Před osmdesáti lety Alois Hudec vyhrál Hitlerovu olympiádu v Berlíně. Už v roce 1931 se stal mistrem světa ve Francii, Paříž mu ale dodnes medaili dluží
„Tohle včera v Riu neudělal ani jeden gymnasta! Dokonce ani ten Japonec!“ Vlasta Hudcová detailně studuje černobílou fotku z roku 1936, na níž její strýc Alois předvádí rozpor střemhlav na kruzích. „A tímhle porazil i toho Hitlera. Nic takového na brazilské olympiádě neuvidíte,“ pokyvuje uznale hlavou.
Není jediná. Nad výkonem Aloise Hudce v Berlíně se rozplýval i spisovatel Ota Pavel: „Místo očekávaného jednoho rozporu jich udělal pět, jeden dokonce střemhlav, nedržel je předepsané tři vteřiny, ale věčnost.“
Nicméně olympijské zlato nebylo jediné. O pět let dřív získal Hudec jako člen brněnského Sokola titul mistr světa v gymnastickém víceboji na cvičišti vojenské školy v JoinvillelePont u Paříže.
„U nás v rodině se vždycky říkalo, že je mistr světa, nikoli olympijský vítěz. Úspěch z Francie přebil i tu německou olympiádu,“ popisuje Vlasta v sokolovně v jihomoravských Račicích. Právě tady Alois začínal cvičit. Kruhy visící v nevelké tělocvičně jsou dokonce ještě původní.
Stovky lidí, žádná medaile
Ve Francii 11. a 12. července 1931 uspěl čerstvě třiadvacetiletý Hudec ve všech čtrnácti disciplínách a porazil 43 soupeřů. „Bratr Hudec prohlášen přeborníkem světa v tělocviku. Kromě toho získal ještě přebornictví světa v cvičeních prostných a na kruzích. Na bradlech je druhým a na hrazdě rovněž druhým,“ psal tehdy měsíčník Sokol.
Přesto svou zlatou medaili Hudec nikdy neviděl. Zřejmě kvůli celosvětové hospodářské krizi. „Při předávání upomínkových předmětů předávající uvedl, že francouzská národní banka zakázala vývoz zlata a že medaile a přívěsky budou zaslány dodatečně. To se však nestalo,“ zapsal si tehdy úhledně do diáře.
Do Československa a rodných Račic se tak vrátil jen se dvěma kovovými vázami a pozlaceným věncem se stuhou. Když dorazil vlakem na nádraží v Lulči, čekaly na něj stovky lidí v krojích a sokolských uniformách.
Nejsme kompetentní
Devatenáct let po Hudcově smrti by od Francouzů jeho medaili chtěla získat světoznámá gymnastka Věra Čáslavská. Jako gesto fair play po nich žádá alespoň symbolickou zlatou a diplom. „Nevím, jestli na tuto medaili má pan Hudec posmrtně právo, ale jedno vím jistě. Náš olympijský vítěz pro vítězství na MS v Paříži v roce 1931 udělal vše,“ napsala do Paříže.
Jenže tamějším gymnastickým činovníkům se napravovat staré chyby příliš nechce.
„Náš svaz není v téhle věci kompetentní,“ reaguje Hugo Ben Simhon z francouzského velvyslanectví v Praze. „I když Francie hostila soutěž v roce 1931, pořadatelem byl Mezinárodní gymnastický svaz,“ doplňuje.
Avšak i jeho šéf Bruno Grandi vypadá neoblomně. Už dříve Věře Čáslavské napsal, že nic nenadělá s tím, pokud Francouzi nemají Hudcovu medaili ve svých archivech. Ty jsou navíc velice poškozené požárem z druhé světové války. „Je to křivda,“ má jasno Vlasta Hudcová. „Nedávám tomu šanci, je to zakopané,“ nevěří, že by její strýc získal medaili alespoň posmrtně. Vyjednávání komplikuje fakt, že sportovní podnik z roku 1931 některé národní gymnastické svazy nepovažují za mistrovství světa. Uskutečnil se mezi šampionáty v Lucemburku 1930 a Budapeští o čtyři roky později, kde mimochodem Hudec s natrženým svalem obhájil zlatou medaili za svou sestavu na kruzích.
Francouzská soutěž nicméně podle historických zdrojů byla „přeborem světa“ oslavujícím padesáté výročí založení Mezinárodní tělocvičné federace.
„Uspořádala mimořádné závody jednotlivců o přebor světa v roce 1900 v Paříži u příležitosti světové výstavy a roku letošního u příležitosti výstavy koloniální k oslavě 50. výročí trvání svého,“ píše se v magazínu Sokol ze srpna roku 1931.
Uznání až po revoluci
Nicméně i kdyby se nezadařilo a medaile za vítězství v JoinvillelePont do Račic nikdy nedorazila, jedna věc se podle potomků Aloise Hudce povedla. Konečně se o něm opět začalo mluvit.
Až do důchodu se v Praze živil jako bankovní úředník a komunistická moc jeho úspěchy příliš neprezentovala. I kvůli Hudcovu sokolskému smýšlení a bratrovi, který prošel legiemi. Například Československý olympijský výbor se mu odvděčil až po revoluci, kdy mu šéfovala Věra Čáslavská. Aloisi Hudcovi věnovala deset tisíc korun.
Václav, Aloisův mladší bratr a otec Vlasty, se celý život snažil, aby se na slavná vítězství jeho sourozence nikdy nezapomnělo. Psal dopisy do novin, po revoluci pomohl s vytvořením pamětní desky na račické sokolovně.
„Tatínkův sen byl, aby se Alois dostal do povědomí,“ zadívá se Vlasta Hudcová do nebe. A k tomuhle není medaile ani diplom z Francie třeba.
Alois Hudec (1908 až 1997) Na světové úrovni se poprvé prosadil v roce 1931 ve Francii, už o pět let dříve o sobě dal vědět jako zástupce račického Sokola na župních závodech ve Vyškově. V roce 1934 se v Budapešti stal mistrem světa ve cvičení na kruzích, o dvě léta později ovládl stejnou disciplínu na letních olympijských hrách v Berlíně a úspěch zopakoval i v roce 1938 na mistrovství světa v Praze. Kromě toho si připsal mnoho dalších pódiových umístění na padesátce významných akcí. V roce 1992 se v rodných Račicích zúčastnil odhalení své pamětní desky na sokolovně, kde jeho kariéra začínala. Zemřel 23. ledna 1997 v Praze.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
