Spor o bankovní poplatky končí pro klienty bank nedobře, jejich žaloby neuspěly
Spory o bankovní poplatky, které ukončilo až rozhodnutí Ústavního soudu a následně prohlášení Nejvyššího soudu, byly pozoruhodné v řadě ohledů. Zaprvé svojí dosud nevídanou masovostí, protože se do nich zapojily desítky tisíc osob (alespoň podle tvrzení organizátorů těchto iniciativ). Zadruhé tím, že strana žalovaná byla finančně výrazně silnější než strana žalující. Pozoruhodný byl i „katalyzátor“, který spory spustil – rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora, které řešilo spornou otázku vycházející z odlišné právní úpravy a z odlišného skutkového základu, nicméně bylo vztaženo na tuzemskou situaci. Pozoruhodný byl rovněž předmět sporu, který dosahoval řádově většinou pouze tisíců korun a teprve v součtu nároků uplatněných klienty bank se jednalo o věc významnou.
V neposlední řadě spory představovaly zátěžový test justice, protože se koncentrovaly u několika málo převážně pražských obvodních soudů.
Podstata sporů byla relativně jednoduchá. Spočívala v posouzení, zda jsou pro klienty bank závazná ujednání v jimi podepsaných úvěrových smlouvách, podle kterých měli klienti platit poplatek zpravidla nazvaný „za správu a vedení úvěru“. Neplatnost takového ujednání spatřovali klienti bank, resp. jejich právní zástupci v tom, že nebylo zřejmé, jakou službu banky za poplatek poskytují, případně v neurčitosti ujednání o tomto poplatku či v tom, že poplatek zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech banky a klienta. Banky se bránily argumentem, že smlouvy klienti uzavírali dobrovolně a při plném vědomí svých povinností. Vzhledem k nízkým žalovaným částkám, které mohly v jednotlivých případech dosáhnout maximálně částek zaplacených klienty bank za poslední čtyři roky před podáním žaloby, jednalo se v naprosté většině případů o tzv. bagatelní spor, o kterém rozhoduje pouze jedna soudní instance a je vyloučeno odvolání k vyššímu soudu.
Nenaplněná očekávání Soudní spory dopadly až na zcela ojedinělé výjimky pro klienty bank nedobře, jejich žaloby byly zamítnuty. Vzhledem k nemožnosti obrátit se s odvoláním na vyšší soud zbývala klientům bank, resp. jejich advokátům pouze možnost obrátit se na Ústavní soud. Ten stojí mimo soudní soustavu obecných soudů a je povolán rozhodovat ve věcech, kdy jsou porušena ústavně zaručená práva jednotlivce.
Stejně jako obecné soudy rozhoduje i Ústavní soud o jednotlivých kauzách, neřeší tedy sporné otázky s obecnou platností. Vzhledem k nezpochybnitelné autoritě, kterou v české justiční soustavě má, však mají jeho rozhodnutí podstatný význam pro rozhodování podobných případů. Pokud by tedy klient banky před Ústavním soudem uspěl, bylo by možno očekávat, že jeho argumenty budou obecné soudy akceptovat.
Toto očekávání klientů bank Ústavní soud nicméně nenaplnil. V konkrétním případě totiž rozhodl o tom, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 není důvodná, a proto ji zamítl. Ve velmi rozsáhlém a důkladném odůvodnění vysvětlil, že ochrana spotřebitele, které se klient dovolával, nemá z pohledu ústavního zásadní význam. Argumentů pro tento závěr bylo více, v konečném důsledku z rozhodnutí však vyplývá, že nelze považovat za porušení základních práv to, že je vyžadována povinnost splnit uzavřenou smlouvu, nejde-li o zjevný exces. A o ten na první pohled nešlo.
V podstatě tak už klientům bank nezbývá žádná možnost, jak dosáhnout toho, že někdo uzná ujednání o poplatcích za neplatná. U Ústavního soudu leží další desítky ústavních stížností v těchto sporech, ale očekávat principiální změnu jeho stanoviska není příliš důvodné. Mimo jiné i proto, že pokud by jiní soudci Ústavního soudu měli za to, že ujednání o poplatku je obecně nepřípustné pro rozpor s pravidly ochrany spotřebitele, muselo by se pro tento závěr vyslovit alespoň devět soudců z 15. To je málo pravděpodobné. Nelze zcela vyloučit, že některé stížnosti Ústavní soud vyhoví, pokud například shledá zásadní porušení procesních pravidel ze strany obecného soudu, a ten bude muset rozhodnout znovu. I přes opačná prohlášení zástupců iniciativ bojujících za neplatnost ujednání o poplatcích je však zřejmě věc vyřešena. ZkoUŠka SpRaveDlNoSTI Po nálezu Ústavního soudu zůstala klientům bank jiskřička naděje pouze ve vztahu k Nejvyššímu soudu, který již před časem avizoval vydání tzv. sjednocujícího stanoviska k problematice bankovních poplatků. Sjednocující stanovisko je nástroj, jímž Nejvyšší soud v souladu se svým posláním přispívá k jednotnosti soudního rozhodnutí. Formálně závazné takové stanovisko není, avšak odchýlit se od jeho závěrů je možné jen výjimečně. Týden poté ovšem Nejvyšší soud publikoval shrnutí svého názoru na bankovní poplatky – ujednání o poplatku za správu úvěru nejsou neplatná pro rozpor se zákonem, neboť spotřebiteli nezakládají značně nevýhodné postavení ve srovnání s bankou. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že není v rozporu se zákonem, pokud u poplatku nejsou přesně vypočteny služby, které za něj bude banka klientovi poskytovat. Dva klíčové argumenty, jež byly používány v žalobách na banky, tím byly smeteny ze stolu.
Stěží lze očekávat, že by klientům bank vyšly vstříc mezinárodní soudní instituce, zejména Evropský soud pro lidská práva, na nějž se podle vyjádření svých právních zástupců klienti bank chtějí obrátit. Sporná otázka totiž daleko přesahuje rámec, ve kterém je tento soud oprávněn zkoumat tvrzený zásah do základních lidských práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Lze tedy celou kauzu hodnotit tak, že se jednalo o mnoho povyku pro nic? Ano i ne.
Případ byl testem českých soudů. Lze říci, že v této zkoušce soudy obstály, enormní zatížení některých soudů se téměř nijak neprojevilo na vyřizování jiné agendy. Případ byl zároveň i zkouškou důvěřivosti jednotlivců, jimž nyní hrozí povinnost uhradit náklady ne úspěšných soudních řízení. Ty by podle svých slov měli hradit organizátoři iniciativy. Pokud to neučiní, nejspíše je zaplatí klienti.
Kauza nakonec má pro klienty bank i pozitivní efekt. Bankovní poplatky za vedení a správu úvěru banky v uplynulých měsících často rušily či snižovaly. Je však otázkou, zda to bylo skutečně zásluhou poplatkových iniciativ, nebo konkurencí na trhu, na který v nedávné době vstoupily nízkonákladové bankovní subjekty.
O autorovi| JAN TRYZNA • advokát
