Dějiny sovětské špionáže
Bývalý významný pracovník sovětské tajné služby KGB Vasilij Mitrochin emigroval v roce 1992 do Velké Británie, jejíž tajné službě předal tisíce stran svého archivu vyvezeného z Ruska. Jde o velmi významný únik dat, a tak byla jeho přítomnost ve Velké Británii utajována až do loňského roku. V roce 1999 totiž společně s historikem z Cambridžské univerzity Christopherem Andrewem vydali knihu, čerpající z jeho materiálů o aktivitách špionů KGB v Evropě a ve Spojených státech. Mitrochin pracoval pro KGB v jejím archivu téměř třicet let a v roce 1972 měl na starosti přemístění archivu do nového ústředí tajné policie mimo Moskvu. Po dlouhá léta si ale Mitrochin opisoval a kopíroval tajné záznamy KGB a takto pořízený materiál skrýval pod podlahou své chaty. Andrewova a Mitrochinova kniha ukazuje, jaké kontakty měla KGB na Západě, jak byla napojená na západní komunistické strany, ale též jak pomáhala udržovat sovětské impérium ve východní Evropě a jak potírala ruské disidenty. Jedna kapitola je věnována speciálně Československu. Autoři na dvaceti stranách popisují operaci k rozdrcení Pražského jara. KGB se podle Mitrochinova archivu aktivně vměšovala již v Maďarsku v roce 1956, ale v Praze údajně poprvé zvolila novou taktiku. Akce dostala název Pokrok. Kromě obligátního zastrašování a získávání zdrojů mezi komunisty stalinistické krve (Alois Indra, Jozef Lenárt, Drahomír Kolder a Vasil Bilak) poslala do Prahy své západní nebo pro západ vyškolené agenty. Ti potom hráli západní novináře, byznysmeny, studenty nebo prostě turisty a pod předstíraným zájmem pomoci protagonistům Pražského jara, reformátorům s lidskou tváří, se měli infiltrovat do těchto struktur a získávat informace. Výsledky této operace KGB byly ale žalostné. Velící důstojníci totiž nepočítali s tím, že jen málokdo z reformátorů a disidentů umí dobře nějaký západní jazyk. Na ruštinu agenti přejít nemohli, to by jejich identita mohla prasknout a s němčinou nebo angličtinou pochodili jen málokdy. Češi tedy nic vyzradit nemohli, i kdyby chtěli. Další katastrofou pro KGB bylo, že řada z nasazených agentů brzy pochopila, že nehájí správnou věc – jak se původně domnívali. Z některých se stali hrubí cynici, ale jiní se zlomili – jedna agentka poslaná do Československa spáchala sebevraždu, z jiných se stali těžcí alkoholici. Ilustrativní je pokus agentů Gromova a Gurijeva eliminovat v květnu 1968 vliv profesora Karlovy univerzity Václava Černého a Jana Procházky ze Svazu spisovatelů. Cíl byl přesvědčit je, že jsou ve vážném osobním ohrožení ze strany nepřátel reformy a nabídnout jim dočasný úkryt. Pokud by souhlasili, měli být v diplomatickém voze převezeni přes hranice do NDR a tam izolováni. Jenže Václava Černého, který byl dvacet let komunisty perzekvován, se Gurijevovi nepodařilo přesvědčit, že mu hrozí větší nebezpečí než obvykle. A Jan Procházka mluvil pouze česky a rusky, takže se s ním agent Gromov, představující cizince ze Západu, nemohl ani domluvit. Navíc Gromov zjistil, že s Procházkou chodí jeho osobní bodyguard přidělený ministrem vnitra. Plán únosu dvou významných představitelů Pražského jara tak naprosto ztroskotal. Z leckterých zpráv Mitrochinova archivu dýchá hrůza, ale u jiných je vidět, že někteří špioni si uměli i v temné době vybrat zajímavý úkol. Tak například agent Stanislav Fjodorovič Malotěnko navštěvoval Československo, Bulharsko, Rumunsko a Ukrajinu a hrál turistu ze Západu. A jeho úkolem bylo zjišťovat, „jak ochotně ženy–agentky souhlasí s intimním vztahem s cizincem bez předchozího povolení KGB (strana 328). Andrew, Ch., Mitrokhin, V: The Mitrokhin Archive. The KGB in Europe and the West. Allen Lane The Penguin Press. London 1999. 997 stran. Cena: 25 GBP.
