Vůdcem labouristů se stal Ed Miliband
Až donedávna to byl ten méně známý z dvojice tmavovlasých bratrů, kteří se od 30. let 20. století stali první sourozeneckou dvojicí v britské politice. Minulý měsíc se ale role obrátily. Čtyřicetiletý Ed se na konci minulého týdne nečekaně postavil do čela britské Labour Party. Na rozdíl od svého o téměř pět let staršího bratra Davida, kterému se ve vnitrostranickém souboji zpočátku připisovaly vyšší šance a pro něhož byla těsná porážka od vlastní krve hodně hořkou pilulkou. Dokáže nyní muž, který se dříve lidem představoval jako „ten druhý Miliband“ a který to dotáhl nejdále k postu ministra pro energetiku a klimatické změny ve vládě Gordona Browna, resuscitovat stranu, jež mezi lety 1997 a 2010 ztratila pět milionů voličů?
Za vše můžou odbory
Při hlasování na stranickém kongresu v Manchesteru, který se konal na konci září, dostal Ed o 1,3 procenta hlasů více než David. Ze začátku to přitom vypadalo na vítězství jeho sourozence. David totiž podle deníku Wall Street Journal (WSJ) dostal 38 procent takzvaných prvních preferenčních hlasů, zatímco Ed jen 34 procent. Když se ale rozdělily takzvané druhé preferenční hlasy po třech ostatních vyřazených konkurentech, vyšla z toho velmi těsná padesátiprocentní podpora pro Eda Milibanda, kterou k vítězství potřeboval. Především díky podpoře labouristických odborů. A právě přízeň odborů označují někteří vnitrostraničtí experti za věc, která je pro nového vůdce Labour Party dvojsečná. Slovy Šimka a Grossmanna odboroví předáci určitě nebudou chtít slevu zadarmo a Edův volební úspěch budou chtít zřejmě vykompenzovat podporou v následujících letech. A to podle deníku WSJ může vést k tomu, že si od ostatních politiků v zemi vyslouží nálepku „šéfa odborů“, což je v zemi, kde řada lidí chová k odborům hlubokou skepsi, značně velká a potenciálně nebezpečná urážka. Bez ohledu na to, jak otevřená bude jeho podpora sdruženími zaměstnanců, se ale dá v příštích letech očekávat, že se Labour Party s Edem Milibandem posune nalevo a koncept „new labour“, s nímž přišel někdejší labouristický premiér Blair, bude odsunut na vedlejší kolej. Nový šéf strany od začátku sliboval, že zvýší úroveň minimální mzdy v zemi, a naopak sníží laťku, od níž budou příjmy bohatých lidí podléhat nejvyššímu zdanění.
Irák byla chyba
Projev nového šéfa labouristů před stranickými delegáty pár dní po volbě byl britským tiskem přijat spíše kladně. Ačkoli prý Ed Miliband mluvil neokázale a mnohdy i neobratně, byla podle deníku The Independent jeho řeč důležitější, než se na první pohled zdálo. Leitmotivy proslovu byly „optimismus“, „nová generace“ a obrat „buďme k sobě upřímní“.
Miliband přiznal, že jeho strana v posledních třinácti letech, kdy byla u moci, udělala řadu chyb. Především tu, že se v měnícím se globalizovaném světě stala „vězněm svých vlastních jistot“. Mladší z Milibandů reagoval také na přezdívku „Rudý Ed“, kterou mu už nějaký čas předtím přisoudila britská média. Narážky na své údajné levičáctví komentoval obratem „pojďme se začít bavit jako dospělí“. Zda to bude stačit k tomu, aby se nelichotivého přízviska zbavil, se teprve uvidí. Pokud jde o ekonomickou politiku strany v následujících letech, Miliband dal najevo, že se nepostaví vůči všem škrtům, a možná dokonce současnou koalici premiéra Davida Camerona podpoří při provádění sociální reformy. Samozřejmě ale ne tak, aby si znesvářel labouristické voliče. I když prý labouristé musejí být „stranou malých podnikatelů“, Miliband v projevu také k nelibosti zástupců byznysu naznačil, že zvýšený příliv imigrantů, kteří v zemi pracují za mzdy nižší než Britové, pro něj není tou pravou cestou. Zároveň poukázal na to, že by se mu líbily vyšší odvody bank do státního rozpočtu. Ve zmínce o odborech dal Miliband mladší najevo, že podporuje jejich „širší roli“, ale už ne jejich „nezodpovědné stávky“. Velmi důležitým bodem jeho řeči bylo zhodnocení války v Iráku, jejímž významným iniciátorem v roce 2003 byl Milibandův předchůdce a tehdejší premiér Tony Blair. Ed Miliband v té době naopak ani nebyl britským poslancem. „Nekritizuji nikoho, kdo tehdy musel činit ta nejtěžší rozhodnutí, a vzdávám čest našim vojákům, kteří v Iráku bojovali a zahynuli. Domnívám se ale, že jsme se mýlili. V tom, že jsme Británii do války vůbec přivedli. Musíme být upřímní,“ prohlásil Miliband. A právě v tu chvíli se jeho poražený bratr, který projevu naslouchal v hledišti, neudržel. Jindy vyrovnaný politik dal svými pohledy najevo, co si o postoji svého sourozence myslí. Navíc zpražil vedle sedící labouristickou političku Harriet Harmanovou, která projevu aplaudovala. „Tehdy jste pro to hlasovala, tak proč teď tleskáte?“ zachytily jeho ledový dotaz ruchové mikrofony.
Do MMF asi ne
Pro Davida Milibanda a jeho rodinu nebyly minulé dny vůbec jednoduché. Muž, který má se svou ženou, houslistkou Louise Shackletonovou, dva malé adoptované syny, se musel minulý týden rozhodnout mezi dvěma pro něj stejně špatnými variantami. Vydrží předstírat sourozeneckou a stranickou jednotu a stane se přes zjevné názorové třenice členem stínového kabinetu svého bratra? Nebo navzdory celoživotnímu zalíbení v politice a předchozí kariéře ministra zahraničí v kabinetu Gordona Browna odejde do ústraní? Jak řada analytiků odhadovala, David Miliband se nakonec rozhodl pro druhou variantu. Záhy se objevily spekulace, že se hodlá ucházet o nejvyšší post v Mezinárodním měnovém fondu (MMF). Jeho současný šéf Francouz Dominique Strauss-Kahn končí, protože chce napřesrok vyzvat Nicolase Sarkozyho v boji o Elysejský palác. Podle magazínu Economist je ale z mnoha důvodů vyloučené, aby se David Miliband prezidentem MMF stal. Třeba proto, že si na místo budou dělat otevřený zálusk velmoci typu Číny nebo Indie a protože Milibandova domovina není členem eurozóny. Jestli David Miliband skončí jako profesor na některé prestižní univerzitě, začne se věnovat byznysu nebo se za pár let do politiky opět vrátí, zatím není jisté. Evidentní je ovšem to, že teď se do popředí dostal jeho „malý bratříček“ Ed.
