Bratři Eduard a Julius Grégrové patřili mezi přední české politiky druhé poloviny 19. století. Navíc také úspěšně podnikali — Julius byl zakladatelem Národních listů, Eduard majitelem významné pražské tiskárny.
Foto: Výzkumné centrum průmyslového dědictví
Česká politická scéna druhé poloviny 19. století byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory – konzervativní staročechy a svobodomyslné mladočechy. Vzájemné boje byly nelítostné a obě strany se neustále osočovaly a napadaly. Politika byla proto často nazývána „špínou, které se slušný člověk raději vyhne“.
Bratři Grégrové ale podobný názor nesdíleli. Program mladočeské strany byl pro ně vidinou lepších zítřků – měl zajistit liberální svobodu, všem dát volební právo, zrovnoprávnit náboženství a Rakousko-Uhersko proměnit ve federaci bratrských států.
| Eduard Grégr (1827-1907) |
| Narodil se 4. března 1827 v rakouském Štýru. Po mládí prožitém v Písku studoval v Praze medicínu a stal se asistentem profesora Purkyně. Roku 1861 se začal věnovat politice a práci v Národních listech. Stal se poslancem českého sněmu a roku 1865 i rakouské říšské rady. O devět let později spoluzakládal Národní stranu svobodomyslnou. Zároveň byl ale schopným podnikatelem a již roku 1862 vybudoval v Praze tiskárnu. Zemřel 1. dubna 1907. |
Hledá se vydavatel Eduard a Julius Grégrové byli synové fořta z Březhradu u Hradce Králové. Ačkoliv jejich matka byla Němka, patřili již od mládí k českým vlastencům. Dlouho to ale nevypadalo, že by některý z nich měl ovlivňovat veřejné dění. Eduard se věnoval medicíně a stal se asistentem Jana Evangelisty Purkyně. Julius vystudoval práva a přijal místo advokáta ve Frýdlantu.
Do politiky vstoupili teprve roku 1859. Palacký s Riegerem tehdy usilovali o založení nového českého deníku, protože po zániku Havlíčkova Slovanu v roce 1852 neměli Češi žádné vlastní noviny. Úřady ale odmítaly vydat povolení „nedůvěryhodným lidem“, kteří se už v minulosti postavili proti režimu, bylo tedy nutné najít někoho politicky čistého.
Nakonec padlo jméno Julia Grégra, který odpovědnost po krátkém rozmýšlení přijal, a z ředitele advokátní kanceláře ve Frýdlantu se roku 1861 stal vydavatelem Národních listů.
Z hostince do tiskárny
V nové práci si nevedl špatně, měl politický talent a projevil se jako schopný novinář. Navíc měl štěstí na spolupracovníky, členy redakce totiž byli mimo jiné Jan Neruda, Vítězslav Hálek či Josef Václav Sládek. S Národními listy brzy splynul i časopis Hlas, čímž se jejich popularita ještě zvýšila. Rakouské vládě se ale taková koncentrace vlasteneckých intelek-
tuálů nelíbila. Julius Grégr byl pod neustálým dohledem a za několik protirakouských textů si vysloužil i desetiměsíční žalář.
Koncesi na vydávání novin proto již roku 1862 převzal bratr Eduard, který prokázal velmi dobré manažerské schopnosti. Věděl, že pro dlouhodobý úspěch Národních listů je nutné zřídit vlastní tiskárnu. Z provizoria v hostinci „U Tří kaprů“ výrobu brzy přemístil do Růžové ulice. Podmínky tu ale nebyly ideální, takže se místo ještě několikrát změnilo. Konečným řešením se stalo až vybudování zcela nové tiskárny v dnešní Hálkově ulici.
|Julius Grégr (1831-1896) |
|Narodil se 19. prosince 1831 v Březhradu u Hradce Králové. Mládí strávil v Písku a po gymnáziu vystudoval právnickou fakultu v Praze. Do roku 1860 pracoval jako advokát v severočeském Frýdlantu, poté praxe zanechal a začal se věnovat politice. Byl redaktorem, vydavatelem a od roku 1865 i majitelem Národních listů. Společně s bratrem Eduardem se postavil do čela mladočechů a stal se spoluzakladatelem nové strany. Zemřel 4. října 1896. |
Vyhrocená konfrontace
Julius Grégr se po propuštění z vězení do redakce vrátil a jeho postoje byly ještě radikálnější. Na zemském sněmu a později i na říšské radě ostře vystupoval proti pasivní politice a požadoval rozhodnější postup vůči staročechům.
Počátkem 70. let 19. století se situace natolik vyostřila, že se mladočeši rozhodli osamostatnit. Roku 1874 vznikla Národní strana svobodomyslná, do jejíhož čela se postavili novinář Karel Sladkovský a oba bratři Grégrové. Neúnavně kritizovali Palackého s Riegerem a do politiky vnesli nevídané konfrontační prvky. Eduard Grégr dokonce o uznávaném Riegerovi prohlásil, že se vyjadřuje jako „sprostý honák“.
Taktika ale přinesla kýžené ovoce a mladočeši roku 1891 drtivě vyhráli ve volbách do říšské rady. Výrazně jim k tomu pomohla vlastní tiskárna, v níž se kromě Národních listů tiskly také různé letáky, oběžníky a plakáty. Komerční využití ale Eduard Grégr odmítal. Podnik sloužil výhradně jako nástroj pozvednutí a propagace českého národa a kultury.
Eduard se vrací**
Změna nastala teprve s nástupem Eduardova syna Zdislava. Ten tiskárnu v Hálkově ulici do roku 1912 výrazně rozšířil a zmodernizoval, takže se zařadila k největším polygrafickým závodům v Čechách. Firma úspěšně přežila okupaci, roku 1948 ale přišlo znárodnění. Rodina Grégrů byla vystěhována a závod se stal součástí národního podniku Středočeské tiskárny a poté státního podniku Tiskařské závody. Národní listy se přestaly tisknout už před válkou a tradice se zdála být v nenávratnu.
Po listopadu 1989 se však Tiskařské závody rozpadly a o budovu v Hálkově ulici zažádali dědicové Eduard a Vladimír Grégrové. Po nezbytné modernizaci začali soustavně pracovat na znovuoživení slavné značky. Tiskárně vrátili název „Dr. Eduard Grégr a syn“ a přes velké těžkosti se jim nakonec podařilo výrobu udržet. Mezi četné zákazníky dnes patří Nakladatelství Fortuna či Krátký film.
