Ve druhé polovině minulého století kvalita vrcholných politiků pozvolna klesala
Pohybuje-li se společnost samospádem a se zapnutým autopilotem, je vcelku lhostejno, kdo podřimuje u volantu. Pokud však nevzrušenou mírovou dobu vystřídá válka nebo krize, naše požadavky na lídry dramaticky stoupnou. Neboť víme, že je tu historická výzva, na kterou autopilot adekvátně odpovědět neumí. Poradit si s krizí je svrchovaným úkolem elity. Ve vyrovnání se s úkolem se okamžitě zračí její duchaplnost, pohotovost, lidská velikost. A je nám okamžitě zřejmé, zda je elita schopná, či neschopná dostát historické úloze.
V těchto dnech máme možnost pozorovat celou světovou politickou elitu pohromadě. Na summitu G8 každý z vůdců předloží vlastní vidění situace a domácí návod na léčení krizové choroby. Uznávám, že každá historická analogie má jen omezenou platnost, přesto je považuji za užitečné. V průběhu 20. století lidstvo prožívalo nejednu zkoušku nesrovnatelně větší velikosti. Velká hospodářská krize skončila vytvořením brettonwoodského systému, u jehož zrodu byli Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill. Dekolonizace světa je nemyslitelná bez rytířské postavy generála de Gaulla. Marshallův plán, Churchillův Fultonský projev – toť měřítko pádných odpovědí na výzvy před půl stoletím. Navzdory veškerým chybám a krátkozrakosti tehdejších vůdců rozeznatelným s odstupem času jim nelze upřít vysokou hráčskou třídu, vrcholné politické mistrovství, osobnostní velikost. Vyznačovali se globálním a nebanálním viděním problémů, brilantní a zároveň srozumitelnou logikou veřejných vystoupení. Tentýž Fultonský projev je vystavěn jako římská silnice. Na pevných základech, aby každé rozcestí (dilema) ústilo jediným správným směrem – do Říma. Srovnejte s těmito velikány plejádu současných politiků schopných si maximálně postěžovat, že podnikatele příliš zaměstnává honba za ziskem. Slyšíme-li obdobné žehrání od hospodského žvanila, je to vcelku normální. Pokud takové řeči pronáší funkcionář okresního formátu, jenž nás přesvědčuje, že odpovědnost za úklid chodníku v zimě by měli mít všichni včetně všetečných novinářů – i to se dá snést, máte-li plechový žaludek. Kde je však moderní vůdce, který by aspoň v obecných rysech vyložil, jak vidí nové paradigma odpovědnosti? Hodlá se snad stát rozdělit s občanskou společností a podnikatelskou sférou o ochranu hranic a o boj s organizovaným zločinem? Chce snad otázky morálky předat outsourcingu komerčním strukturám? Z dosavadních vystoupení jsme se dozvěděli jen tolik, že banky by se neměly chovat nemorálně a žádat zpět zapůjčené peníze a že stanovit úroveň finanční regulace jsou schopní jen ti nejpovolanější ve státních strukturách, crème de la crème politické elity.
Posmívat se ubohým je hřích. Myšlení generující takové projevy popsal gruzínský filozof Merab Mamardašvili trefným obrazem – těmto lidem prý vlasy rostou dovnitř lebky. Proto se myšlenky zamotávají do vlasů, ztrácejí se a nemohou se potkat. Vinou toho se proces myšlení nekoná. V lepším případě se k mluvidlům proderou úsečné skřeky, většinou pomocná lidová rčení a parazitické citoslovce. Přitom uzpůsobení hlavy, jež je typické pro většinu současné politické třídy, vyprodukovat krásnou a zároveň logickou intelektuální konstrukci je věc nemyslitelná.
Karl Popper vymyslel kriterium hodnotnosti vědeckých výroků. Je to kriterium vyvratitelnosti. Má-li text nulovou hodnotu, nikdo neusiluje o jeho vyvrácení. To, že Vltava ústí do Labe, dvakrát dvě jsou čtyři a svoboda je lepší než otroctví, jsou kované pravdy. Jejich banalita je však zbavuje hodnotnosti. Nikdo se kvůli nim nepohádá. Když Albert Einstein nebo Nikolaj Ivanovič Lobačevskij poprvé vyslovili své myšlenky, spousta lidí pociťovala silné nutkání je vyvrátit nebo padělat. Popperovo kriterium se samozřejmě nevztahuje na očividné hlouposti vyslovené z neznalosti, nevědomost génia nedělá.
Vraťme se však k současným politikům. Podrobíme-li jejich výroky Popperovu testu vyvratitelnosti, úpadek bude vůčihledný – žádní Einsteinové, žádní Lobačevští. Ve druhé polovině minulého století kvalita vrcholných politiků povlovně klesala a nyní se zavrtává do podlahy. U jednotlivých generací můžeme pozorovat určitý rozptyl, v žádném případě však není nebetyčný. Západní lídři jsou sice o něco lépe vybavení řečnickými technologiemi, ale jejich záběr a hloubka politického myšlení jsou zhruba na stejné úrovni jako u těch východních. Srovnáme-li současnou množinu vrcholných politiků se skupinou vůdců-zakladatelů poválečného světa, musíme konstatovat, že dnešní „dvacítka“ souhrnnou politickou vahou jasně zaostává za tehdejší „trojkou“. To dá rozum, dvacet myší nevyváží tři slony. V čem jsou příčiny postupné degenerace a miniaturizace současné politické elity? V případě biologických druhů obdobný proces zdrobnění souvisí zpravidla s prudkými změnami životního prostředí. Že by se politici stali první obětí klimatických změn? Myšlenka je to natolik zásadní, že se jí budeme věnovat i příští týden.
