FOTOGRAF JAKO POVOLÁNÍ - Polonahé modelky, špičková auta, nervy drásající reportáže ze zapomenutých koutů světa. Tak si představujeme denní chleba profesionálních fotografů. Skutečnost je ale daleko drsnější. Alespoň v Česku, kde se aparátem ohání snad úplně každý, kde krádeže fotek patří k běžné rutině a kde pouhá kvalita k úspěchu rozhodně nestačí.
Klapne vypínač a obrovské reflektory vystřelí kužely jasného světla. Dvanáct objektivů zachytí svůj cíl, dvanáct postav se hladově nakloní kupředu. Modelka se v proudu naprosto soustředěné pozornosti zatřepetá jako motýl ve větru, vteřinu na to už ale opět kontroluje situaci. Štíhlou rukou prohrábne hřívu vlasů, špička jazyka zavadí o pootevřené rty a úklon hlavy vykouzlí do očí drobné jiskřičky. Spouště aparátů spustí bubnovou palbu, kterých tento jednodenní kurz Institutu digitální fotografie IDIF zažije ještě mnoho.
„Uživit se jako fotograf na plný úvazek je dnes neuvěřitelná řehole. Česko je plné amatérů a poloprofesionálů, kteří odčerpávají většinu zakázek, i ti nejlepší se proto probíjejí jen velmi těžce,“ popisuje bez iluzí ředitelka IDIF Miriam Hlavinková. Právě společnost, kterou vede, je přitom jedním z nemnoha osamělých ostrůvků v moři obecné mizerie celého oboru. Pořádáním desítek specializovaných fotografických kurzů ročně totiž institut pohodlně živí vlastní studio i dvacítku zaměstnanců.
„Rozhodli jsme se prostě nejít hlavou proti zdi. Neděláme fotografickou práci, soustředíme se místo toho jen na pořádání výukových kurzů různého zaměření, od rodinného fota po akty,“ vysvětluje důvody úspěchu Hlavinková. Před pěti lety tato idea rozhodně nezněla jako reálný podnikatelský plán, mnohem více by šla zařadit mezi vědecko-fantastické představy spisovatele Ondřeje Neffa, jednoho ze zakladatelů IDIF. Jenže následoval masivní pád cen digitálního fotografického vybavení, jeho rostoucí popularita u široké veřejnosti a tedy i zrození celé nové kategorie potenciálních zákazníků.
FOTOGRAFICKÁ BRANŽE
• Podle odhadů Asociace profesionálních fotografů se počet profesionálních fotografů na volné noze v Česku pohybuje v řádu stovek až tisíců. Přesnější čísla nebo údaje mapující fotografy – zaměstnance však nejsou dostupná.
• Ceny fotografických prací se velmi liší, prezentace modelky může kolísat okolo 3 až 12 tisíc korun, zhotovení reklamní fotografie začíná na tisícikoruně, hodinová sazba fotografa pro reportáž je běžně také tisícikoruna a účast na jednodenním fotografickém kurzu přijde na dva tisíce korun.
Až příliš lákavá podnikatelská šance
Pro jejich převedení do kategorie „mých platících“ zákazníků je však nutné si uvědomit, že tito budoucí fotografové nehledají jen znalosti, podstatná je pro ně i zábava a nějaké to dobrodružství. Memorování složitých formulí pro výpočet clony a času nebo nekonečné focení omšelé vázy už dnes nikoho neohromí, doba si žádá víc. Takže zatímco trénink na půvabné modelce či modelu se považuje za dobrý standard, workshop v prostorách některého z českých zámků už patří o úroveň výš a fotografická expedice do některé z exotických zemí už skutečně okouzlí prakticky každého.
„Samozřejmě, někdy je té zábavy a dobrodružství až příliš, třeba když jsem na expedici v Thajsku pracoval s klienty v jednom z místních slumů, těch opravdu nuzných chudinských čtvrtí. Hlouček západních turistů s drahými přístroji na krku působí v tomto prostředí velmi nepatřičně, bezpečně se tam necítil snad nikdo,“ popisuje fotograf Roman Pihan, sám autor dvou uznávaných fotografických příruček.
Pro podobnou dávku adrenalinu ale podle něj není třeba cestovat až do vzdálených asijských zemí, scény jako z akčního filmu čekají i na pražském Václavském náměstí. Jako třeba při nedávném praktickém cvičení v kurzu pro začátečníky, z něhož se jedna z účastnic vrátila naprosto vyděšená. Namísto fotky nějakého domu si totiž do záběru vybrala nebezpečně vypadajícího muže, který ji následně aparát bezohledně sebral, fotografii smazal a ještě vyhrožoval zabitím. Těžko říct, jakého kriminálníka se jí podařilo zvěčnit.
„To jsou ale samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo. Fotografická branže je dnes v Česku spíše na úbytě a místo vzrušujících zážitků zažívá spíše pomalou předsmrtnou agónii. Tedy pokud se bavíme o živnostnících na volné noze a nikoliv o známých jménech typu pana Saudka, či opravdu velkých agenturách zprostředkovávajících fotografům reklamní zakázky,“ dodává Pihan.
Problémem je totiž skutečnost, že profesionálové zaměření třeba na dokumentaci svateb, maturitních akcí nebo promocí, se musí o svůj chlebíček až příliš často dělit s nadšenou laickou veřejností. Drtivou většinu zakázek tohoto typu dnes totiž vykonávají lidé naprosto odlišných profesí, kteří si občasným přijmutím fotografické zakázky snižují náklady na drahé vybavení, nebo prostě vylepšují rodinný rozpočet.
V extrémních případech pak dochází i k situacím, kdy zoufalý profesionální fotograf doslova obsadí vybranou radnici nebo kulturní dům a obrázky ze svateb či promocí zhotoví i bez předem dohodnuté zakázky. Pak je jednoduše vyvěsí v nízké kvalitě na web a doufá, že si některé z nich nechají příslušní hosté či svatebčané dopracovat a vytisknout.
Modelek je naštěstí pořád dost
Amatéři ale kazí byznys také v užitné a reklamní fotografii. „Vezměte si třeba obrázek rozesmáté rodiny, propagující některou politickou stranu. Ten většinou pochází z fotografických databází, jejichž provozovatelé vykupují zdařilé snímky ve velkém vlastně od kohokoliv a za celkem drobný peníz,“ upozorňuje Ondřej Dobiáš z firmy Photo - Agency.
Využití těchto databází je potom více než jednoduché. Reklamní agentura si prohlédne všechny obrázky týkající se požadovaného tématu, za práva k některému z nich zaplatí stovky nebo tisíce korun a ušetří na fotografovi, jehož cílené zpracování požadovaného snímku by vyšlo podstatně dráž.
Pochopitelně tento poněkud masový systém produkce se dá jen obtížně uplatnit u obrazové dokumentace či reklamy na nějaký konkrétní výrobek. Třeba katalog dámského prádla, nová šperkařská kolekce nebo propagační materiály k novému mobilnímu telefonu vyžadují už skutečně vysoce odbornou a bezchybnou práci, na kterou si ani ti nejzkušenější amatéři netroufají. Bohužel, těchto zakázek je údajně zoufale omezené množství.
Naštěstí poměrně neměnnou a silnou pozici má v branži modeling a s ním související fotografické služby. „Třeba jen za dnešek se na specializovaných stránkách zaregistrovalo asi sedmdesát nových jmen. Jistě, jde zhusta o začátečníky, kteří se mezi elitu nikdy nedostanou, i tak se ale bez kvalitně nafocených prezentací neobejdou,“ míní Dobiáš.
Na otázku visící ve vzduchu pak rovnou dodává: Ano, největší peníze se samozřejmě pohybují v oblasti tvrdé erotiky nebo pornografie. To už je nicméně směr běžným fotografům a fotografickému umění velmi vzdálený.
I fotka je majetek
V nářcích na zhoubný tlak přemnožených amatérů by se nejspíše dalo pokračovat ještě dlouho, obecně se ale profesionálové shodují na tom, že jde o nezastavitelnou daň digitální fotografii. Zatímco dříve padlo na koupi špičkového přístroje několik měsíčních platů a jejich následné krmení kvalitními filmy a dalším materiálem omezovalo komerční využití tohoto koníčku na úzkou elitu, dnes jsou finanční náklady na vytvoření obrázku prakticky zanedbatelné i pro naprosto běžnou veřejnost.
Bohužel celý obor čelí ještě jedné nepříjemné výzvě v podobě velmi laxního zacházení s autorskými právy. „Třeba jednoho z našich kolegů si najal pan vicepremiér Jiří Čunek na zdokumentování svatby jeho dcery. O dva dny později potom už byly některé tyto fotky na stránkách Blesku, který si je prostě bez dovolení stáhl z autorových webových stránek,“ popisuje ředitelka Miriam Hlavinková. Podobné chování podle ní není v Česku žádnou výjimkou. S ilegálním kopírováním svých prací se fotografové setkávají dnes a denně a soudní žaloby jsou stejně jako ve zmiňovaném případě drtivou většinou fotografů zavrhnuty kvůli přílišným nákladům a pochybnému výsledku.
„Prostě jedinou možností, jak do budoucna přežít, je být neustále o krok vpředu. Třeba my se teď soustředíme na přilákání architektů či zaměstnanců realitních firem, kteří fotografování potřebují ke své práci. A lidé z našeho oboru se prostě musí snažit o totéž,“ uzavírá Hlavinková.
