Kapitola XXXVII.
Neštěstí na export * Investor prodává, analytik by kupoval * ČEZ ano. Rosněfť ne.
Neštěstí na export
Nejšťastnější lidé žijí na ostrově Vanuatu v Tichém oceánu. Alespoň to tvrdí průzkum britské organizace New Economics Foundation, která sestavila žebříček 178 zemí podle kvality života a životního prostředí. Na dalších místech najdeme Kolumbii, Kostariku, Dominikánskou republiku, Panamu, Kubu, Honduras, Guatemalu, Salvador a Svatý Vincenc je desátý. Česká republika dostala číslo 128, Francie 129 a USA, které z vyspělých zemí jsou na tom zdaleka nejhůře, dokonce 150. Že by v zemích s vysokým číslem lidé preferovali takzvaný „high standard of living“, zatímco ve státech s nízkými čísly se lidé chtějí mít „high quality of life“? Není to jasné, jinak by se mezi posledními neumístnily Zimbabwe, Svazijsko, Burundi, Ukrajina či Rusko.
Libanon je 83. a Izrael 117. Šťastnější Libanonci se tedy dnes urputně brání, aby jim Izrael nepřinesl neštěstí. Írán je 66. a Spojené státy americké 150., takže kdyby USA tuto zemi obsadily, bylo by to pro Peršany holé neštěstí. Asi stejné, jaké již potkalo Afghánistán či Irák. Tyto země na žebříčku už vůbec nefigurují.
Investor prodává, analytik by kupoval
Papíry letecké společnosti SkyEurope Airlines se ve Vídni minulý týden obchodovaly pod úrovní dvou eur, což je další negativní rekord. Podobně dopadl i její konkurent ze severu Evropy´, společnost Norwegian. Investorská hodnocení leteckých firem jsou v současnosti negativně ovlivněna zejména vysokou cenou ropy a globálně špatnou náladou na akciových trzích. Nicméně analytici, například nejnověji HSBC, by však akcie aerolinek překvapivě kupovali. Tvrdí, že základy leteckých firem jsou zdravé a že mají silnou schopnost zvyšovat tržby. Takže budete-li věřit analytikům, kupujte papíry firem, jako jsou Ryanair, Air France, Lufthansa či easyJet.
ČEZ ano. Rosněfť ne.
Mezi investory, kteří analytiky zcela jistě neposlechnou, patří Mark Mobius, guru fondu Franklin Templeton, jehož finanční svět považuje za největšího stratéga investování do rozvíjejících zemí. To, že Mobius nekupuje papíry aerolinek, se dá pochopit, ale že ho nechávají chladným i akcie ruské olejářské dvojky Rosněfti, která šla minulý týden na burzu, musí znepokojit investory, kteří naopak akcie upsali. Mobiovi se na Rosněfti údajně nelíbily dva faktory: vysoká cena akcií a právní rizika. „Nelituji, že jsme do toho nešli. Analyzovali jsme čísla a nakonec jsme rozhodli, že ne,“ řekl v rozhovoru pro agenturu Reuters. Právní rizika, která se minulý čtvrtek nakonec potvrdila (o tom více na straně 8), vyplývají z (politické) transakce, při níž státní Rosněfť velmi levně získal nejcennější (těžební) dceru ropné společnosti Jukos, která patřila odsouzenému magnátovi Michailu Chodorkovskému.
Mobius asi udělal dobře, že Rosněfť ze svého portfolia nakonec vynechal. Možná si vzpomněl i na nezdařilou investici svého kolegy George Sorose do ruských polostátních podniků před několika lety. Také investiční bankéř Jan Pravda, zakladatel firmy Pravda Capital, který se s Mobiem několikrát sešel v Praze v době, kdy Templeton Asset Management investoval velké peníze do středoevropských energetik, potvrzuje, že obavy z investice do Rosněfti jsou oprávněné.
„Jinak Mark Mobius pro USA objevil investování do rozvojových trhů. Stal se hvězdou globálního asset-managementu a umožnil tak nepřímo rozvoj burz v Praze, Budapešti či ve Varšavě. Na druhé straně z firmy ČEZ odešel příliš brzy. A nechal tak na stole mnoho miliard korun,” dodává Pravda.
Je ale Mobius skutečně tak velkou hvězdou? Podívejme se na jeho schopnosti například prizmatem firmy ČEZ, která má zhruba 592 miliony akcií a z toho Templeton vlastnil začátkem tohoto tisíciletí asi deset procent. Jako minoritní akcionář se hádal se státem, žádal místo v dozorčí radě, ale neuspěl a akcií se nakonec zbavil. Když jedna akcie stála kolem stovky, prodal v dubnu 2001 zhruba pětiprocentní balík, zbytek o něco později. Akcionářům asi peníze vydělal, ale dnes už možná lituje, že s prodejem nečekal do roku 2006. Kdyby prodával minulý týden, kdy jedna akcie stála kolem 720 korun, odnesl by si 42 miliard korun, tedy minimálně sedmkrát více!
Jak ale mohl takový růst akcií Mobius předvídat? Jak mohl tušit, že sociální demokraté vloží regionální distribuční firmy do podniku ČEZ, zároveň několikrát za sebou radikálně zvýší ceny elektřiny a tím potáhnou cenu akcií nahoru? Mobius měl v roce 2000 vstoupit do ČSSD. Určitě by získal i místo v dozorčí radě, svým akcionářů by vydělal sedmkrát větší balík a možná, že by sociálním demokratům zbylo i na odměnu za služby advokáta Altnera, který za zastupování strany v kauze Lidový dům žádá po ČSSD sedmnáct miliard korun.
