Mittal a syn

Zasvěcený pohled na dynastii, která dominuje oceli

V paláci krásných umění v Lucemburku, kde sídlí ocelářský obr Arcelor Mittal, soustředěně naslouchá půl tuctu čtyřicátníků a padesátníků manažerům z celého světa, kteří postupně předkládají své prezentace. Nejde o žádnou partu zelenáčů - téměř každý u stolu má za sebou desítky let zkušeností v ocelářském průmyslu. Jedinou výjimkou je jednatřicetiletý Aditya Mittal, finanční ředitel s dětskou tváří a syn zakladatele a generálního ředitele Lakshmiho N. Mittala. V místnosti plné veteránů je to však on, kdo vydává rozkazy. Když Louis Schorsch, jenž stojí v čele firemních podniků na americkém kontinentě, začne hovořit o choulostivém tématu personálních potíží v jednom významném závodě, reaguje na to Aditya Mittal. „Klidně změňte management,“ pronese Mittal netečně.
Silná slova pronesená lhostejným tónem. Tenhle hoch se nepoflakuje. Adityův otec na jednání není, ale každý ví, že upravený seriózní syn má plnou podporu Lakshmiho Mittala. Není to nic nového. Přes svůj nevysoký věk pracuje Aditya se svým otcem už deset let a je jeho nejbližším důvěrníkem. Oba dnes tvoří na globální podnikatelské scéně nejmocnější duo otce a syna; společně se Mittalům podařilo ovládnout nejstarší a nejvýznamnější podniky na světě. Během tohoto snažení pomohli oživit upadající průmyslové odvětví – a vytvořili obrovský majetek. Pětačtyřicetiprocentní podíl Mittalů ve společnosti Arcelor Mittal má hodnotu 33 miliard dolarů, což je řadí mezi nejbohatší rodiny na světě.
Možná že Lakshmiho Mittala vlastně znáte. Jeho společnost vyprodukuje deset procent světové oceli. On žije v londýnském panském sídle s dvanácti ložnicemi, s lokaji na zavolání a s obrazem Picassa na stěně. A je známo, že za svatbu své dcery, jejíž součástí byla slavnost ve Versailles, utratil 55 milionů dolarů. Ovšem málo lidí mimo ocelářský průmysl má nějakou větší povědomost o Adityovi a obrovské úloze, kterou hraje v byznysu svého otce. Šestapadesátiletý Lakshmi je vizionářem ocelářského průmyslu, kdežto Aditya je finančníkem, který dojednává obchody. Uhlazený absolvent Whartonské fakulty Pensylvánské univerzity bojoval za převzetí Arceloru, obří evropské ocelářské společnosti, za 38 miliard dolarů a potom pomáhal vypracovat každý aspekt tohoto obchodu, jenž byl uzavřen loni v červnu.

ZŘÍDKAVÝ PŘÍPAD

Jádrem úspěchu Mittalů je jejich silné pouto. V mnoha rodinných dynastiích se synové a dcery zoufale snaží získat uznání svého otce nebo kují vychytralé pikle, aby starého pána svrhli. Avšak tým Mittalů se jeví jako ojedinělý případ mezigeneračního respektu a sdílené moci. Lakshmi dal svému synovi prostor pro řízení, který potřebuje k budování a formování společnosti. Aditya je zase dosti bystrý a sebevědomý, aby se od otce neustále učil. „Podnikání otce se synem je obvykle pěkně ošidný vztah,“ prohlašuje člen představenstva Mittalu Wilbur Ross, který Mittalům prodal svou americkou společnost International Steel Group (ISG) v roce 2004 a který investoval do firmy Arcelor Mittal 250 milionů dolarů. „Jenže v tomto případě to zjevně funguje úplně hladce.“
Jedním z důvodů, proč to funguje, může být i to, že Mittalové jsou v mnoha ohledech velmi odlišní. Lakshmi, syn obchodního cestujícího, žil do svých pěti let v chudé a zapadlé indické vesnici bez tekoucí vody. Jeho otec později založil malou ocelárnu, a tak mladého Lakshmiho nechal okusit toto podnikání. Lakshmi posléze založil vlastní ocelářskou společnost a vypěstoval si schopnosti průbojného manažera. Aditya zase vyrůstal jako opečovávaný jediný syn prosperujícího podnikatele. Otec ho vyslal do USA, aby tam získal finanční dovednosti, jež lze poznat jedině na Západě.
Rázný otec, uhlazený syn: tato dvojice patří do širšího okruhu indických podnikatelů, i když Mittalové v současnosti operují z Londýna. Jedna indická rodina za druhou – Ambanisové z firmy Reliance, Premjisové ze společnosti Wipro – získala na síle tím, že poslaly své děti do britských a amerických škol. Lakshmi je v pohodě, když debatuje s řadovými dělníky, a pořád ještě umí obsluhovat elektrické obloukové pece, jež se používají k přeměně šrotu v roztavený kov. Aditya je jako doma spíše ve společnosti lidí z Wall Street, rád se potápí s akvalungem a lyžuje a stal se mistrem v dojednávání obchodů.
Oba jsou také oproštěni od mnohých společenských a kulturních zábran, jež tak často ochromují podnikání jak v Evropě, tak v Indii. Mittalové patří ke skupině Marvárí z indického státu Rádžastánu, která je známá tím, že z ní pocházejí mazaní obchodníci. Avšak Lakshmi budoval svůj podnik nejprve z Indonésie a potom z Londýna a je ve své vlasti považován trochu za vyhnance. Proto se stal jakýmsi světoobčanem bez kořenů.
Otec i syn mohou být stejně lišáčtí, houževnatí a neústupní – ne-li zcela nemilosrdní – a odsunovat každého, kdo jim stojí v cestě. Jsou pověstní dlouhými jednáními, kde je k mání prakticky pouze zelený čaj a sendviče. Mittalové přemluvili, obalamutili či přelstili mnoho řídících pracovníků ocelářských podniků z každého koutu planety. Když se pro něco rozhodnou, nepovolí. „Tomu člověku není možné říct ne,“ tvrdí o Lakshmim jeden vedoucí pracovník z oboru. Mittalové například vyjednávali celé tři roky v měnících se politických poměrech v Rumunsku, než tam získali jednu ocelárnu.
Otázkou je, zda syn netlačí svého otce příliš daleko. Není pochyb o tom, že Lakshmi Mittal přijímá riziko. Vybudoval své impérium tak, že získával chřadnoucí ocelárny, které nikdo jiný nechtěl. Když se však do fúzí a akvizic pustil Aditya, Mittalové se přestali zabývat skupováním levných závodů se zkorodovanými korečky - nádobami na pásu. Místo toho teď platí nejvyšší ceny za některé z nejlepších oceláren. Nákup Arceloru znamenal zatížení společnosti dluhem, který v současnosti činí zhruba 20 miliard dolarů. Jakýkoli propad poptávky spolu s prudkým nárůstem vývozu oceli z Číny by mohl znesnadnit jeho splacení.
Mittalové prohlašují, že jejich podnikání je stabilnější díky tomu, že zvětšili jeho zeměpisný rozsah. Přes nedávný pokles cen v USA společnost Arcelor Mittal utrácí hotovost ve velkém. Loni ohlásila provozní příjem 11,8 miliardy dolarů při prodejích 88,5 miliardy. A zdá se, že investorům nepůsobí břemeno dluhu moc starostí. Od srpna, kdy obě společnosti začaly pracovat společně, cena akcií vyskočila z nějakých 30 na 54 dolarů za kus.
Po desítky let byla strategie Lakshmiho Mittala především důsledná. Příběh začal už v roce 1978, když Mittal otevřel svou první ocelárnu v indonéské Surabayi. Ačkoli v USA a Evropě poptávka stagnovala, v Asii bylo toto odvětví na vzestupu. Lakshmi věřil, že by ocelářské společnosti mohly dosahovat tučných zisků, kdyby vyrostly do takové velikosti, aby mohly za rovných podmínek jednat s dodavateli železné rudy a uhlí i s takovými zákazníky, jako jsou výrobci automobilů. To bylo Mittalovou organizační zásadou nepřetržitě až do nákupu Arceloru. Dnes mají Mittalové takovou moc, že mohou zvyšovat, anebo snižovat výrobu dle lokální poptávky. Lakshmiho dlouhodobou představou je průmyslové odvětví ovládané hrstkou vlivných společností dosti silných na to, aby v období poklesu mohly snížit spíše produkci než ceny.
Adityovo dojednávání obchodů pomáhá měnit představu jeho otce ve skutečnost, neboť oba hrají klíčovou úlohu při obnově ocelářství, jež bylo ještě nedávno problémovým nevlastním dítětem celosvětového průmyslu. Hladoví dravci teď platí obrovské ceny za dříve opovrhované společnosti typu britské Corus Group, kterou 2. dubna zakoupila indická firma Steel za dvanáct miliard dolarů. „Mittalové udělali z ocelářství stabilnější byznys, který je přijatelný pro investory,“ konstatuje Dalton G. Dwyer, výkonný ředitel společnosti Industry Corporate Finance, která se specializuje na průmyslové fúze a akvizice.
Zatímco jeho otec sviští kolem zeměkoule ve svém letounu Gulfstream G550 a obědvá s prezidenty a světovými potentáty, Aditya pečlivě projednává podrobnosti. Má na starosti vytvoření jedné společnosti ze „štíhlé a lakomé“ firmy Mittal Steel a z Arceloru, amalgámu tří dlouho rozmazlovaných evropských podniků. Jeho prvořadým úkolem je vymačkat z nové společnosti do roku 2008 slíbených 5,3 miliardy dolarů v úsporách a výnosech. Od srpna je rovněž členem představenstva a vykonává dohled nad většinou podniků na americkém kontinentě, čtyřmi závody v USA a dále ocelárnami v Kanadě, Mexiku, Chile, Argentině a Brazílii.
Ačkoli je Aditya mladý – a vypadá ještě mladší –, není v ocelářství žádným nováčkem. Pracuje v tomto odvětví od svých jedenadvaceti let a k jeho startu došlo vlastně mnohem dříve. Aditya se narodil v Kalkatě roku 1976 a ještě jako dítě se s rodinou odstěhoval do Indonésie, kde chodil do mezinárodní školy v Surabayi, v níž se vzdělávalo 110 studentů. „Byl to velice skromný život,“ vzpomíná. Protože v době dospívání měl málo možností, jak si povyrazit, často doprovázel otce, když se věnoval řešení problémů v závodě. Tam se velmi rád díval, jak pec s rachotem burácejícího hromu pohlcuje kovový šrot. „Trávíval jsem sobotní noci v tavírně,“ vybavuje si. Byl to rozlehlý prostor s obrovitými naběračkami plnými roztavené oceli.
Mittalové teď mají pravidlo, jež ne vždy dodržují - nehovořit doma o práci. Nicméně když Aditya vyrůstal, mluvilo se pořád jen o podniku, což synovi umožnilo nasáknout otcovou láskou k ocelářství jeho jemným smyslem pro strategii a plánování. „Vyprávěl mi o svých cestách, o tom, jaké společnosti koupil,“ vzpomíná Aditya, „chodil jsem k němu do kanceláře, zůstával jsem tam a povídal si s lidmi.“
Dopadlo to tak, že Aditya má „ocel v krvi“. Skoro každý z jejich impéria může vyprávět historky o návštěvách Mittalů, kteří si často pamatují jednotlivé dělníky, když u nich byli na inspekci třeba i před mnoha lety. Kladou detailní otázky o provozech a zkoumají, zda byla provedena požadovaná vylepšení. „Jsou zamilováni do oceli stejně jako my,“ přiznává Gonzalo Urquijo, bývalý finanční ředitel Arceloru a nyní člen představenstva sloučené společnosti. Jsou však také nároční. Američtí zaměstnanci si vybavují splnění devadesátidenního termínu opravy vyzdívky vysoké pece, přestože ztratili přes dva týdny řešením jednoho technického problému. Jak na to reagoval Lakshmi? „Takže příště to svedete za 72 dnů.“

MUŽ ČÍSEL

Když se Aditya vydal v roce 1993 na Whartonovu fakultu, neměl v úmyslu zapojit se hned do rodinného podniku, protože chtěl pracovat ve finančnictví. Tam se seznámil se svou budoucí nevěstou Meghou, která celé měsíce Adityu zcela ignorovala. Jemu však znovu posloužila jeho vytrvalost. „Postaral jsem se o to, abych měl hodně příležitostí s ní trávit čas,“ uvádí Aditya, „nakonec se mi neoblomná snaha a neústupnost vyplatily.“ V roce 1998 slavili svatbu a loni v létě - jen několik dnů po uzavření obchodu s Arcelorem - se jim narodila holčička.
Mimo rodinný podnik byl jen krátce. Po absolvování studia s červeným diplomem se Aditya zařadil do školicího programu ve společnosti Credit Suisse First Boston. Tam však nezůstal ani celý rok. Odešel, aby pomohl svému otci vytvořit veřejnou obchodní společnost zvanou Ispat International z mnoha ocelářských majetků, jež postupně nakoupil. „Vždycky jsem věřil, že nabídka akcií otevře více příležitostí,“ prohlašuje Aditya.
Rychle našel svou roli. Aditya mistrně ovládl čísla a měl čich na vyhledávání cílů, takže v roce 2000 mu Lakshmi dal na starost fúze a akvizice. Aditya však získával první zkušenosti v těžké době. Prudký pokles cen oceli, který vedl k vlně bankrotů, srazil akcie Ispatu z 27 dolarů za kus při IPO v roce 1997 na pouhý dolar padesát koncem roku 2001 a mexický podnik, který stál společnost dvě miliardy dolarů, balancoval na okraji platební neschopnosti.
Avšak Mittalové obrátili krizi ve svůj prospěch. Za nejnižší možné ceny skoupili továrny ve východní Evropě a Alžírsku. Využili přání mnoha vlád zbavit se prodělečného majetku a výhodného financování ze strany Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) a za pouhé dva roky zdvojnásobili svou roční výrobní kapacitu na 30 milionů tun. „Všude bylo něco na prodej,“ tvrdí Aditya.
Avšak sázka Mittalů na dvojnásobek nebo nic se nezamlouvala některým podílníkům Ispatu. Některé akvizice provedli Mittalové soukromě i přes ujišťování v prospektu o IPO, že budou kupovat ocelárny jen přes kótovanou společnost. To vyvolalo stížnosti investorů, že rodina získává do soukromých rukou kvalitní továrny a ve veřejné obchodní společnosti nechává méně atraktivní majetek. Mittalové namítají, že nákupy na nově vznikajících trzích v neklidné době pro toto odvětví by bylo pro veřejné akcionáře příliš riskantní.
V roce 2004 Aditya potom pomohl ucpat „díru“ v portfoliu velkým americkým obchodem. Společnost souhlasila s akvizicí skupiny International Steel Group, jíž patřil majetek staré firmy Bethlehem Steel, za 4,5 miliardy dolarů od společnosti Ross, čímž se z Mittalů stali přes noc přední hráči v americkém průmyslu. Tuto transakci využili k očištění své komplikované veřejně-soukromé struktury. Firma Ispat získala za třináct miliard dolarů jejich soukromou společnost LNM Holdings, čímž vznikla společnost Mittal Steel. Lakshmi si vyplatil dividendu ve výši dvou miliard dolarů.
Když Aditya dostal poprvé nápad ucházet se o Arcelor, jeho otce to nijak nenadchlo. Lakshmi k tomu poznamenává: „Měl jsem pocit, že je to nápad přitažený dost za vlasy.“ Když byli v prosinci 2005 na lyžařské dovolené v rodinném domě ve švýcarském Svatém Mořici, Aditya svou ideu objasnil. Arcelor rovněž kupoval ocelárny a obě společnosti jen o dva měsíce dříve podaly nabídku na koupi jedné továrny na Ukrajině. Třebaže společnost Mittal zvítězila, Aditya došel k závěru, že nabídka Arceloru vytlačila cenu o bezmála čtyřicet procent výše na 4,8 miliardy dolarů. To mu pomohlo otce přesvědčit. „Při každém nákupu podávali nabídky proti nám,“ uvádí Lakshmi.
Mittalové se nejprve snažili navázat přátelský kontakt. Aditya pozval Guye Dollého, prezidenta a generálního ředitele Arceloru, do panského sídla v Londýně na oběd. Sezení vévodil rozměrný obraz magnátského vládce držícího sokola, víno teklo proudem. V jednu chvíli se Dollé chlubil, jak dobře si Arcelor vede, čímž ještě zvýšil chuť Mittalů. Avšak po tříhodinovém pohoštění Dollé všechny návrhy na uzavření dohody odbyl pokrčením ramen.

MEZERA V OBRANĚ

Když se Dollé vyhnul dalším jednáním, Aditya přestal jednat v rukavičkách. Investiční bankéř, který byl urychleně povolán, aby zpracoval nabídku, prohlásil, že šlo o klasický mittalovský obchod. Jejich vlastní podnik dobře běžel, což jim dodalo odvahy, aby se vydali za největším existujícím cílem. Nicméně tým zdaleka nebyl připravený tak, jak by si bývali bankéři přáli. Regulační klima v Lucembursku, kde měl Arcelor sídlo, bylo neznámou oblastí. „Žádná jiná společnost by do toho bývala nešla,“ prohlásil bankéř.
Následovala urputná pětiměsíční bitva. Mittalové se domnívali, že ztratili šance, když koncem května Arcelor akceptoval konkurenční nabídku. Dollé souhlasil s prodejem dvaatřicetiprocentního podílu ve společnosti ruskému oligarchovi Alexeji Mordašovovi výměnou za získání plné kontroly nad ocelářskou firmou Severstal. „Všichni jsme se urputně snažili najít kazy v obraně Arceloru,“ přiznává Shahriar Tadjbakhsh, investiční bankéř ze společnosti Goldman Sachs, který na obchodě pracoval. Skulina se objevila, když členové představenstva Arceloru začali být notně znepokojeni tím, co považovali za extrémní obrannou taktiku společnosti a naprosté odmítání jednat s Mittaly.
Navzdory tomu, co jim Goldman Sachs radil, Mittalové poslali v červnu Arceloru dopis. To prolomilo ledy a Aditya zahájil sérii diskrétních jednání, na nichž připravil cestu k dohodě. Aditya „byl tím člověkem, který patrně nejmistrněji ovládal klíčové prvky transakcí“, prohlašuje Tadjbakhsh. A Jeremy Fletcher, bankéř z londýnské filiálky Credit Suisse, který se jednání rovněž účastnil, dodává: „Arcelor byl koncepčně z velké části Adityovým obchodem.“ Taková moc je důkazem otcovy důvěry v Adityu. Mezi oběma je těsný vztah; často jeden dokončí větu, kterou začal ten druhý. Když jsou Mittalové v Londýně, běžně spolu obědvají, přičemž jídlo je dodáváno z Lakshmiho sídla. Když je každý v jiném městě, nejméně dvakrát denně si spolu telefonují. „Je velmi málo věcí, o nichž spolu nemluvíme,“ doznává Aditya, který před cizími lidmi o otci vždycky hovoří jako o „panu Mittalovi“. Tento respekt je opětovaný. „Nepovažuji ho za nezkušeného,“ tvrdí Lakshmi, „obdivuji jeho inteligenci, jeho nápady, návrhy a přesvědčení.“
Urputný boj o Arcelor rozptýlil pochybnosti, jež jiní mohli mít o Adityovi. Dostal co proto, když Dollé dělal mnoho povyku kolem protežování příbuzných. Dollé dosud pochybuje o rozumnosti obchodu. „Než se provede hodnocení nějaké fúze, je třeba čekat dlouho – čtyři nebo pět let,“ tvrdí. Jisté však je, že Aditya zatím vypadá jako vítěz. Vypráví o tom, kdy jako dobyvatel projížděl městem Lucemburkem a navštívil operu a další pamětihodnosti. Jeho průvodcem byl sám předseda vlády. A aby smlouva mohla být uzavřena, Mittalové slíbili, že ve sloučené společnosti bude mít funkci generálního ředitele jeden z řídících pracovníků Arceloru, a jmenovali do této funkce výkonného viceprezidenta Arceloru Rolanda Juncka. Ten však po třech měsících odstoupil. Nyní je generálním ředitelem Lakshmi a Aditya dohlíží na integraci. Ve společnosti pracuje rovněž jeho mladší sestra Vanisha, která je členkou představenstva. Sídlo společnosti Arcelor Mittal může být v Lucemburku, ale podle Adityi „dlí moc v Londýně“.
Mittalové, podobně jako většina miliardářů, žijí jinak než my ostatní. Lakshmi se nechává vozit v limuzíně značky Maybach a tráví bezpočet hodin na palubě svého letounu Gulfstream. Rovněž Aditya může užívat tento tryskový stroj dle libosti - už na letiště často přilétá vrtulníkem. Avšak i přes všechny požitky stojí Mittalové nohama pevně na zemi. Bezesporu mohou utratit velké peníze za významnou rodinnou událost, jako je svatba, ale chovají se víc formálně než okázale. Hodně se uzavírají do soukromí a každou volnou chvíli, kterou mají, tráví v úzkém rodinném kruhu.
Většinu času však stejně věnují práci. V rámci rozsáhlé reorganizace v USA Aditya postavil do čela obrovské ocelárny v Burns Harboru ve státě Indiana, na jižním břehu Michiganského jezera, nové vedení. Chce, aby nový tým zvýšil produkci o 25 procent, čímž by se tento podnik stal nejziskovějším v USA. Pak je tu Arcelor. Na rozdíl od rozhrkaných továren na rozvíjejících se trzích, jejichž nákupem Lakshmi velmi vydělal, Arcelor není žádnou sbírkou dinosaurů. Ačkoli obě společnosti měly zhruba stejnou velikost, Arcelor ročně vynakládal na výzkum a vývoj desetkrát více než Mittal. Nejlepší továrny Arceloru překonávají ocelárny Mittalu ve výkonnosti, spolehlivosti a kvalitě oceli.
Aby se tyto odborné znalosti využily, byl z Burns Harboru nedávno vyslán tým inženýrů do Sidmaru, korunního klenotu Arceloru v belgickém Gentu. Cílem bylo zjistit, proč s přesně stejnými vstupy jsou Evropané schopni vyždímat ze svých oceláren asi o sedm procent víc oceli než americké továrny. Američané si vychutnávali večeře při svíčkách ve starém Gentu, ale ještě víc je nadchla rozvinutá technologie a dílenské dovednosti, jež v Belgii viděli. V současnosti se chystají používat jedno sidmarské zařízení zvané bomba – lze ho ponořit do roztavené oceli, aby se zjistily její chemické vlastnosti a hned zpočátku se odhalily nedostatky. Právě o tento druh výměny znalostí se Mittalové snaží v globální síti své společnosti od Brazílie po Kazachstán. Četné kultury, jež nyní koexistují pod vlajkou firmy Arcelor Mittal, jsou „nevyčerpatelným zdrojem konkurenční výhody“, prohlašuje Greg Ludkovsky, hlavní technolog společnosti pro americký kontinent.

MAXIMÁLNĚ VYTÍŽENI

Pro integraci Arceloru, který není po obchodní stránce tak „vychytaný“ jako v technologii, je třeba udělat ještě obrovský kus práce. Konkurenti tvrdí, že Mittalové měli plné ruce už před tímto megaobchodem, a američtí řídící pracovníci společnosti přiznávají, že jsou silně vytíženi. Musejí ještě například instalovat společný počítačový systém. Tato rozptýlená pozornost umožnila jiným, aby se chopili příležitosti, jak tvrdí Daniel R. DiMicco, generální ředitel společnosti Nucor z města Charlotte v Severní Karolíně. Podotýká, že od roku 2004, kdy Mittalové koupili ISG, „jsme patrně získali zákazníky“.
Mittalové však už plánují příští obchody. Právě koupili další továrnu v Mexiku, stavějí nový závod na výrobu ocelových trubek v Saúdské Arábii a jejich dalším cílem může být Vallourec - velký francouzský výrobce potrubí pro ropný průmysl. Velkou slabinou je Asie, kde státní ocelárny a zastánci národního bohatství znesnadnili nákup majetku. Někteří pozorovatelé si dokonce myslí, že by se Mittalové mohli ucházet o jihokorejskou obří společnost Posco. Už vlastní 33 procent čínského výrobce Hunan Valin a rovněž souhlasili, že v indickém státě Orissa vybudují podnik za devět miliard dolarů. „Kdyby získali Asii, měli by v kapse celý svět,“ míní Michael Shillaker, analytik londýnské filiálky Credit Suisse.
Mittalům nahrává čas. Aditya má před sebou ještě spoustu let stejně jako jeho otec. Budou ti dva pořád pospolu? Aditya si tím není natolik jistý. „Nevím, jestli tu zůstanu dlouhodobě,“ uvádí, „záleží to na příležitostech a na požadavcích společnosti.“
Mnozí dávají tandemu otce a syna přinejmenším ještě deset let. Tehdy starší Mittal dosáhne sedmdesátky a syn čtyřicítky, což je věk, kdy se takovéto svazky začínají rozpadat, protože mladší generace nesmírně touží převzít otěže, jak uvádí Randel S. Carlock, profesor singapurské pobočky obchodního institutu INSEAD. Avšak přinejmenším prozatím se zdá, že tým Mittalů je pevný jako skála. „Otec je podnikatelskou ikonou, jedním z velkých lídrů obchodu 21. století. A syn je evidentně velmi schopným mladíkem,“ konstatuje Carlock, „to je ta nejlepší možná kombinace.“

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

LAKSHMI MITTAL NAROZEN 1950, Sadulpur, Rádžasthán, Indie
VZDĚLÁNÍ Kolej sv. Xavera, Kalkata, 1969, bakalář obchodu
MANŽELKA Usha Mittalová
DĚTI Syn Aditya, dcera Vanisha Mittalová-Bhatiová
PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ Poslíček v ocelářském podniku svého otce
BYDLIŠTĚ Panské sídlo za 100 milionů dolarů s dvanácti ložnicemi, v době nákupu nejdražší soukromá rezidence na zeměkouli
OBLÍBENÉ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY Limuzína Maybach, letoun Gulfstream G550
SPOLEČENSKÝ ŽIVOT Obědy s prezidenty a ministerskými předsedy
NEOBVYKLÉ DOVEDNOSTI Umí obsluhovat pece ve svých ocelárnách
SPORTY Badminton, lyžování na běžkách

ADITYA MITTAL NAROZEN 1976, Kalkata
VZDĚLÁNÍ Whartonova fakulta Pensylvánské univerzity, titul bakaláře věd v oboru ekonomie, 1996
PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ Credit Suisse First Boston
MANŽELKA Megha Mittalová
DĚTI Dcerka Sanaya
BYDLIŠTĚ Londýnská nóbl čtvrť Belgravia
OBLÍBENÉ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY Vrtulník na letiště, pak soukromý tryskáč
VRCHOL KARIÉRY Okružní cesta s předsedou vlády po Lucemburku po akvizici Arceloru
SOBOTNÍ NOCI PŘI STŘEDOŠKOLSKÝCH STUDIÍCH V tavírně ocelárny svého otce
SPORTY Potápění s akvalungem, sjezdové lyžování