Supervelmoci na sobě závisejí jako děti a rodiče. Chtějí se otestovat, ale nikoli nutně válčit, vyučoval teoretik studené války Thomas Schelling
„Stojíte na hraně útesu připoután řetězem k dalšímu vězni. Když se jeden z vás vzdá, druhý dostane vysokou odměnu, ale jak ho přesvědčit, aby se vzdal? Můžete ho shodit se srázu, ale potom zahynete oba. Co dělat? Odpověď zní: tancovat. Čím dál blíž a blíž okraji. Nechcete mu namluvit, že uděláte něco úplně šíleného. Musíte ho přesvědčit, že jste připraveni víc riskovat, že uklouznete a spadnete z útesu. Kdo to dokáže, vyhrává,“ těmito slovy vzpomínal na přednášky z teorie her Michael Kinsley, sloupkař Washington Postu a bývalý žák laureáta Nobelovy ceny (2005) za „lepší porozumění konfliktům“ Thomase Schellinga (14. dubna 1921 – 13. prosince 2016).
Schelling byl jakýsi Machiavelli studené války. Interakce supervelmocí popisoval na základě analogie vyděrače a jeho oběti, rodiče a dítěte, manažera a zaměstnanců. „Je tam vzájemná závislost, chuť vyzkoušet sílu bez vyvolání krize,“ říkal. Nejlepší pozorování předával desítky let Bílému domu, ale při přebírání Nobelovy ceny už nebylo co tajit: „Sovětský svaz zastával veřejný postoj, že jakákoli válka v Evropě by automaticky vedla k nukleárnímu konfliktu. Současně však razantně investoval do vybudování konvenčních sil, které by byly v atomové válce k ničemu. Proč asi?“
Zákonitosti vzájemného odstrašení velmocí na pozadí teorie her formuloval na nesčetných příkladech. Koncept „věrohodné hrozby“ (viz útes) popsal takto: „Do Západního Berlína umístily USA malou posádku. Hluboko na území NDR neměla žádnou šanci ubránit se případnému útoku. Úkolem těchto vojáků nebylo město bránit, ale zemřít, pokud by k útoku došlo. To by vyvolalo rozsáhlou odvetu USA, protože žádný prezident by si nemohl dovolit ignorovat jejich zabití.“ Co už Schelling nedodával – podobné strategie sám inspiroval.
Vedle Kissingera, Wohlstettera a Kahna byl asi nejvlivnějším teoretikem, který pomáhal formulovat politiku USA po kubánské krizi. Konflikt byl v jeho pojetí „jazykem“, který se namísto vět a odstavců skládal z vojáků, nukleárních hlavic a spousty mrtvých.
Schelling se nezabýval jen studenou válkou, byť třeba Kubrickův film Dr. Divno -láska vznikl na základě konzultací s ním. Od 70. let studoval rasovou problematiku a je autorem teorie „bodu zlomu“, která vysvětluje, proč se i smíšené komunity s harmonickým soužitím v jistém okamžiku změní na stoprocentně černé.
Fenomén White Flight (úprk bílých) totiž nesouvisí ani tak s nesnášenlivostí, jako s prudkou neochotou jakékoli etnické skupiny stát se doma menšinou. Jeho teoretický postulát byl později mnohokrát ověřen.
Syn námořníka a učitelky z Oaklandu měl pestrý život. V 50. letech uplatňoval Marshallův plán ve Francii a Dánsku, pracoval pro Bílý dům a přednášel na Yalu i Harvardu. Klasickým dílem je Strategie konfliktu z roku 1960, ale knih napsal celou řadu. Díky napínavým příkladům jsou čtivé i pro úplné laiky – třeba koncept „zúžení výběru“, který má posílit vyjednávací pozici, popisuje na příkladu legendární automobilové hry „kdo první uhne“. Schelling doporučuje, aby dal řidič automobilu divokým manévrováním po silnici najevo druhému, že ztratil nad vozem kontrolu. Výběr bude zúžen – druhý řidič nemá jinou možnost než uhnout.
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
