Před sedmdesáti lety nás zradili nejen spojenci, ale i my sami sebe
Je to jizva, je to rána, je to znamení hanby. Mnichovská dohoda uzavřená v noci z 29. na 30. září 1938, jež učinila z Československa nedochůdče předurčené k záhubě. Německu a po „vídeňské arbitráži“ i Maďarsku a Polsku muselo odstoupit třetinu svého území s 4,9 miliony obyvateli, 33 procenty průmyslových podniků, s hraničními pevnostmi a strategicky nenahraditelnými úseky železničních tratí. A muselo to učinit na základě dohody, již bez účasti zástupců ČSR, ale na její účet uzavřeli premiéři spojenecké Británie a Francie, Chamberlain a Daladier, s „vůdcem“ nacistického Německa Hitlerem a italským „ducem“ Mussolinim. Český básník František Halas vyjádřil tenkrát ve sbírce Torzo naděje pocity svých spoluobčanů ve známých verších: „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali…“
Před 70 lety nás však nezradili jenom spojenci; zradili jsme i my sami sebe! Jistě, bez pomoci Francie, Anglie a případně SSSR, který však nebyl na válku připraven, by se bývalo Československo dokázalo bránit hitlerovské agresi jen pár týdnů a za cenu velkých lidských i materiálních obětí. Lze pochopit prezidenta Edvarda Beneše, že si je nechtěl vzít na svědomí. Nesvolal, ač dle ústavního pořádku měl, Národní shromáždění a spolu se Syrového vládou se mnichovskému diktátu podvolil. Zatímco tedy se Habešané Mussoliniho okupantům postavili bosí a Poláci čelili wehrmachtu i jen na koních, Češi si od Mnichova vlečou sžíravou pochybnost, zda osudově neselhali, když nebojovali. Nebýt „druhého odboje“ domácího a především zahraničního, československých vojáků bojujících o Francii, o Anglii, u severoafrického Tobruku a na východní frontě, českou národní páteř by asi zlámaly úrazy v Mnichově, za denunciantské a totalizující „druhé republiky“ a šest let demoralizujícího „protektorátu“.
Přinejmenším nalomená těmito traumatizujícími zážitky však československá společnost byla a česká namnoze dosud je. Proto se ještě v londýnské emigraci začal roku 1943 rodit plán „zjednodušené“ demokracie, známý jako Národní fronta. Do této kvazikoalice jen několika vyvolených politických stran a houfu „masových“ organizací nebyli pro kolaboraci svého pravicového křídla s nacisty připuštěni agrárníci, nejvlivnější politická strana první republiky, a proto obávaná konkurence pro KSČ, národní socialisty, ČSSD, lidovce a dvě menší slovenské strany. Jistě přebujelé prvorepublikové stranictví bylo vyhlášením Košického programu vlády Národní fronty Čechů a Slováků 5. dubna 1945 nahrazeno systémem omezené politické soutěže, kterou měla pod kontrolou KSČ.
Jak to v donedávna Masarykově republice mohlo nastat? Inu trauma z Mnichova, ze zrady Francie a Anglie, bylo stále velmi živé. Navíc kdekdo odprava doleva a odshora dolů věřil, že stejně jako většinu ČSR osvobodil velký „slovanský bratr“ z Východu - jen on nás spolehlivě ochrání před Německem, pokud by chtělo opět expandovat. Zmožena hrůzou z Německa, česká politická reprezentace proto horovala kromě pro Stalina i pro odsun 3,5 milionu sudetských Němců. Z republiky byli „vylikvidováni“ (Beneš) za to, že ji coby Hitlerova „pátá kolona“ pomohli rozbít. V této atmosféře se nikoli národním socialistům, od nichž se to čekalo, nýbrž KSČ podařilo přisvojit aureolu vlastenecké, národní zájmy nejvíc hájící strany. V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 jasně zvítězila a infiltrujíc odbory, svaz mládeže, další „masové“ organizace a především armádu a bezpečnost, dotlačila koncem roku 1947 vývoj do stavu, kdy dle „věšteckých“ Gottwaldových slov „reakce zahnaná do kouta půjde na hazard“. Šla, lépe řečeno naletěla provokaci komunistů, po níž většina nekomunistických ministrů podala demisi. Jako ve dnech Mnichova do kouta opět zatlačený a nemocí oslabený prezident Beneš demisi k jejich překvapení přijal. A podepsal Gottwaldovi vládu „obrozené Národní fronty“ dle jeho představ. Nikoli v rozporu se stále platnou prvorepublikovou ústavou tím byl dokonán mocenský zvrat, proslulý jako „vítězný únor 1948“. Následovala likvidace demokratické opozice a nastolení komunistické totality, jež sice od šedesátých let erodovala, ale jako systém zbankrotovala až na sklonku roku 1989.
Jaké ponaučení si vzít z Mnichova, jenž mohl být počátkem našeho konce? Snad to, že pro nevelký stát mezi Německem a Ruskem je životně důležité myslet na svou bezpečnost včas a pojistit si ji spolehlivým spojenectvím. A že je stejně nezbytné starat se o demokracii, piplat si ji a neslevovat z ní, poněvadž jinak se uplatní nacionální, třídní a jiné vášně, jež mezi námi zde a těmi okolo zase vztyčí bariéry, mezi kterými uvízneme. Pozor, po Mnichovu se nám to přihodilo na víc než 50 let.
