Kde bere vláda přesvědčení, že se v roce 2000 zlepší výběr daní?
Těžko říct, proč se sociální demokracie v poslední době vrátila ke svému programovému heslu o zkvalitnění výběru daní. Vždyť její představitelé ještě nedávno toto téma obcházeli s poukazem na to, že daňové inkaso je u nás na standardní evropské úrovni. V každém případě premiér i ministr financí tvrzením, že lepší výběr daní má být významným zdrojem dodatečného zvýšení rozpočtových příjmů, zbytečně problematizují slova Mertlíkova „rozpočtového náměstka Eduarda Janoty, že „příjmy jsou spočteny reálně .
Nic převratného. Vláda vyhlásila, že dodatečné zvýšení příjmů státního rozpočtu na příští rok o 21 miliard korun by měl částkou 2,5 miliardy zajišťovat lepší výběr daní. To je ovšem vágní údaj, neříkající nic o tom, z jaké výchozí základny bylo toto numero vypočteno. Ne že by pro správce daní, finanční úřady a ředitelství a celní správu neplatilo „stále více a kvalitněji (viz článek Beránek škrábe a kouše, EURO 4/1998). Nicméně úpravy v technice výběru daně z přidané hodnoty a spotřební daně nejsou žádným převratným opatřením a další kroky se nerýsují. Neméně důležitým argumentem pak je skutečnost, že správa daní si v aktuálním vládním návrhu státního rozpočtu zachovala aspoň tolik provozních prostředků jako loni jen za cenu drsného seškrtání investic. Ministerstvo financí v tomto případě si ce chvályhodně začíná s úsporami u sebe, nicméně berňáky za svou krátkou novodobou historii nezbytněly natolik, aby bylo z čeho trávit. Mimoto získat peníze také něco stojí.
Čím lépe, tím více. Jak tvrdí náš odborník v tomto oboru, zástupce ředitele Finančního ředitelství v Českých Budějovicích Václav Boněk, dobrý výběr daní závisí na třech faktorech: dobré legislativě, dobré správě daní a dobré morálce. Přito m to poslední podtrhuje. Traduje se, že nejnižší podíl daňových úniků je ve Švýcarsku, protože tamní obyvatelé jsou vychovaní k tomu, že krást se nemá, a kromě toho tamní daňová správa disponuje nástroji, o nichž se nám jenom zdá. Od Švýcar nás ale dělí vzdálenost několika světelných let. Takže úkol správy daní není pouze vybírat, ale i vymáhat. Při vší, často oprávněné kritice správy daní lze prohlásit, že s málem dokáže dost. Upozorňování na to, ž e tři čtvrtiny pracovníků finančních úřadů představují ženy (ve světě je to spíše naopak), protože živitelé rodin - až na fanatiky - jsou raději daňovými poradci, a že průměrný plat daňových správců u nás jen málo převyšuje celostátní průměr, je sice vousaté, ale aktuální. Podíl nedoplatků na celkovém daňovém inkasu v posledních letech mírně roste a letos v únoru překročil čtyři procenta. Miloš Zeman nicméně zjednodušuje, když ztotožňuje zlepšení výběru daní se snížením objemu nedoplatků. Daňový nedoplatek ještě neznamená daňový únik. Jde na jedné straně o přiznané, leč nezaplacené daně, na druhé straně o daně doměřené na základě výsledků kontroly. Paradoxně lze tedy říci, že čím lepší činnost daňové správy, tím víc nedoplatků. Mimoto podstatné snížení nedoplatků zdaleka není pouze věcí daňové správy. Jak uvádí Václav Cinkajzl z útvaru metodiky vymáhání pohledávek Ústředního finančního a daňového ředitelství, třetina nedoplatků je uplatňována v rámci konkursního řízení. To znamená krajně nejistý výsledek v dlouhodobé perspektivě. Největší nedoplatky vykazují daň z přidané hodnoty a daň z příjmů, což v případě právnických osob úzce souvisí s celkovým finančním zdravím podniků. Mezi dlužníky jsou firmy vykazující řadu let ztrátu a vyměřený nedoplatek ji sníží. Nic víc.
Kontrola. V Německu spočítali, že posílení daňové správy na úseku kontroly o jednoho pracovníka ročně přinese kolem 850 tisíc marek do státní pokladny. Podobné údaje nejsou pro naše podmínky k dispozici. I kdyby to ale bylo pouze 850 tisíc korun, jako že to bude podstatně víc, ukazuje to výjimečnou důležitost kontrolní a vyhledávací činnosti. Je ale třeba přiznat, že je to činnost, kterou jendinou lze omezit při růstu poplatníků a plátců daně i administrativy. V České republice připadá 1,4 pracovníka daňové správy na tisíc obyvatel, což je podle odborníků podíl zhruba odpovídající situaci ve vyspělých zemích. Podstatné ale je, že trvale roste počet daňových subjektů. Například v okruhu působnosti českobudějovického finančního ředitelství se za poslední tři roky zvýšil o pětinu, zatímco počet pracovníků zůstal stejný. Podobné je to celostátně. To lze vstřebat buď za cenu vyššího pracovního vyp ětí, nebo za cenu omezení právě kontrolních mechanismů.
Specializace. Ve vládě leží návrh vyčlenit v okruhu působnosti jednotlivých finančních ředitelství finanční úřad specializující se na kontrolní a vyhledávací činnost. Urychlené uskutečnění tohoto opatření by se možná neprojevilo ve snížení obje mu nedoplatků, ale určitě by zvýšilo efektivnost výběru daní. Bohužel, je to v současné době jediné systémové opatření, které by mohlo relativně rychle přinášet konkrétní výsledky. Snad kromě registračních pokladen, jejichž zavedení podléhá nejisté parlamentní proceduře. Zbytek sociálnědemokratické invence (pro pravicovou opozici je tato problematika nedůstojná - vše vyřeší správně nastavené daně) je ve stadiu obrysů a expertních diskusí. Ať už jde o majetková přiznání, paušální daň pro drobné živnostníky, finanční a celní s tráž nebo - nejnověji - nápad na zavedení minimální daně pro podnikatele trvale vykazující ztrátu. A to u fyzických osob dvanáct tisíc korun, šest tisíc v případě, že nejsou plátci daně z přidané hodnoty, a u právnických osob dvo jnásobek.
Pokuty. Zásadnější opatření takového kalibru jako změna struktury daní, respektive vzájemného nastavení jednotlivých druhů daní, jsou pak zatím pouze pojmy bez konkrétního obsahu. Ostatně samotné nastavení daní jen zprostředkovaně souvisí s kvalitou jejich výběru. Velmi je s ním však spjato znění některých základních právních norem, jež volá po změnách. Ty ovšem zatím nejsou k dispozici ani v obrysech. Souhrou rozmanitých vlivů byla například daňové správě před časem svěřena nejen kontrola umísťování státních dotací, ale i vymáhání některých pokut za přestupky. V praxi to znamená, že nezaplatí-li někdo policii pokutu za špatné parkování, je na finančním úřadě, aby ji vymáhal. Jde o desetitisíce a statisíce případů, jež nejen zabírají čas, který by mohl být věnován jiné činnosti, ale náklady na jejich řešení jsou zhusta mnohonás obně vyšší než konečný výnos.
Zákony. S vyspělým světem nekompatibilní je stav vzniklý kombinací různých ustanovení Občanského a Obchodního zákoníku, trestního zákona a jejich výkladem. Umožňuje podnikatelskému subjektu zatíženému daňovými nedoplatky v podstatě vo lně nakládat s majetkem, přelévat ho do jiných firem a zakládat nové. Ve světě málo vídaná je i benevolence českého živnostenského práva. Boněk upozorňuje na další zajímavý fakt, který souvisí s výběrem daní a daňovými nedoplatky, i když jeho ekonomické i právní souvislosti jsou daleko širší. Před šedesáti lety bylo v celé Československé republice na dva tisíce sp olečností s ručením omezeným, dnes je jich jen v České republice kolem sto dvaceti tisíc. Proč asi?
Paretův zákon. Italský ekonom Vilfredo Pareto se mimo jiné proslavil názorem, že osmdesát procent daní pochází od dvaceti procent populace. Tento Paretův zákon zasahuje nejen daňovou progresi v závislosti na výši příjmů, ale i realitu, že daně neplatí všichni tak, jak by měli. Vyjdeme-li ze zřetelného pocitu nynější vlády, že příjmy státního rozpočtu nejsou úměrné potřebám, a zároveň z faktu, že zvýšení daňové zátěže je neprůchodné, pak logicky musí jít o to, aby podíl lidí a podnikatelských subjektů podílejí cích se prostřednictvím placení daní na financování státních výdajů trvale rostl. Potenciál zlepšení výběru daní je nepochybně velký, ale výzvy, byť vyslovené vysoce postavenými ústy, ho nezmobilizují. Uskuteční-li se u nás jednou opravdu věcná odborná a politická diskuse o modernizaci daňové soustavy (reforma není to pravé slovo, protože z hlediska druhové struktury daní jsme s vyspělou Evropou srovnatelní), pak bude tato otá zka jednou ze zásadních. Jde ale o to, zda k této diskusi vůbec dojde.
