Studenty, kteří v inkubátorech rozjíždějí vlastní firmy, stát nutně potřebuje. A neměl by jim překážet
Že bychom mohli nadšeně jásat nad kvalitou českých vysokých škol a jejich absolventů, se rozhodně říct nedá. Školská politika směřující k cíli, jímž je zřejmě stav „co Čech, to vysokoškolák“, není ničím, co by se dalo chválit v novinách. Každopádně jestli si vedení univerzit uvědomilo, že mezi desetitisíci jejich studentů jsou lidé plní neklidu a touhy dokázat víc než si zasklít diplom a pověsit ho na stěnu, udělalo pozitivní krok, který zaslouží ocenění.
Univerzitní podnikatelské inkubátory bezpochyby zkracují cestu mladých lidí k byznysu a jejich úspěch dokazuje, že podnikavost a touha vlastním úsilím se prosadit v konkurenčním prostředí nepatří do vzpomínek na baťovský Zlín. A je povzbuzující číst příběhy o desítkách vznikajících firmiček v zemi, kde státní politika po dlouhé roky přála a stále přeje velkým mezinárodním kolosům a malý živnostník je pořád ten pověstný parazit, co platí příliš malé daně.
Tahle generace Y to ale na své další cestě nebude mít jednoduché. Univerzitní inkubátory jim budou – a řadě z nich již také jsou – příliš malé a studenti se brzy rozletí do skutečného světa byznysu na vlastních křídlech. Spousta skvělých nápadů pak skončí ekonomickým neúspěchem, jiní narazí na lepší konkurenci, další se spokojí po prvním větším úspěchu s hromádkou peněz za prodej svého startupu nějakému globálnímu hráči a jen zlomek z dnešních nadšených mladých podnikatelů nakonec bude stát v čele vlastní firmy zaměstnávající stovky, či dokonce tisíce lidí.
Tohle startování z nuly za pomoci státních, ale i privátních institucí odráží tak trochu dynamiku současného světa, kdy tradiční přechod firem z rodičů na děti ve spoustě případů ztrácí smysl, protože rodiče a děti žijí nejen v jiných kulturách, ale často i daleko od sebe. A aktivní věk rodičů spravujících léta budovaný majetek se prodlužuje natolik, že to dědění přichází na řadu ve chvíli, kdy děti jsou už ve věku, v němž mají mít své největší životní úspěchy nějaký čas za sebou.
Na druhé straně i v Česku za poslední roky vznikla poměrně silná skupina lidí, kteří si prodeji svých úspěšných společností vydělali peníze a hledají příležitosti pro jejich zhodnocení právě ve startupech, které sice obnášejí značné riziko, ale zároveň přinášejí vzrušení ze hry a nadšení z možných vítězství, na nichž se mohou podílet nejen penězi, ale i zkušenostmi a kontakty.
V tom rozletu do světa bychom jim my starší především neměli překážet. Měli bychom se starat o to, aby jim stát a vláda přestaly klást další a další administrativní a byrokratické překážky v podobě složitých daní a nesmyslných výkazů, jako je třeba ten naposledy schválený o měsíčním hlášení plátců DPH. Zarazit vymýšlení různých absurdních hygienických, pracovněprávních a ekologických regulací, které se na české podnikatelské prostředí sypou jak sníh z Ladových obrázků. Nakonec nejde jen o jejich peníze, ale o prosperitu země. Přinejmenším by měli mít dost času vydělávat nám na důchod. Od nikoho jiného nic nedostaneme. l
O autorovi| paralp@mf.cz
