizace podniku v pojetí ministerstva spravedlnosti potom může být velmi jednoduše zneužita nepoctivým dlužníkem k podvodným transakcím na úkor věřitelů. Tvrdí, že Krčmářův návrh předpokládá, že si způsob úpadku fakticky vybere sám dlužník, respektive jeho management. Soudce pak bude moci rozhodnout o změně způsobu řešení. Krčmářův návrh spoléhá především na soudce jako na filtr nesmyslných plánů na reorganizaci, což sice může fungovat ve Spojených státech, avšak u českých soudů na to spoléhat rozhodně nelze. Velká role managementu dlužníka nebere v potaz to, že manažeři hájí především zájmy akcionářů, kteří u insolventní společnosti mají zcela jiné zájmy než věřitelé, v jejichž zájmu by měla být společnost spravována.
Havel v této souvislosti odmítá, aby nový zákon umožňoval vedle reorganizace také vyrovnání s věřiteli, které je zakotveno rovněž v dosavadní právní úpravě. Soudí, že další nelikvidační způsob řešení úpadku by dlužníkovi umožňoval nežádoucím způsobem manévrovat v insolvenčním řízení a hledat postupy, které budou výhodné pro něj a nevýhodné pro věřitele. Krčmář naopak argumentuje, že větší množství způsobu řešení úpadku zvětšuje prostor pro nelikvidační řešení a chrání pracovní místa.
Mluvčí ministra spravedlnosti Dimun zase kritizuje, že Havlův návrh zavádí limit sto milionů, nebo alespoň sto zaměstnanců, jako hranici, pod niž je reorganizace nepřípustná. Jenže v Havlově návrhu je zároveň ustanovení, že pokud se dlužník a věřitelé v příslušných lhůtách a kvórech shodnou na reorganizaci, nepřihlíží se k zákonem stanoveným limitům. Havel se v tomto případě odvolává na americké zkušenosti s neomezenou reorganizací a diskusi vedenou v odborných kruzích. Její závěry většinou doporučují provádět reorganizaci jen u velkých firem s mnoha zaměstnanci, nicméně opět je respektován princip, že pokud věřitelé rozhodnou, že chtějí i malý podnik reorganizovat, nemůže jim v tom nikdo bránit.
Důležitý znalec.
Havlův návrh zároveň požaduje, aby zvláštní schůze věřitelů, pokud nerozhodne o likvidačním průběhu konkurzu, rozhodla o jmenování znalce. Ten ocení aktiva zkrachovalé firmy, a to potom slouží jako klíč pro dělení výnosu v případě prodeje podniku jednou smlouvou. Znalec je také důležitý při rozhodování o dalším postupu reorganizace, protože ohodnotí případný likvidační zůstatek. Dalekosáhlý význam pro postavení jednotlivých zajištěných věřitelů potom má i to, že by měl oceňovat hodnotu jejich zástav.
Krčmářův návrh institut znalce nezná, přestože i na základě jeho dikce je možný prodej podniku jednou smlouvou a k rozdělení výnosu je potom znalec nezbytný.
Výhoda pro banky.
Velmi odlišný je rovněž přístup k zajištěným věřitelům. Ten se týká především bank a úprava práv zajištěných věřitelů má významný vliv na dostupnost úvěrů a jejich cenu. Havlův návrh počítá s tím, že oddělený věřitel si může vyžádat zastavené aktivum a sám ho realizovat. V takovém případě se zástava vůbec nestává součástí konkurzní podstaty. Pokud je dosažený výnos z prodeje vyšší než uplatněná pohledávka, musí věřitel přebytek neprodleně předat do podstaty. Disponovat se zástavou však věřitel může až poté, co zvláštní schůze věřitelů rozhodne o způsobu řešení úpadku. V případě reorganizace nebo prodeje jednou smlouvou pak své zajištění musí nechat v konkurzní podstatě.
V případě, že věřitel nechá zpeněžení zástavy na insolvenčním správci, zaplatí mu odměnu za zpeněžení, která však nesmí překročit pět procent z prodejní ceny. To je pro banky mnohem výhodnější než Krčmářův návrh, který neumožňuje separátní uspokojení zajištěných věřitelů a náklady na správu a zpeněžení zastaveného majetku nijak nelimituje. Navíc výtěžek z prodeje zástavy může být vydán až po schválení soudcem.
Malý úpadek taky úpadek.
Odlišně oba návrhy přistupují k takzvanému oddlužení a nepatrnému konkurzu. Jde o instrumenty, které mají řešit insolvenci vzniklou zejména z drobných úvěrů, například spotřebitelských. Využívá je například německý zákon a Havel tvrdí, že dosavadní zkušenosti jsou spíše špatné. Proto jeho návrh na ně neklade na rozdíl od Krčmáře takový důraz.
Rozdíl je také v odměňování správců. Na rozdíl od současné praxe, kdy je správce odměňován i z výnosů inkasovaných v průběhu konkurzu, má nově v obou návrzích jeho odměna vyplývat jen z hodnoty zpeněžení. Krčmář umožňuje tuto odměnu zvýšit nebo snížit na základě rozhodnutí soudce, Havel dává toto právo jen věřiteli.
Přetlačování.
Když v roce 2001 vláda schválila věcný záměr rekodifikace úpadkového práva, asi nikdo nevěřil, že to bude snadná práce. Že to však bude na tak dlouhé lokte, očekával málokdo. Ministři spravedlnosti slibovali, ale kde nic tu nic. Nový zákon se ne a ne zrodit. Nyní jsou na stole hned dva návrhy a radost z toho zase asi nikdo nemá. Vláda bude muset rozhodnout a ve hře budou politické vlivy. Pro vicepremiéra Němce bude odmítnutí jeho návrhu jistě velmi bolestivé a uvidí se, nakolik je Stanislav Gross ochoten postavit se za svého vicepremiéra. Pro Martina Jahna je zase kvalitní zákon o úpadku stěžejní prioritou a těžko přenese případnou porážku snadno přes srdce.
Zde stojí za připomenutí i politické konsekvence. V březnu na sjezdu ČSSD aspiruje na funkci prvního místopředsedy strany ministr financí Sobotka. Gross v nedávném rozhovoru pro deník Právo uvedl, že první místopředseda strany by měl být i prvním místopředsedou vlády. Jenže vláda těžko může mít dva ekonomické vicepremiéry. I takto trochu nejistou pozici Jahna může Němec využít.
Místo hlasu expertů ze světa i z domova, o něž se opírá Havlův tým, tak může o další cestě úpadkového práva v Česku rozhodovat politický vliv do budoucna zcela bezvýznamné strany, které už přízeň či nepřízeň podnikatelských kruhů může být vcelku ukradená.
