Není
Na jedné cihlové budově poblíž čtvrti Clapham Common v jižním Londýně je nápis Maritime House (Námořní dům). Na obzoru ale nejsou žádné lodě a námořníka zde také nepotkáte. Nově rekonstruované prostory střediska Jobcentre Plus jsou osvěžující změnou ve srovnání s ušmudlanými a hrůzu nahánějícími kancelářemi britských úřadů práce. Převládají jasné a veselé barvy a úředníci nesedí za přepážkami z plexiskla. Jejich stoly jsou umístěny v otevřeném prostoru. “Rozhodně to vypadá lépe,” říká čtyřiadvacetiletá zdravotnice Susie, která hledá lépe placenou práci. “Dřív to tady bylo dost depresivní.“
Susie si zrovna prohlížela nabídku pracovních míst na terminálu, který dodala firma EDS. Nabízené pozice? Asistent v zastavárně za sedmnáct tisíc dolarů ročně a řidič kamionu za 524 dolarů týdně.
Nic, co by mohlo oslovit. Ale je to taky práce - příležitost pro Brity, kteří by se jinak možná těžko zapojili do pracovního procesu. Zřízení center sociální pomoci je novým politickým tahem ministerského předsedy Tonyho Blaira v jeho boji proti nezaměstnanosti. Vláda hodlá do center investovat 3,4 miliardy dolarů a jejich počet se má do budoucna vyšplhat na jeden tisíc. Od roku 1997, kdy se labouristé ujali moci a Blair nastínil politiku nové linie, takzvaný New Deal, vyhlásil jeho kabinet celou záplavu programů na snížení nezaměstnanosti. “Dlouhodobá nezaměstnanost má škodlivý vliv na ekonomiku i na jednotlivce, které postihne,” domnívá se Jonathan Portes, zástupce ředitele pro strategie britského ministerstva práce a důchodového zabezpečení. “Chceme s ní skoncovat. Lidé si sice musí uvědomit svoji vlastní zodpovědnost, ale zároveň musí mít příležitost pracovat.”
Blair si může připsat velký úspěch ve svých snahách snížit počet Britů na sociální podpoře. Nezaměstnanost, tak jak ji definovala Mezinárodní organizace práce, se snížila ze 7,2 procenta v roce 1997 na pouhých pět procent, což je nejnižší úroveň ze zemí G7. Není divu, že do center práce stále proudí zástupy návštěvníků z evropského kontinentu, včetně německého ministra ekonomiky a práce Wolfganga Clementa, který na jedno takové centrum v jihozápadním Londýně zavítal v červnu.
Jednou z prvních skupin, na něž se zaměřil program New Deal, byli Britové ve věku od 18 do 24 let. Vláda oznámila, že již nehodlá podporovat mladé lidi, kteří vysedávají doma a inkasují podporu, aniž by se skutečně snažili hledat zaměstnání. Od nezaměstnaných na podpoře se nyní požaduje, aby se dostavili na jedno ze středisek práce a poradili se, jaké typy zaměstnání by pro ně byly vhodné. Kandidáti v každém případě alespoň opráší své schopnosti ve vyplňování dotazníků, a jestliže nenajde práci do čtyř měsíců, musí si buď vybrat rekvalifikační program, nebo akceptovat přidělenou práci. Aby se vytváření pracovních míst účinně podpořilo, nabízí stát finanční dotace těm společnostem, které zaměstnají absolventy tohoto vládního programu.
Nelze popřít, že se v řadách britské mládeže podařilo dlouhodobou nezaměstnanost snížit na minimum. Velkou zásluhu má pravděpodobně i silná ekonomika. Howard Reed, spoluautor nedávné studie o zmíněném programu a ekonom z Institutu pro finanční studie odhaduje, že New Deal vytváří každý rok na sedmnáct tisíc pracovních míst pro mládež. Reed tvrdí, že mladí účastníci programu mají o jedenáct procent větší šanci najít zaměstnání než ti, kteří se jej nezúčastnili.
Britové, kteří sehnali přes New Deal sehnali práci, živě souhlasí. Heidi Samarasová, čtyřiatřicetiletá kadeřnice a matka dvou dětí z Bandury severozápadně od Londýna pobírala sociální podporu více než dva roky. Nedávno dostala 510 dolarů na nákup nůžek a kartáčů a našla si zákazníky, k nimž může docházet. Vydělává 255 dolarů za šestnáctihodinový pracovní týden a k tomu dostává dotaci 680 dolarů měsíčně za to, že pracuje. “Byli fantastičtí,” říká o poradcích ze střediska práce. “Vůbec bych nevěděla, co mám dělat.” Britští bojovníci proti životu na sociální podpoře jsou na vítězném tažení. Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Zuzana Strejčková, www.LangPal.com
