časy, kdy se člověk v padesáti chystal do důchodu, jsou pryč Na pracovním trhu jsou padesátníci zcela nepochybně už hodně dlouho nejohroženější věkovou skupinou. Že řada majitelů a šéfů firem v době čím dál obtížnějšího hledání zaměstnanců zjišťuje, že zdaleka ne „každej starej paprika“ patří na smetiště dějin, jak popisujeme v tématu tohoto vydání týdeníku Euro, není nijak překvapivé. Alespoň pro autora tohoto textu, který už nějaký čas do inkriminované věkové skupiny patří.
Zkušenost, loajalita, schopnost kooperace, letité kontakty a spousta dalšího je nepochybně nejen vítaným, ale pro úspěch i svým způsobem nezbytným doplňkem kreativity, dravosti a tahu na branku mladých kolegů. Má to samozřejmě i svůj rub, protože kdo takto smíšený kolektiv vede, se dříve nebo později setká při prosazování změn s postojem „dělám to takhle třicet let a dělám to dobře“, což ho nepochybně bude dosti vytáčet.
A nejvíce tehdy, když se časem po prosazení změn zjistí, že dotyčný měl pravdu.
Což mimochodem nemusí být až tak výjimečná situace. Nicméně i padesátníci jsou přesto stále schopní adaptace na měnící se podmínky svého džobu i vysoký výkon, který je dnes všude považován za samozřejmost.
Padesátník samozřejmě není ideálním zaměstnancem na dealingu v bance či v marketingu na sociálních sítích, jejichž smysl mu zhusta uniká.
Nicméně například v manažerských pozicích má své místo.
Slabší využití padesátníků v exponovaných profesích v Česku ve srovnání s vyspělým světem má bezesporu dost co do činění s generační výměnou po revoluci v listopadu 1989. Tehdy byly vysoké pozice obsazeny padesátníky a šedesátníky spojenými s komunistickou nomenklaturou a za nimi stála obdobně vybavená generace čtyřicátníků. Ta schopnější část z nich se aktivně a úspěšně účastnila privatizace a ta druhá poměrně neúspěšně čelila nástupu mladých lidí končících školy a absolvujících stáže v zahraničí. Přicházeli vybaveni jazykově, odborně a s velikými ambicemi a v konkurenci většinou uspěli. Lidé kolem čtyřicítky se na přelomu století najednou stali starými a kariérně přeskakovanými. Dnes mají za sebou krizi středního věku, vyrovnali se nějak s mladými milenkami či zakládáním nových rodin a mají celkem oprávněný pocit, že ještě dlouho nebudou patřit do šrotu.
A mají pravdu a budou ji nejspíše mít i po šedesátce.
Lepší zdravotní péče, golf, tenis, běhání či lezení po skalách prodlužuje aktivní život zejména duševně pracujících často až hodně za sedmdesátku.
A jak dnes zaměstnavatelé objevují přednosti padesátníků, budou za pár let bez obav nabírat šedesátníky. Bojovníkům s penzijními reformami navzdory.
Prostě v těchto zeměpisných šířkách a délkách nebude moci člověk strávit za erární peníze třetinu života na zahrádce či v lese na houbách. Ty časy už dávno skončily, jakkoli to levicová část politické reprezentace odmítá akceptovat.
Není na tom nic špatného, když si to budou všichni uvědomovat. Pro firmy a jejich personální stabilitu je už dnes velmi důležité, aby věková struktura jejich zaměstnanců zahrnovala všechny věkové kategorie v nějakém optimálním mixu, který umožní předávání zkušeností, kontaktů, pracovních návyků a udržování firemní kultury.
A zároveň otevře cestu těm správným k odpovídajícímu kariérnímu růstu. Pak poroste i firma.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
