Co vlastně chceme: krájet koláč, nebo ho péct? Angela Merkelová, naše evropská „Mutti“, s oblibou používá tři čísla, kterými vysvětluje, před čím Evropa stojí: sedm procent podílu EU na světové populaci, dvacet pět procent podílu na světovém HDP a padesát procent na světových sociálních výdajích. Tím poukazuje na neudržitelnost současného stavu bez doprovodného zvýšení produktivity. Je to něco, o čem bychom i my měli zapřemýšlet.
Světová banka ve svém mezinárodně respektovaném přehledu podmínek pro podnikání Doing Business, který se opírá o jednotná, přesně definovaná kritéria, kdysi uveřejňovala mezinárodně porovnatelný soubor údajů, které se týkaly pracovněprávních vztahů. Jak můžete najímat a propouštět zaměstnance, kolikanásobek odstupného musíte vyplatit zaměstnanci v případě propuštění, jakou máte ohlašovací povinnost – no znáte to. Je to už pár let, co po výhradách některých členských zemí od sestavování pořadí v téhle disciplíně upustila a do souhrnného žebříčku se pracovněprávní problematika nepočítá. Téma se stalo politicky nekorektním.
Údaje jsou naštěstí nadále sbírány. Stačí si vygooglit „hiring and firing Doing Business“ a stáhnout souhrnnou excelovou tabulku.
Za pár minut dovedete zúžit celosvětový seznam na pouhé tři země, které vám shrnou celou podstatu příběhu: Česko, protože to je to, co nás zajímá, Dánsko, které již dlouhá léta platí za etalon flexibility trhu práce při velmi vyspělém sociálním zabezpečení („flexicurity“), a Francii, která je rovněž velmi vyspělým sociálním státem, ale zaměstnavatele zatěžuje neuvěřitelnými regulacemi.
Kulhající Česko
Ze srovnání vychází, že Češi jsou v mnoha aspektech v najímání a propouštění zaměstnanců liberálnější než Francouzi, ale daleko zaostávají za Dány. Tam, kde oni neregulují vůbec, my dost a Francouzi hodně. Pak má jen smysl srovnávat si dlouhodobé trendy v nezaměstnanosti a zjistíte, že Dánsko za posledních dvanáct let mělo nižší nezaměstnanost než Česko s výjimkou čtyř let, kdy ovšem ten rozdíl nikdy nepřekročil jeden procentní bod. Naopak Francie se svými regulacemi měla vždycky vyšší míru nezaměstnanosti než Česko, natož Dánsko.
Vyniká to ve všech strukturálních řezech, a to v celkové míře zaměstnanosti, která je velmi vysoká, zaměstnanosti žen s malými dětmi (kde je Česko doslova skandální), zaměstnanosti mladých i lidí nad 55 let. To je takový důkazový materiál, že nad ním nelze mávnout rukou, ani když chcete budovat sociální stát od rána do večera – i to se dá dělat chytře s dobrými výsledky, nebo hloupě se špatnými výsledky, a ještě draho. Z plejády nápadů současné vlády na konání sociálního dobra (a že je hlavně socialisté vyrábějí jak na běžícím pásu) jsem našel pouze dva, které alespoň míří na správný terč. První je snaha podpořit nabídku míst v předškolních zařízeních, druhý spočívá v úsilí o snížení relativní ceny práce podle její produktivity, tedy v případě mladých (kteří ještě nemají dovednosti a návyky) a naopak lidí blížících se seniornímu věku, kdy jejich produktivita v řadě profesí (často manuálních) klesá. Jinak je to přehled chybných, často velmi kontraproduktivních záměrů, které by trochu poučené lidi ani nemohly napadnout, natož aby si je dali do programu.
V grafech třeba ukazujeme, že české zdravotnictví nevytváří bůhvíjaký poměr hodnoty za peníze, pokud jde o očekávanou délku dožití. Téměř každý český zdravotnický profesionál vám přitom řekne, že tenhle ukazatel souvisí především s tím, že české obyvatelstvo holduje špatnému životnímu stylu – přejídá se, kouří, pije, málo se hýbe. Navíc nedbá na prevenci a zdravotní systém nemá nástroje, aby je ke změně životního stylu a k prevenci motivoval. Na změnu chování samozřejmě platí zdaleka nejlíp ekonomické nástroje, přičemž pravicové vlády nedokázaly nic jiného než zavést regulační poplatky a levicové (s dopomocí Ústavního soudu) zase nic jiného než je zrušit. Přitom co chytřejšího vymyslíte než motivovat k dodržování žádoucího chování jednoduchými a jednoduše sledovatelnými pravidly? Smysl veřejného zdravotního pojištění samozřejmě spočívá v socializaci rizik, která jsou obtížně předvídatelná, obtížně se jim dá vyhnout a často jsou geneticky podmíněná. Český systém nedokázal ani to, aby přinutil národ k periodickým zdravotním prohlídkám pod hrozbou sankcí pro lidi, kteří „zapomínají“. Nemuselo by přitom jít o poplatky, ale o sankční navýšení zdravotního pojistného o nějaký ten procentní bod pojistného, jemuž se nelze vyhnout přechodem k jiné pojišťovně a trvá několik let. Místo toho se budeme donekonečna handrkovat o platby za státní pojištěnce. Chronicky nemocní samozřejmě nemají být zatěžováni poplatky, mají být motivováni k dodržování léčebného režimu. Poslouchají – měli by být odměněni; neposlouchají – měli by být kráceni na hotovostním příjmu.
Vždycky se vyskytne nějaké procento populace, které ekonomickými nástroji prostě neovlivníte, a samozřejmě se i o ně budeme schopni civilizovaně postarat. Neznám jediného ekonoma, který by nesouhlasil s názorem, že zrovna Češi jsou národem, který ekonomické podněty vnímá velmi silně. Za pár set či tisíců sankčních korun jste schopni změnit přístup 90 až 95 procent populace.
Socializovaná medicína pro všechny potřebné bez ohledu na příjem velmi potřebuje tyto nástroje, aby byla dlouhodobě finančně udržitelná a dokázala zaplatit zdravotnický personál. Ten je ve vynikající výhodě, stejně jako třeba pár dalších mezinárodně poptávaných profesí typu IT profesionálů a bilingvních průmyslových techniků, a může migrovat za prací.
Buzerace to samozřejmě je, ale podívejte se, jak národ zvlčí a jaké procento populace je schopno jakéhokoli špatně vymyšleného dávkového systému zneužívat, kdykoli se naskytne příležitost.
Vymysleli jsme jich dosti, vedeni dobrem, a zneužívány jsou také, přičemž dobro zůstává někde v přítmí. Když mluvíte s experty, míra zneužívání dávek na sociální péči rodinnými příslušníky, aniž by byla péče ve skutečnosti poskytována, se pohybuje v desítkách procent – údaj pod hranicí 30 procent jsem neslyšel. Ilustrativní je mimořádný nárůst zájmu o pobyt na lůžku poté, co se vynulovaly poplatky za „lůžkoden“ v zařízeních nemocničního typu a dávka na sociální péči se nekrátí.
Přitom nejméně dvě desetiletí víme, že sociálně-zdravotní rozhraní, kde se finanční spoluúčast diametrálně liší, je problém.
Zneužívání dávek na bydlení je tak patetické, že se mi o tom nechce ani mluvit, pouze bych dodal, že to nevymysleli sociálně slabí.
Vrstva závislých
Výsledkem toho všeho je, že máme docela nákladný sociální stát při jeho malé adresnosti. Ti, kteří to doopravdy potřebují, se ale skutečně nemají dobře. Dávkově jsme dokázali vytvořit vrstvu závislých, kterým zároveň nedáváme žádnou skutečnou daňovou motivaci k tomu, aby se chtěli zvednout. Přechod od života na dávkách k životu z pracovního příjmu je spojen s prohibitivním zdaněním, nikoli přes zdanění příjmu, ale přes sociální daně. Máme nezanedbatelné procento populace, která by mohla a dovedla pracovat, sice v nijak sofistikovaných činnostech, ale práce je všude dost. Podívejte se, jak vypadá česká krajina, města a obce – jsou často neuklizené, špatně udržované i na té úrovni kosy na trávu a kyblíku s vápnem, který nic nestojí. Při mezinárodním srovnání nákladnosti sociálního státu měřené jako procenta veřejných výdajů je to důkaz jasného selhání systému. I dobro musíte umět.
To nejpitomější, co s tím dovedeme udělat, je zatížit dodatečně ty, kteří podnikají a vytvářejí koláč, z něhož se dá přerozdělovat na sociální účely.
Podívejte se na srovnávací žebříček podmínek pro podnikaní Doing Business. Sice jsme si polepšili o tři příčky, ale naše postavení v elektrických přípojkách je strašné, stejně tak jako ve správě daní. Za elektrické přípojky Babiš nemůže, to je víceméně soukromý byznys, který má dlouhé lhůty a náročné požadavky (proč asi?). Za daně může A. B. víc, ale v jeho kapitole je i časově náročnější sociální pojištění, což mu také nepatří. Tepat se má, křivdit se může, ale nemělo by to být úplně mimo. Z těch nejhůře hodnocených oblastí v žebříčku se jasně jedná o resorty sociální demokracie. Dobro jako obvykle.
Češi jsou v mnoha aspektech v najímání a propouštění zaměstnanců liberálnější než Francouzi, ale daleko zaostávají za Dány. očeKávaná dÉlKa doŽití a vÝdaJe na zdRavotniCtví Průměr 2007 až 2012 (délka dožití v letech a reálné veřejné výdaje na zdravotnictví v USD, v paritě kupní síly)
Tento ukazatel říká, že v českém zdravotnictví je slabá efektivnost.
Zdroj: OECD, propočty MMF
novoRozeneCKá ÚmRtnost Na 1000 živě narozených (rok 2012)
Jak vysvětlit mnohem lepší mezinárodní výsledky Česka v případě úmrtnosti novorozenců oproti očekávané délce dožití? Nejpravděpodobnější odpovědí je nezdravý životní styl v kombinaci se slabou účinností preventivní medicíny.
Tenhle ukazatel naopak říká, že české zdravotnictví efektivní je.
Zdroj: OECD
česKo na ŽeBříčKu Srovnání pořadí Česka v žebříčku Doing Business 2015 s loňským rokem v daných kategoriích
Insolvenční řízení
20
20
Získání úvěru
23
45
registrace majetku
31
32
Vymáhání smluv
37
38
ceLKoVÉ PoŘaDÍ Česko se v žebříčku meziročně zlepšilo o tři příčky, avšak v několika kategoriích je až někde v druhé stovce a dále se zhoršuje.
44
47
Mezinárodní obchod
58
57
ochrana minoritních akcionářů
83
81
110
110
Placení daní Na to, že ministr financí je podnikatel, projevuje pozoruhodně malý zájem o to, aby správu daní zjednodušil a ulevil podnikatelům od velké administrativní zátěže. V Česku stráví podnikatelé papírováním kolem daní a sociálního pojistného pětkrát víc času než v Estonsku (tam se máme učit, v téhle disciplíně jsou o 91 míst před námi!). Česko se v kategorii propadlo o tři místa níže, na vině však nejsou jen berňáky – vůbec nejvyšší pracnost je spojena se sociálním pojištěním. Nynější inovace v podobě elektronické evidence tržeb a kontrolního hlášení české pořadí ještě o něco zhorší.
119
116
elektrická přípojka Získání elektrické přípojky jde snáze i v Kamerunu nebo Botswaně.
123
118
139
136
Zdroj: Světová banka, Doing Business
KindeR, KÜCHe, Keine KiRCHe Nízká participace žen s malými dětmi na trhu práce (v %)
Zdroj: OECD Podívejte se, jak národ zvlčí a jaké procento populace je schopno jakéhokoli špatně vymyšleného dávkového systému zneužívat, kdykoli se naskytne příležitost.
Čísla hovoří jasně. Jestliže tady bylo 2,9 milionu nemocných v prvních třech dnech a po zrušení té podpory to bylo 1,5 milionu, je to 50procentní snížení nemocnosti. Jsme tedy jednoznačně proti tomu, aby se ta nemocenská v prvních třech dnech vracela. Všichni velmi dobře víme, že to zneužívání je nejvyšší právě v těch prvních dnech. Karel Havlíček generální ředitel Sindat Group, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
