Frustrovanou ulici není radno podceňovat. Nikde není psáno, že to musí skončit happyendem
Fenomén Occupy Wall Street zaujal politology, sociology i ekonomy na celém světě. Pokud se autoři shodnou na příčině spontánních protestů, které vznikají na mnoha místech po obou stranách Atlantiku, pak spočívá v nedůvěře ve schopnost politických a hospodářských elit řešit finanční a dluhovou krizi způsobem, který by byl společností vnímán jako spravedlivý. Jak se spontánně organizované protesty promítnou do konkrétní politické akce a vyústí v případnou změnu hospodářské a sociální politiky Západu, v tuto chvíli ještě nelze odhadnout. Co je však zřejmé, je reálný ekonomický základ, z něhož vyrůstají.
Můžou za to daně?
Významným faktorem je zřetelný nárůst příjmové a majetkové nerovnosti, který je dáván do souvislosti jak se změnami v daňové politice, tak s globalizací a liberalizací zejména finančních trhů a vůbec s obrovským nárůstem váhy finančního sektoru v ekonomice vyspělých zemí.
Kritici vidí jednu z příčin prohlubování nerovnosti ve snižování marginálních sazeb daní z příjmů v případě korporátního zdanění i ve zdanění fyzických osob. Požadují proto návrat k vyšším daňovým sazbám a vyšší redistribuci. Obránci politiky snižování přímých daní poukazují na skutečnost, že přes snižování sazeb je podíl přímých daní vztažený k hrubému domácímu produktu pozoruhodně stabilní.
Když v roce 1966 vydali Beatles album Revolver, byla na něm i jedna s prvních skladeb George Harrisona Taxman. V ní tehdy už fenomenálně úspěšní Brouci neprojevili porozumění pro mezní sazbu příjmové daně ve výši 95 procent, kterou zavedl labouristický kabinet premiéra Harolda Wilsona a jež se vztahovala i na jejich vysoké příjmy. Ve skutečnosti oproti šedesátým a sedmdesátým letům, kdy byly extrémně vysoké mezní sazby příjmů běžné, podíl zdanění zisku a příjmů k HDP o několik procentních bodů vzrostl nejen ve Velké Británii, ale i v celé Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (nevážený průměr OECD byl v roce 1965 pouze devět procent HDP, v roce 1975 stoupl na 11,2 procenta, zatímco po roce 2000 nikdy neklesl pod dvanáct procent HDP).
Co však vzrostlo v těchto letech na dvojnásobek, jsou zdravotní a sociální daně. Jejich podíl stoupl ze 4,6 procenta HDP v roce 1965 na devět procent v roce 2008. Demografie je jen jednou z příčin, proč ani tyto nárůsty nestačí pokrýt zvyšující se nároky.
Pokles mezního zdanění korporací a fyzických osob nevyústil ve významné snížení podílu těchto daní k HDP, ale spíše naopak. Stejně zjevné je, že standardně používaný ukazatel pro měření distribuce příjmů ve společnosti, takzvaný Giniho koeficient, podle statistik OECD skutečně roste. To neznamená nic jiného, než že se s nepatrnými výjimkami ve většině členských zemí prohlubuje nerovnoměrnost rozdělení příjmů ve společnosti. Mimochodem Česko patří v mezinárodním měřítku k zemím s nejnižší hodnotou Giniho koeficientu, ale i nejnižším výskytem chudoby.
Finanční golem
Jestliže je trnem v oku protestujících finanční sektor shrnutý pod nálepku „Wall Street“, lze to pochopit. Jednak „vygeneroval“ samotnou finanční krizi, jednak se mu dostalo významné pomoci od řady vlád, což nesmírně zatížilo jejich rozpočty a v podstatě je uvrhlo do dnešního marasmu. Člověk přitom ani zdaleka nemusí být antiglobalista nebo antikapitalista, aby si nepovšiml, že například v případě Islandu, Irska nebo Spojených států je kauzální spojení mezi finančním sektorem a následky jeho problémů na ekonomický růst a zaměstnanost zcela zjevné. Na tomto místě je ovšem třeba učinit poznámku, že zmíněná vazba v české ekonomice neplatí, neboť tuzemský finanční sektor problémy nezpůsobil.
Pozoruhodným jevem posledních desetiletí let je „financializace“ vyspělých ekonomik, tedy skokový růst obratů finančního sektoru oproti „reálnému“. Poměr HDP k obratu finančního sektoru ve Spojených státech ještě v roce 1970 představoval 37,8 procenta – jinak řečeno obrat nebyl ani třikrát vyšší než tehdejší americký HDP. V roce 1973 byl opuštěn systém pevných kurzů mezi hlavními světovými měnami, což vytvořilo prostor pro obrovský nárůst obchodování na devizových trzích. O dvacet let později byl obrat finančního sektoru čtyřicetkrát vyšší než HDP Spojených států, a v roce 2006 dokonce téměř stonásobný.
Liberalizace finančních trhů, zrušení bariér mezi investičním a komerčním bankovnictvím v USA, finanční inovace a dostupnost úvěrů – to vše přispělo k mocnému růstu finančního sektoru. Připočtěte k tomu silný faktor v podobě uvolněné měnové politiky americké centrální banky Fed. Globalizace a vstup nových hráčů na světové trhy z řad postkomunistických a rozvojových zemí včetně Indie a Číny jen přispěly k přesvědčení, že specializace na finanční sektor a služby je tím nejlepším, co se pro ekonomiku dá udělat. Finanční sektor generoval podstatné zisky, jejichž podíl na celkových ziscích podnikatelské sféry v USA v novém tisíciletí překročil hranici 40 procent. Platy v americkém finančním sektoru kdysi nijak nevybočovaly z průměru, ale od osmdesátých let začaly výrazně stoupat a v roce 2007, před vypuknutím světové finanční krize, se vyšplhaly na 181 procent amerického průměru.
Na lince Wall Street–Washington
S rostoucí váhou rostlo i propojení vysokých financí s vysokou politikou. A nemusíte patřit k těm, kteří kempují před katedrálou svatého Pavla v Londýně, aby vám tento perverzní vztah přišel ekonomicky nesmírně škodlivý. Autorem jednoho z nejtvrdších odsudků propojení „finanční oligarchie“ s americkou politikou je bývalý šéfekonom Mezinárodního měnového fondu Simon Johnson. Kritika nemíří pouze na nepřiměřené ovlivňování politiky finančním byznysem, ale týká se i prohazování pozic na lince Wall Street–Washington a zase zpátky. Investiční bankéři se stávají ministry financí, zasloužilí politici zase kočují na teplá místa ve správních radách na dolním Manhattanu.
Veřejnost neméně irituje internalizace zisků a socializace nákladů za záchranu systémově významných finančních institucí. Obludnou motivaci zakomponovanou do odměňování a kompenzačních schémat ve finančním sektoru potvrdily i četné ekonomické studie. Fascinující je, že opatření, jež byla přijata následně Obamovou vládou za účelem zamezit zbytečné riskování, se podle odborných prací v podstatě míjejí účinkem, a jsou dokonce kontraproduktivní.
Jakkoli nejsou protestující schopni uchopit, co se vlastně stalo, s analytickou brizancí Simona Johnsona dobře tuší, že mléko je rozlito a vytírat podlahu bude těžké. Jestli si myslíte, že rekapitalizace bank schválená na nedávném summitu eurozóny dopadne na daňového poplatníka tím nejšetrnějším možným způsobem, tak tomu věřte a uvidíte. I dobře řízené země s přijatelnou zadlužeností se mohou „těšit“ na dlouhé období postupného snižování v minulosti nabraných dluhů v nefinančním soukromém sektoru. A to platí také pro státy, jako je Dánsko nebo Švédsko, které excelují v žebříčcích mezinárodní konkurenceschopnosti, transparentnosti veřejné sféry a nízké míry korupce.
Následky globalizace
K tomu si připočtěte předvídatelné důsledky rychle postupující globalizace na trh práce ve vyspělých zemích. Zastavme se na chvíli doma. Česko je sice vysoce industrializované, ale takové bylo již před desítkami let. V posledních dvaceti letech se země především integrovala hluboko do německého průmyslového komplexu, přičemž v produkčním řetězci připadá naše pozice na segmenty s nižší přidanou hodnotou. Skutečně „domácích“ průmyslových firem, které si samy zajišťují všechny fáze od vývoje až po finalizaci sofistikovaných výrobků a odbyt na světových trzích, dnes v Česku najdete minimum. Vývoz je ze sedmdesáti procent tvořen firmami v zahraničním vlastnictví.
Samozřejmě, neměli jsme na vybranou. Ale také to jasně definuje možnost autonomního vývoje, jež je silně omezená stejně jako manévrovací prostor české hospodářské politiky. Kdo chce v Česku působit v oblasti průmyslu, musí být citlivý na to, aby udržel nákladovou konkurenceschopnost a zároveň se snažil co nejvíc posílit inovační potenciál. A to není legrace.
Globalizace v průmyslu a distančních službách poskytovaných třeba z Indie vůbec vyžaduje doslova úprk Západu k vysoce kvalifikovaným oborům. I tam, kde se daří rozvíjet inovační potenciál, však existuje vážný nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Západní školství totiž produkuje velmi málo absolventů ve vědeckých a technických oborech, které jsou na studium náročné.
Podle Eurostatu v Česku předloni připadalo na tisícovku obyvatel ve věku 20 až 29 let jen 15,3 absolventa „tvrdých“ vysokoškolských oborů, a to jsme na tom ještě relativně dobře. Průměr sedmadvacítky je ještě o jednoho absolventa nižší. I natolik sofistikovaná země jako Nizozemsko má jen 8,9 absolventa, zatímco v Maďarsku jich je 7,5. Na druhou stranu když chce někdo zaměstnat čerstvě graduovaného maďarského právníka nebo politologa, bude mít si z čeho vybírat…
Maximalizace slasti
Demokratizace terciárního vzdělávání, která běžně protáhne vysokými školami víc než půlku mladé generace, by byla hezká věc, kdyby neprznila strukturu nabídky vysokoškolsky vzdělané pracovní síly. Ta je totiž z hlediska budoucnosti všechno, jen ne perspektivní. Absolventů v „měkkých“ společenskovědních oborech jsou v západní civilizaci davy, jenže jak pro ně zajistit práci odpovídající jejich vzdělání a očekáváním včetně platového ohodnocení? Jistě můžete namítnout, že oni i jejich rodiče měli prozíravě dát přednost jaderné fyzice, molekulární biologii nebo strojařině, zkrátka čemukoli, co nebude závislé na veřejném sektoru a veřejných rozpočtech. Ty se budou muset vyrovnávat s kumulovanými dluhy danými dlouhodobě deficitním hospodařením a dobře placená místa pro „soft“ obory zkrátka nebudou. „Maximalizace slasti“ v průběhu studia bude vykoupena strastmi hned po jejich ukončení.
Nejde jen o vysokoškoláky. Deindustrializace v řadě zemí s sebou vzala i slušně placené pracovní příležitosti v dělnických profesích a na úrovni středního managementu. Kde všichni najdou uplatnění? Nejspíš v té části tržních služeb, která není vystavena mezinárodní konkurenci. Jenže tam je nízká produktivita a mizerné platy.
Najít pozitivní východisko z tohoto koktejlu, kombinujícího reálné průvodní jevy globalizace se ztrátou důvěry v politické i podnikatelské elity, je skutečnou výzvou. Zvláště když ony elity až příliš často myslí především na své vlastní zájmy. Ani protestující však na chandru západní civilizace nenalézají uchopitelnou odpověď. Pozitivní východisko totiž na ulici ani na náměstích najít nelze. Zato se tam nabízí spousta destruktivních řešení. Na to je frustrovaná ulice jako stvořená.
