Hašteření o mlékárny...
celý podtitul:
Hašteření o mlékárny a plyn narušuje vztahy nerozlučných sousedů
Rusko-běloruská roztržka z počátku června týkající se mléka má svůj původ už v listopadu 2008, kdy Moskva poskytla Minsku půjčku ve výši dvou miliard dolarů na záchranu běloruské ekonomiky. Bělorusové na oplátku slíbili prodat dvanáct mléčných závodů, o něž měli zájem ruští investoři. Tři čtvrtiny půjčky si Minsk už vzal, ale ohledně mléčných závodů prezident Lukašenko prohlásil, že mléko raději nechá vylít, než by jej prodal Rusům. Ti začali bojkotovat běloruské mléčné výrobky, čímž Bělorusko přišlo asi o miliardu dolarů. A vnímá to jako sankci za neloajálnost. Šestého června byl totiž Rostrebnadzorem (ruský úřad na ochranu spotřebitele) zakázán import běloruských mléčných výrobků (prý kvůli novým pravidlům výroby mléka).
Kapalina versus plyn
Lukašenko záhy začal slovně napadat Moskvu a odmítl ruský návrh, že zbytek půjčky, to jest 500 milionů dolarů, bude vyplacen v rublech. Lukašenko totiž trval na dolarech. Vzájemné spory se projevily v Lukašenkově nepřítomnosti na důležitém moskevském summitu hlav členských států Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB) ze 14. května. Svou návštěvu odvolal na poslední chvíli a nepřipojil se k ostatním prezidentům, kteří podepsali smlouvu o vytvoření Kolektivních sil operativního reagování (KSOR). Běloruský prezident se evidentně rozzlobil na ruskou vládu za „ekonomickou diskriminaci“.
Mléčnou válku záhy vystřídala populární otázka zemního plynu. Požadavky Gazpromu jsou více než zvláštní. Po běloruském státním podniku Beltransgaz vyžadují přes 200 milionů dolarů za dluh, který měl vzniknout tím, že Minsk platil za plyn 150 namísto domluvených 210 dolarů za 1000 metrů krychlových. 150 dolarů byla cena dohodnutá na základě smlouvy, ale v březnu se Medveděv s Lukašenkem vzhledem k celkovému zlevnění zemního plynu dohodli na 150 dolarech. Bělorusové částku pochopitelně odmítají zaplatit. Rusko ale momentálně nepotřebuje hádky s další zemí o zemní plyn (stačí napjatá situace s Ukrajinou a spory s Turkmenistánem), a tak zřejmě celou záležitost nechá být.
Východní unie?
Moskvě jde v současné době o založení Celní unie, do níž má náležet ještě Kazachstán. Situace vypadá přibližně takto: Ať Lukašenko čas od času vytváří skandály, nebo dokonce odmítá myšlenku společné měny, ať si hraje na nezaměnitelného partnera, jakmile však vstoupí do celní unie, vzdá se části suverenity a pak se ukáže. Myšlenku vybudování skutečného jednotného státu Ruska a Běloruska ovšem v posledně jmenované zemi sdílí pouze asi 20 procent obyvatel. Ruská představa, že mají „Bělorusko v kapse“ dostává vážné trhliny. Hovoří se o krizi běloruského směru ruské zahraniční politiky. Lukašenko už tradičně, jako vždy ve chvílích zhoršených vztahů Minsku a Moskvy, dělá gesta směrem k Západu. Za celou dobu nepřinesla tato taktika větší výsledky: Západ jeho režim nazýval poslední diktaturou, odehrály se špionské skandály a neúspěšné pokusy o „barevnou revoluci“. Po válce v Gruzii se situace změnila, EU přehodnotila svůj postoj k Bělorusku a přičlenila zemi k projektu Východního partnerství.
Navzdory zvýšenému napětí se žádná strana s největší pravděpodobností neuchýlí k radikálním krokům, které by podstatně omezily spolupráci a dlouhodobě poničily vzájemné vztahy. S ohledem na komplikované a neuspořádané vztahy Moskvy s dalšími postsovětskými zeměmi (Ukrajina, Gruzie, Turkmenistán) nebude Rusko vyhrocovat vztahy s dalším sousedem. Stejně tak není v eskalaci vzájemných vztahů zainteresováno Bělorusko, protože ruská ekonomická a energetická podpora je pro běloruské hospodářství životně důležitá.
